Tarcu nebo Godeanu? 3

Středa 5. července 00.30 Dva metry ode mne si povídá – hučí a šeptá Lapusnicul Mare. 01.17 nemohu spát, a tak se dezorientuji podle mapy Retezatu a schéma z brožury „Rumunské a bulharské hory“. Podle něj jde hřebenovka obloukem už od Papuši. 05.20 Definitivně vylézám ze stanu. Řeka hučí v klínu rozervaných skal, do nichž se již opírá slunéčko. 07.05 jsem po snídani, mám sbaleno a jdu brodit nazpátek. Rozhodl jsem se pro užší místo proti tábořišti. Dravý proud je podstatně agresivnější. S přibývající hloubkou mám čím dál větší potíže. Mám pocit, že se hůlkami i celou svou osobností marně vzpírám matce přírodě. Strach. Už mám mokro ve slipech. No, zatím vlhnu zvenku. Ještě pár centimetrů, a už bych to neustál. Na druhém břehu veliký vratký balvan. Jsem zpátky v řece a s natlučenou holení. Napodruhé jsem z vody venku. Oblepuji nohy a obouvám se. Modrý terč mne vede údolím, jímž se řítí, často i soutěskami, dravá Lapusnicul Mare. V 09.30 jsem na konci „drum modernizata“. Po červeném kříži jsem prošel kempem Poiana Peleagi. Kousek nad ním v 10.00 svačím perník. Tentokrát jeden. Je to tu samý český turista. Spálená předloktí mažu jelením lojem a dávám přes ně návleky na nohy. V 10.25 pokračuji. Ve 12.00 jsem u lacul Bucura. Fotím, obědvám, odpočívám. Ve 12.38 odcházím. Za hřebenem Bucury a Peleagy je temno a mlha. V 15.10 jsem na vrcholu Peleagy (2509) v oblacích, a tak přicházím o tušené i netušené výhledy. V 15.20 se trochu rozjasnilo. I mně, co se týče dezorientace. Sestoupil jsem cca 300 výškových metrů do sedla mezi Peleagou a Papušou. Kousek pod sedlem vyvěral z podsněhového pole potok. V 16.10 u něj stavím stan. Opravuji kamennou zídku proti větru. Vařím těstoviny a kochám se. V 18.00 iniciativně zalézám do spacáku. Ve 23.43 se dívám na hvězdnou oblohu.

Čtvrtek 6. července Kolem 3. hodiny mi cosi štěká těsně u hlavy (vně stanu), ale na to jsem zvyklý z domova. Vstávám, ač se mi nechce, v 06.48. Slunce se zrovna vyhouplo nad Papušu a začalo zalévat i můj stan. Probudil jsem se do nádherného dne. Snídani vařím ze stanu. Nikam nespěchám. Odcházím v 08.58. V 09­.52 jsem na Papuše (2502). Svačím perník a snažím se vytušit, kudy půjdu příští dny. Zatím je to strmě dolů, strmě nahoru, až na Custuru (2457), kam docházím ve 12.00. Obědvám a trochu hraji na flétnu těm, co zůstali dole. Ve 13.10 odcházím. Bolí mne celý člověk. Ta dnešní převýšení ale dala mému zpohodlnělému tělu záhul! V sedle Plaiul Mic (1879) vítám déšť. Je mi záminkou postavit stan a ve 14.38 zalehnout. Nad Bukurou hřmí. Déšť a únava mne rychle uspaly. Probouzím se v 17.00 a dokonce si pamatuji, co se mi zdálo. Vařím u jezírka z převařené vody bujón, brkaši a 2 litry čaje i na ráno a zítřejší cestu. Ó jak nechtělo se mi! Ale nakonec v 18.05 po večeři jsem šel k rozcestníku. To jsem se vylekal! Bylo tam napsáno: Baile Herculane 40 – 45 ore. A já to musím zvládnout za šest dní. Ne, nemusím. Vlak jede i z Teregovy. Ve 20.30 jsem v plese spáchal hygienu a pak posilněn Mendělejevovou vodkou ve spacáku meditoval nad tím, jak mi Retezat „natrh' triko“. Ledva jsem se sem dobelhal. Je nádherný večer.

www.romaniatourism.cz