Táta měl sen, že jeho syn bude jeho pokračovatelem

S jednatelem a ředitelem společnosti VÁPENKA VITOUL, s.?r.?o., Ing. Ladislavem Vitoulem se potkáváme v jeho kanceláři v Mladči 26. ledna 2016.
Pane inženýre, na rozdíl od mnoha restituentů se vám podařilo revitalizovat rodinnou firmu, kterou váš děda založil v roce 1913. Určitě nebylo snadné, aby po letech „budování“ socialismu, a navíc v převratné době, kdy platila parafráze „kdo rychle krade, dvakrát krade“, začala úspěšně fungovat.
V té době jsem pracoval v zahraničí jako vojenský pozorovatel OSN. Zrovna skončila operace Pouštní bouře v Iráku a já přijel do Československa na dovolenou. Přirozeně jsem navštívil rodiče. Zašli jsme na hroby našich dědečků, babiček, strýců a tetiček. Podíval jsem se, co díky přijetí restitučního zákona, který vyšel v roce 1991, táta dostal zpět. Konečně se ve svých pětaosmdesáti letech dočkal toho, že mohl vstoupit na půdu svého podniku. Po týdnu jsem se s rodiči rozloučil, že se vrátím do práce. A tehdy mi táta s udivenýma očima řekl: „No počkej, kdo jiný by to měl řídit než ty?“ Já na něho: „Tati neblázni, nerozeznám cement od vápna.“ Táta se zarazil, šel do špajzu, a donesl láhev vína Müller Thurgau a začali jsme si povídat. Byl to první a poslední životní rozhovor, který jsem s tátou měl. Otevřel mi srdce a probudil to, co si v našem rodu po generace předáváme v genech. Měl sen, že když se mu narodí syn, bude jeho pokračovatelem. Přemluvil mně. Rozhodl jsem se, že jdu do toho. Z vyprávění dědy, táty a postupně od pamětníků jsem se dozvídal historii naší vápenky. Našel jsem i notýsek, v němž si děda od roku 1911 zapisoval, kdy kupoval materiál na výstavbu šachtové pece, kterou zprovoznil na jaře 1913. Hledal jsem informace o termínu založení firmy, a protože se děda jmenoval Josef, řekl jsem si, že 19. březen je dnem, od něhož budu počítat vznik firmy. Děda vyráběl vápno, a musel ho i umět prodat. S trakařem a vápnem v kádi jezdil po okolních vesničkách a vykřikoval: „Vápno Vitoul Měrotín!“ Později si pořídil koně a s vápnem jezdil až k Vyškovu, což byl tehdy dvoudenní „výlet“. Traduje se, že dokázal prodat vápno, které ještě ani nebylo vyrobené.

No a už má následníka ve čtvrté generaci Vitoulů.
Ano, mám syna, který úspěšně „studuje“ osmou třídu základní školy. Od malička chodí po fabrice, zná provoz i každého zaměstnance, jejich manželky a děti jménem. Oni znají jeho. Půvabná scénka byla, když paní učitelka dětem zadala domácí úkol (dnes se říká „projekt“) a řekla: „Tak, děti, do zítřka mi zpracujete projekt, jak si představujete své povolání.“ Když šla kolem mého syna Ládíka, odtušila: „Ty psát nemusíš. O tobě vím, že budeš ředitelem vápenky.“

Co vápenka produkuje?
Surovinou, kterou zpracováváme, je uhličitan vápenatý (CaCO3) – vápenec, který vznikl v prvohorách v devonu. Ten náš má kolem 98?% čistoty. Meleme jej na 13 druhů jemnosti. Takto zpracovaný dodáváme pro plastikářský a chemický průmysl, kde se používá jako plnivo. Automobilové gumové koberečky, pryžové hadice u motorů, traktorové pneumatiky a další podobné výrobky obsahují přes padesát procent hmotnosti našeho vápence. Velké množství ho jde do zemědělství. Buď jako hnojivo, tam, kde je kyselá půda, nebo na výrobu krmiv. V neposlední řadě je to oblast dopravy: při výstavbě a údržbě silnic a dálnic se mletý vápenec míchá s asfaltem a jako filer se nanáší na vozovku, aby byla rovná a pevná.

Vaše vápenka se řadí mezi nejúspěšnější výrobní podniky v Česku.
Začátky ale lehké nebyly. Když se podívám zpět, velkou roli při obnovování rodinného podniku hrála sebekázeň a odpovědnost, jíž jsem se naučil ve vojenském povolání. Když něco organizujete, je třeba lidem říct, co po nich chcete, vysvětlit, jak to má vypadat, a udržet pořádek. Předtím tu rozhodně nebyl. Každý si dělal, co chtěl. Tři roky jsem spával v kanceláři a rozhodně nesklouzl do šablony vlastníků restituovaných firem, kteří si už v prvním, druhém měsíci pořizovali drahá auta a chodili „s nosem nahoru“. Já neustále v montérkách, v nichž do provozu chodím dodnes. Udělal jsem si schéma systému řízení podniku podle středisek, s jinou barvou montérek. Každý měl svou přesně specifikovanou odpovědnost, a tak začala nová éra naší rodinné firmy.

Co odboráři?
Zaměstnancům jsem řekl: „Největším odborářem tady budu já, protože v mém zájmu je, abyste měli všechno, co máte dostat. A dám vám ještě víc. Když se nám bude dařit, všichni budeme moci jezdit na Kanárské ostrovy a bude nám dobře. Ale musíte poctivě pracovat.“ Pochopili a odborová organizace sama sebe zrušila. Výsledkem je, že už po šest let každému zaměstnanci připlácím dva a půl tisíce korun na životní pojištění. V červnu každému dávám tzv. třináctý plat – příspěvek na dovolenou – 25 tisíc čistého, ať vydělává nad, nebo pod pětadvacet tisíc korun. Čtrnáctý plat je v prosinci a je průměrem čistých platů za uplynulý rok. Vydal jsem stravenky v hodnotě 40?Kč, které platí v kantýně. Každý zaměstnanec jich dostává 30 na měsíc. Platit jimi může vše kromě alkoholu a cigaret. Podílel jsem se i na zajištění dovolených. V chorvatské Pule jsem pronajal dům se čtyřmi apartmány. Od začátku června do prvního týdne v září se v něm v desetidenních turnusech střídají zaměstnanci s rodinami. Přijedou na dvůr mé fabriky, nasednou do malého autobusku a odjedou k Jadranu. A po deseti dnech je autobusek přiveze zpátky. Hradím jim dopravu, ubytování i polopenzi. Akorát tu zmrzlinu na pláži si musejí koupit sami. A jestli jede rodina v počtu čtyř, nebo osmi lidí, je to jejich věc. Vím, že se to vrátí v pracovním nasazení zaměstnanců. Tak bych mohl pokračovat. Každý rok mají nárok na dvoje montérky. Co tři měsíce dostávají prací prášek, mýdlo, šampony, krém na ruce… To beru jako samozřejmost. Zrovna tak nádherná je zpětná vazba. Když se ve fabrice něco pokazí (podle Murphyho zákonů) v pátek odpoledne, v sobotu nebo neděli, ti hoši sami okamžitě přiběhnou a udělají všechno pro to, aby stroje fungovaly. Víte, spokojení zaměstnanci šířící dobré jméno firmy, to je pro zaměstnavatele ta nejlepší odměna!

Zmínil jste, že jste byl vojenským pozorovatelem OSN. Čím vším jste u armády prošel?
Po dosažení středoškolského vzdělání jsem se coby syn „vykořisťovatele“ nemohl dostat na vysokou školu. Nastoupil jsem základní vojenskou službu, a protože jsem měl chemickou průmyslovku, zařadili mě k chemickému praporu u Králík. Byl jsem vybrán do poddůstojnické školy a po prvním roce povýšen na svobodníka. Dělal jsem velitele družstva, posléze čety. Ke konci základní vojenské služby v červenci osmašedesátého roku, kdy byla uvolněnější atmosféra, mi bylo nabídnuto, abych nastoupil na vojenskou vysokou školu. Nejdřív jsem to zavrhl, ale pak jsem si uvědomil, že je to možná jediná cesta, jak dosáhnout vysokoškolského vzdělání. 20. srpna 1968 jsem dělal pohovor v Brně na akademii. Vpád „spřátelených armád“ 21. srpna ovlivnil všechno natolik, že místo na chemickou katedru jsem do Vyškova nastoupil na motostřelecko-tankovou. Absolvoval jsem a byl vyřazen jako poručík. Má kariéra velitele začala v Kašperských Horách. Byl jsem velitelem roty, posléze náčelníkem štábu praporu. Pak jsem byl vyslán na nástavbové studium na Vojenskou akademii v Brně. Následovaly funkce velitel praporu, náčelník štábu pluku. Taky jsem velel Pluku československo-čínského přátelství (takže dneska bych byl in) v Boru u Tachova. Teď se to říká s úsměvem, ale tehdy to nebyla žádná legrace. Dva tisíce lidí, za které člověk zodpovídal, a ještě za víc na pozdějších pozicích na štábu armády v Příbrami. Pořádek a přesnost, aby lidé dostali najíst, aby se něco nestalo, to byla tvrdá škola života. Postupně jsem se propracoval až do generálního štábu ČSLA a odsud na Správu zahraničních vztahů. Byl jsem vybrán mezi ty, kteří mohli odejít pracovat do zahraničí. Díky tomu jsem se dostal až do Iráku, kde jsem působil ve zmíněných službách OSN. Zjišťovali jsme, jaká je situace v průběhu Pouštní bouře. Když skončila a Husein začal bojovat proti Kurdům, monitorovali jsme pohyby jeho vojsk a poskytovali humanitární pomoc uprchlíkům. Končil jsem v hodnosti plukovníka. Pak jsem nastoupil do vápenky.
Když začala firma fungovat, uvědomil jsem si, že mzdu zaměstnanců by mohlo doplnit i společenské ocenění jejich postavení. Hornictví, pod nějž jako obor spadáme, má nádhernou tradici projevující se i v uniformách. Všem zaměstnancům jsem proto nechal ušít slavnostní hornické stejnokroje. Když už byly, řekl jsem si, že by to chtělo i řády a medaile. Vymyslel jsem Řád věrnosti firmě. Uděluji jej za pět, deset, patnáct až čtyřicet pět let práce. Pak jsem přidal ještě mimořádné řády za mimořádné výkony. Například tady mám dva zaměstnance, kteří dávají krev a plazmu a mají zlatou Jánského plaketu. Pak přibyla výroční medaile ke stoletému výročí firmy…

I sama VÁPENKA VITOUL už dosáhla řady prestižních ocenění. Cena za dodržování bezpečnosti při hornické činnosti „Zlatý Permon“, kterou uděluje Český báňský úřad jako projev uznání za dosažení vynikajících výsledků v oblasti bezpečnosti práce, vám byla v kategorii organizací do padesáti zaměstnanců udělena již třikrát.
Ano, každoročně probíhá vyhodnocování Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR a Českým báňským úřadem, která báňská firma dosahuje nejvyšší úrovně bezpečnosti a kvality. Té nejpřednější je pak na rok propůjčena jako takový hornický Oskar soška Zlatého Permona. VÁPENCE VITOUL, v konkurenci nějakých osmi set padesáti firem, byla udělena za roky 2012, 2013 a 2014. Teď už ji máme nastálo. Do soutěže jsme přihlásili i v roce 2015 a jsem zvědav, jestli se nám to povede počtvrté. Proto jsem vymyslel i Řád Zlatého Permona, jejž jsem udělil všem zaměstnancům a spolupracovníkům, protože na tomto úspěchu mají podíl všichni. Pak mi vytanulo na mysl, že když už máme uniformy a řády, musíme mít i firemní vlajku. Vymyslel jsem návrh a pak ji nechal odbornou firmou vyrobit. Na ní se odráží, že jsme katastrálně na území dvou obcí. Na jedné straně jsou vyšity obrazy zasvěcených světců podle kostelů sv. Martina, sv. Floriána a uprostřed sv. Barbora – patronka horníků. A na druhé straně vlajky pak erby vesnic Mladče a Měrotína s nezbytným hornickým pozdravem „Zdař Bůh“. Zástavu nám požehnal sám metropolita moravský a arcibiskup olomoucký Mons. Jan Graubner. Už nám scházela pouze hymna. Melodii jsem převzal z francouzské lidové písně „Cestář“, napsal slova a nechal ji nazpívat pěvkyní Olomoucké opery Janou Šelle. Zpíváme ji při našich slavnostních událostech.

Hlavním tématem tohoto vydání je školství a vzdělávání.
Jsem členem olomouckého Rotary klubu, kde pokračuji ve šlépějích svých dědů a otce. Sám už jsem dvakrát zastával funkci jeho prezidenta. Naší hlavní ideou je podílet se na výchově mládeže. Nejen ve své fabrice a s ní spjatých profesích, ale i u svých kolegů, majitelů výrobních firem, pociťuji, jak moc chybí pracovně zdatná, řemeslně zručná mládež. Proto úzce spolupracuji se Střední průmyslovou školou a Středním odborným učilištěm Vyškov, kde vyučují řadu profesí, po nichž je enormní poptávka. Měli bychom vyvinout maximální úsilí, aby se mládež naučila pracovat, protože jestliže má kuchař maturitu a neumí vařit a soustružník s maturitou vzít pilník do ruky, je to špatně.

Pane Vitoule, je Česko dobrým místem pro život?
Rozhodně. Za svůj život jsem navštívil už 76 zemí a stále rád poznávám další. Téměř do žádné se nevracím, vyjma Lanzarote, protože mám rád zelené olivíny, které sbírám na černých lanzarotských plážích. Česká republika je nádherná! V dobách, kdy jsem byl pracovně mimo české území, jsem na rodnou zemi mockrát vzpomínal. Při poslechu moravských písní, které mi do ciziny poslala rodina a přátelé (tenkrát ještě jako magnetofonové nahrávky), jsem slzel. Říkal jsem si, že Morava a Olomouc, odkud pocházím, jsou vrcholem největší krásy. Doporučuji, aby se sem všichni přijeli podívat. Naše historie se změnit nedá, je jasná, v architektuře a ve všem. Naše vlast je nádherná!

• www.vitoul.cz