To, že naši společnost do jisté míry řídí hlupáci, je alarmující!
25. 03. 2012
Ing. František Laudát
Národní ekonomická rada vlády sestavila poměrně rozsáhlý materiál. Ovšem to, na čem stavím naději naší země, je tam zmíněno pouze v několika větách. Materiál je napsán ve stylu: „Státe, udělej. Státe, zařiď. Státe, zlepši to a to…“ Já neříkám, že to není důležité. Ale platí jedna zcela základní premisa: V žádné zemi na světě veřejný sektor nevybudoval prosperující společnost. I v zemích, kde je dnes dobrá funkční veřejná správa, tato vznikla na hodnotách, které vytvořil sektor privátní. Určitě ne na ekonomické potěmikiádě přebujelého sociálního státu, v němž chuť nepracovat je hendikepem, který je třeba zadotovat z veřejných zdrojů. Čím dřív přestaneme otálet a vrátíme se ke skutečnému kapitalismu, tím méně bolestná bude naše budoucnost.
S místopředsedou Hospodářského výboru Parlamentu České
republiky Ing. Františkem Laudátem se potkáváme 7. března
2012.
Pane poslanče, patron Všudybylu Jan Amos Komenský má letos
420. výročí.
Je zajímavé, že ať si vezmete Komenského, Masaryka a další humanisty
našeho národa, jejich myšlenky se hodí i na dnešek. Zrovna dnes byl
vzpomínán výrok Tomáše Bati, jehož plnou citaci jste kdysi použil pro
úvodník Všudybylu: „To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize,
je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský
úpadek je následek.“ (Viz www.e-vsudybyl.cz, název úvodníku: „Na
nerovnost velikou naříkali“.) Je stoprocentně trefný. Jestli si vezmete,
co se děje ve světě, kdy západoevropští politici kvůli zvolení
zadlužují své země na plnění fantasmagorických slibů… Kdy jimi
nadělané dluhy bude splácet řada generací obyvatel dávno po tom, co ti,
kteří je nadělali, nebudou. A nemají jak tomu zabránit, už proto, že
mnozí z nich se doposud ani nenarodili…To je těžký morální problém.
A je mi líto, že i dneska některé, zejména levicové strany a odboráři
s tím nechtějí dát pokoj. Já to považuji za velice nemravnou kategorii
chování v politice. Nejen Komenský. Vůbec by stálo za to oprášit
myšlenky takovýchto lidí. Před několika lety pro mne byla objevná
přednáška, která se v Praze v Obecním domě udála pod záštitou
Václava Klause, o tom, jak úžasné věci psal Karel Havlíček Borovský
o ekonomice. Platí i dneska. Jenomže ani politici ani ekonomové je
nechtějí reflektovat, a proto je svět dneska tam, kde je.
Zmínil jste Obecní dům. Ten má letos sté výročí. Právě
v něm byla vyhlášena Republika československá a zasedal náš první
parlament.
Ano, 12. ledna 2012, což se odehrálo skoro v tichosti. Přitom Obecní dům
je ikonou našeho národovectví. Některé věci jsou nám dnes už spíš
úsměvné. Společnost i vnímání pojmu národ se posunuly hodně jinam.
Nicméně pořád stojí za to připomínat si ideály, na kterých naše
republika vznikla. Samozřejmě, teď i v rámci sjednocující se Evropy
prosakuje frustrace a zaznívají názory, že rozbití Rakouska-Uherska bylo
chybou. Na jedné straně jsou stmelovací tendence, jejichž skutečným
hnacím motorem je globalizace – zájem vytvářet velký bezbariérový trh.
Na druhé si asi každý povšimne, že se národy, v té rovině mravní,
začínají zapouzdřovat. Vezměte si krvavý rozpad Jugoslávie. Mají s tím
problémy i ve Španělsku (s Basky) nebo v Itálii (severní Itálie versus
jižní). Pnutí mají i Rakousko s Itálií ohledně Jižního Tyrolska.
V jednom z tamních hotelů mne zarazil nápis: „Süd Tyrol nicht
Italien!“ Bojím se, aby se Evropa jako celek nezačala rozpadat. Řada
takových pnutí by totiž mohla skončit silovými konflikty a expozicemi
nevraživosti.
Ještě ke Komenskému, a to ve vztahu k vašemu působení na
Akademii věd České republiky. V minulém vydání Všudybylu jak generální
ředitel Sněžky Náchod Miloslav Čermák, tak viceprezident Svazu průmyslu
České republiky pro výzkum, vývoj, inovace, vzdělávání Jiří Cienciala
a prezident České manažerské asociace Pavel Kafka otevřeli téma
konkurenceschopnosti.
V polovině loňského roku jsme v rámci TOP 09 začali zpracovávat vizi
České republiky. První na řadě byla konkurenceschopnost. Tento pojem je
používán tak často, že ho pomalu nikdo nebude brát vážně, obdobně jako
boj s korupcí. Česká republika má před sebou dvě existenciální výzvy:
První, zachovat zdravé životní prostředí pro generace po nás. Druhá,
fatální, stárnoucí populace. Když se podíváte na českou ekonomiku,
přibližování k vyspělým světovým ekonomikám, ke kterému docházelo
v devadesátých letech minulého století, po roce 2002 zamrzlo. Některé
země se nám opět začaly vzdalovat. Především Německo. Hrubý domácí
produkt naší země dosahuje cca 3,6 bilionu korun a nijak se nevyvíjí.
V minulém a předminulém století byly ve světě podniknuty rozsáhlé
výzkumy, které ukázaly, že zhruba třetina států světa cykluje svoji
ekonomiku. Když je hospodářské oživení, rostou a pak se na nějaké
úrovni přibrzdí. V depresi občas i o něco klesnou. Jen deset procent
z nich prošlo něčím, čemu se říká „start up“, znovunastartování
ekonomiky, její vykopnutí na vyšší úroveň. České republice nezbývá
nic jiného. Ta šance se odehrává na horizontu deseti pětadvaceti let, kdy
se sebou musíme něco udělat. Zmenšující se ekonomicky aktivní část
obyvatelstva nestačí utáhnout stále větší nároky stárnoucí české
populace. Pokud se nám nepovede „start up“, rozplyneme se v jakémsi
neurčitu. Skončíme jako vymírající, nezajímavý stát.
K uskutečnění „start up“ bude potřeba, aby se dramaticky zvedla
úroveň českého školství. To, co v něm nastalo od poloviny devadesátých
let minulého století, to je hluboký úpadek. Školy chrlí tisíce
absolventů oborů, které nepřináší přidanou hodnotu. Tím vůbec
neurážím např. stovky a stovky studentů politologie. I to je obor, který
má své místo ve společnosti. Ale když tu těch politologů z různých
pseudoškol běhá mraky, a my potřebujeme i odborníky z oblastí
přírodních věd a technických oborů… Není ostudou, když někdo umí
nějaké řemeslo. Je to lepší než pseudomaturita, která svého držitele
uvádí do velkých depresí, protože k tomu, aby se uplatnil v praxi,
potřebuje opravdovou středoškolskou či vysokoškolskou průpravu. A on ji
nemá, takže se hledají různé kličky, a veřejnost dobře ví, kam to vede.
Tito lidé se cpou do politiky, a je to katastrofa, protože jen žvaní, aby se
v ní udrželi. Pouze veřejný sektor je jim totiž schopen zajistit životní
standard a postavení, kterého by vlastními schopnostmi nikdy nedosáhli. To,
že naši společnost do jisté míry řídí hlupáci, je alarmující! Tím
neříkám, že nastupující generace jsou zcela zdecimované. Bohužel ti
nejschopnější jsou v privátním sektoru. Řada z nich odchází do ciziny,
a my budeme muset se sebou hodně moc něco dělat, aby se někdy vrátili.
Aby se dařilo konkurenceschopnosti, budeme si muset přeskládat některé
morální hodnoty. Je třeba, aby bylo tolerováno to, čemu se říká
„konstruktivní selhání“. Je o tom, že máte nápad a jdete shánět
tzv. rizikový kapitál. Např. na nějakou technickou inovaci. Většina
inovačních pokusů končí nezdarem. Nenaplní se očekávání. Potom je
třeba, aby společnost tolerovala, že někdo něco zkusil a že to nevyšlo.
(Prosím, nezaměňovat to s podnikatelskou ruletou, „tunelováním“ apod.)
V současné době je asi nejvíc inovativní společnost v Izraeli. Proč
v Izraeli? Většina lidí tam ví, co je to „chucpe“. Z toho, že jsou
zpochybňovány autority, a tamní společnost to toleruje, se mohou generovat
nová řešení a přístupy. V Česku nové nápady tvrdě narážejí na
rigiditu společnosti i úřadů. Přitom prosazování pokroku někdy vede až
za hranici drzosti. V Izraeli, jestliže máte nápad a jdete shánět úvěr,
máte desetiprocentní šanci, že ho dostanete. Jestliže vám to vyjde a váš
záměr skončí založením firmy a jejím prodejem s obrovským ziskem a
jdete s novým nápadem znovu si půjčit rizikový kapitál, máte
pětadvacetiprocentní šanci, že ho získáte. Jestliže zkrachujete, počin
se nepovede, máte šanci zhruba dvacetiprocentní. Tzn., obrovská tolerance
neúspěchu. Izraelským bankám totiž bylo svým způsobem zakázáno
investovat do dluhopisů, čímž byly donuceny investovat do skutečné, a ne
do papírové ekonomiky.
Samozřejmě, v Česku na to nemáme připravený trh. S úzkou skupinkou
lidí poměrně velkých jmen z bankovního sektoru se proto snažíme
dotlačit Ministerstvo financí ČR a bankovní sektor k tomu, aby u nás
vznikla legislativa pro fondy alternativního investování. To je zcela nový
produkt. Ministerstvo financí ČR v tomto roce snad přijde s transpozicí
evropských právních norem z této oblasti. Na tom je postavena ekonomika
např. Lucemburska, kde mají správce fondů, což jsou ostře hlídané
finanční vehicly. Ty jim zajišťují 40 % jejich státního rozpočtu. Nám
teď jde hlavně o to, aby i u nás byla zavedena právní norma, aby se
mohly tvořit finanční vehicly – fondy, do kterých lze vkládat soukromé
peníze, přispívat z fondů Evropské unie, dávat peníze z veřejných
rozpočtů a jít s nimi i na burzu. Jak se to může zdát velice riskantní,
v Evropě není znám případ, že tento alternativní fond zkrachoval. Má
velice přísný statut. Finance do něj vložené mohou být používány pouze
na účel, který je definován v jejich statutu. Např., že postavíte
dálnici z Lovosic do Ústí nad Labem. A na nic jiného! Na to
v příslušné zemi dohlíží jejich národní banka. Umožňovat platby
bankám je vázáno na striktní dodržování statutu. To je důvod, proč
přes různé krachy velkofinančních institucí finanční vehicly
nekrachují. Je to velká šance na dlouhodobé úložky peněz penzijních
fondů. Nejsou to virtuální dluhopisy. Je to konkrétní produktivní majetek.
Silnice, čističky odpadních vod aj., které generují zisk z mýtného,
stočného apod. Uložené peníze jsou kryty reálnými hodnotami, a ne
virtuálními dluhopisy, u nichž na Řecku vidíme, kde to končí.
V ekonomice třetího tisíciletí bude ne sice běžným, ale také ne
vyloučeným, bankrot zemí, protože nezodpovědnost, která se v Evropě
kumulovala od šedesátých let, musí v nějaké řešení vyústit.