Třetí role Univerzity Karlovy
05. 01. 2014
Panevropská společnost pro kulturu, vzdělávání a
vědecko-technickou spolupráci Comenius předávala 29. listopadu 2013 ve
Španělském sále Pražského hradu diplomy „Českých 100 nejlepších“
ženám a mužům, kteří dosáhli mimořádných podnikatelských a
manažerských úspěchů. V kategorii Gentleman Pro ji převzal proděkan
1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,
s nímž jsem rozhovor 3. prosince 2013 začal konstatováním:
Pane profesore, hovoříme na půdě staroslavné Univerzity Karlovy,
která má zářivější zvuk v cizině než doma.
Když ve světě – v Japonsku, USA či západní Evropě – řeknete:
„Jsem z Charles University of Prague,“ tak vám to otevírá dveře. Naše
alma mater je brána jako špičková prestižní univerzita s tradicí,
netěží ale jen z ní. Hlavně žije současností a budoucností.
V dnešní době, kdy je mezi vysokými školami obrovská konkurence, patří
k půldruhému procentu nejlepších univerzit světa. Bohužel, u nás je
běžné, že ke svým velikánům se národ vrací, až když už tu nejsou,
jak lze ilustrovat na příkladu Emy Destinové, Bedřicha Smetany a dalších.
Některé instituce pak vnímáme tak samozřejmě, že si neuvědomujeme jejich
význam. Znak Karlovy univerzity má mnohasetletou tradici a je stále stejný.
Nevím o značce, která by na našem území přežila 665 let. I státní
znak se v posledních pětadvaceti letech měnil několikrát. Když vídám
reklamy na české produkty, které proklamují, že jsou tradiční a
nejznámější, říkám si, že by si Univerzita Karlova, která po více než
šest set let vychovává generace našich a světových učenců, badatelů,
profesorů, zasloužila vyšší pozornost společnosti než dosud. Znak
univerzity znázorňuje Karla IV., jak klečí před svatým Václavem. Karel
IV. byl v době, kdy zakládal univerzitu, nejmocnějším mužem tehdejšího
světa. Pokud bychom jeho osobu přenesli do současné doby, byl Vladimirem
Putinem a Barackem Obamou v jedné osobě. Římským císařem, mužem vysoce
vzdělaným a prozíravým. A přesto klečí před patronem českého
království, což symbolizuje, že hmotné statky pomíjejí, zatímco ty
duchovní, k nimž patří vzdělanost, kultura, umění, přetrvají
věčnost. Karel IV. držící v rukou zakládací listinu s pokorou dává
svoji univerzitu pod ochranu duchovních, etických a kulturních hodnot
evropské společnosti.
Když jsem v roce 2001 hovořil s Jiřím Srncem (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Jiří Srnec
vrací Mágii na jeviště“), meditovali jsme o roli impresária. Zmínil
jsem, že produkt či činnost mohou být samy o sobě úžasné, ale pokud
nedojdou uplatnění či společenského uznání, jako by nebyly. Proto je
v první fázi spíše než to, co se říká či dělá, stěžejnější, kdo
to říká nebo dělá, aby to publikum zaujalo. Pane profesore, Univerzita
Karlova si vás pro příští akademické období zvolila svým rektorem, tedy
tím, kdo má řídit a zastřešovat její prosazování se.
Univerzita Karlova vychází z tradic. Jsou věci, které musí mít
kontinuitu, jiné zase vyžadují diskontinuitu. To znamená, že je třeba
opouštět staré a vyvíjet nové způsoby vzdělávání, aby studenti
získávali další dovednosti, nejen ty, které se přímo vztahují
k oborům, jež studují. Hovoří se o dvou tradičních rolích univerzity,
a to je vzdělávání a věda. K nim ale v posledních letech přibývá tzv.
třetí role, a to vztah univerzity a společnosti a komunikace s ní.
Objasňování, co se na univerzitě odehrává, k čemu zemi a jejím
obyvatelům slouží. Dále se jedná o zaujímání odborných stanovisek
k různým procesům ve společnosti, ať je to demografický vývoj,
ekonomické a společensko-vědní otázky, sociální aspekty, a samozřejmě
novinky z přírodních věd, matematiky, biologie, medicíny, chemie, ale
i sportovní úspěchy studentů a absolventů naší Fakulty tělesné
výchovy a sportu.
Naše země je úžasně disponovaná. Proč z jejích dispozic tak
málo těžíme?
Asi to bude národním naturelem. Zejména to vyvstává ve srovnání
se zeměmi, jejichž obyvatelé jsou hrdi na svoji vlast, na vše pozitivní,
čeho jejich země dosáhla, kteří se s ní identifikují. Je to otázka
výchovy a vzdělávání. Bohužel, nejen v době minulé. V naší zemi
nejsou dostatečně zakotveny klasické etické principy, které se vštěpují
výchovou nejen v rodině, ale i ve společnosti. Jestliže lidé vidí
špatné věci, které se dějí, a nejsou potrestány, vede to u mnohých
k úvaze – proč bych se nechoval stejně? Je to i neúcta ke starým
lidem. Neúcta mezi lidmi navzájem. Vytrácí se tak běžné věci, jako za
něco poděkovat apod., a to má neblahý vliv na společnost, která se
odosobňuje a stává se tvrdší, až bezcitnou. Je to i otázka ekonomické
stagnace, která ovlivňuje životy řady lidí. A přispívá k tomu
i jisté oddělení politiky a hlavně politiků od reálného života a
problémů většiny obyvatel Česka.
