Počátky naší státnosti 30 – Střed Bohemie – hora jako symbol
15. 07. 2012
Se jménem Praotce Čecha
a bájným příchodem Slovanů do české kotliny je v naší historii
neodmyslitelně spjata hora Říp. Kronikář Kosmas nejspíše na základě
relace římského filozofa Tita Livia, který ji jmenoval Rif, s onou horou
spojil i nejstarší mytické dějiny Bohemie. Její název znali Římané
a po nich mnoho etnik, která prošla krajinou Polabí. Říp pro ně byl
mezníkem, významným bodem a nejspíše i kultovním místem.
Již na první pohled
každý vytuší, že nejde o horu obyčejnou, jakých je v naší kopcovité
krajině nepočítaně. Říp – nápadný čedičový útvar vyrůstá jako
přízrak z roviny Polabí a Poohří. S vrcholem v nadmořské výšce
456?m vystupuje nad okolní terén jen nevelkým převýšením okolo 250?m,
a ani v našich poměrech nepatří mezi horské velikány. Přesto
od nepaměti poutá lidskou pozornost. Osamoceností, tvarem i měřítkem
evokuje dílo vytvořené uměle, připomíná obří mohylu vzešlou z rukou
dávných stavitelů, jejichž síla a moc budila respekt. Říp podněcoval
představy o skrytých časech Země. Dodnes v sobě uchovává kouzlo
tajemnosti a mýtu o prvním z archaických králů, jenž byl nazván
Praotcem.
V dávných kulturách světa
mají výjimečné hory symbolický význam. Připomeňme řecký Olymp jako
sídlo helénských bohů, posvátnou Kailás v Tibetu nebo horu Sinaj, kde
prorok Mojžíš přijal zákoník, legendární Archu úmluvy. Říp v Polabí
však není Olympem ani himálajskou velehorou. Spíše připomíná symboliku
starozákonní hory Nebo v Zajordánsku. Tam Mojžíš po čtyřicetiletém
putování z egyptské poroby přivedl svůj lid a z jejího vrcholu spatřil
vyvolenou zemi, současný Izrael. Motiv měl jistě svoji obdobu i v jiných
kulturách, nicméně právě v biblickém příběhu se inspirovali další
Kosmovi následovníci při tvorbě legendy o našem Praotci. K původnímu
strohému podání o muži jménem Boemus přidali starozákonní námět;
výstup všemi uznávaného vůdce lidu na vrchol hory a do úst mu vložili
rčení o zemi zaslíbené, medem a strdím oplývající. Stejně jako
zůstal neznámý hrob Mojžíšův, ani Praotec po sobě nezanechal víc než
starobylý mýtus. Pokud zůstaneme v biblické krajině, Říp tvarem
nápadně připomíná horu Tabor v Galilei. V Knize soudců věštkyně
Debora k hoře vyslala Baraka, vůdce Izraelitů, aby tu podle Hospodinova
proroctví porazil kanánské vojsko. V křesťanské tradici se na hoře
Tabor událo Proměnění Páně, Ježíš zde promlouval s Mojžíšem
a Elijášem. Tady mu byla předpovězena smrt mučedníka. Neobyčejná místa
mají svůj příběh a Říp byl našim letopiscům vděčnou inspirací.
Avšak mnohé naznačuje, že mytickou úlohu posvátné hory měl již
v hlubší minulosti, dlouho před příchodem Slovanů nebo keltských
Bójů.
V krajině vnitrozemské Evropy
je Říp natolik specifickým útvarem, že nelze pochybovat o jeho dávném
geografickém významu. Jako mezník vyznačuje soutok tří
nejvýznamnějších „migračních“ řek české kotliny: Labe, Ohře
a Vltavy. V dávnověku se jejich vody setkávaly pod samým úpatím hory,
až novodobý hydrologický vývoj ústí řečišť přenesl k Mělníku
a Litoměřicím. Výstup na vrchol za jasného počasí nabízí úchvatný
panoramatický výhled do české kotliny. Okolo se rozprostírají úrodné
pláně Polabí a Poohří. Přes masiv Krušných hor dohlédneme k Ještědu
i hřebenům Krkonoš, na východě je tušit kopcovitá krajina
českomoravského pomezí, jih zaujímá horstvo Šumavy pokračující hřbetem
Čerchova k Českému lesu. Uzavřený věnec hor po obvodu akcentoval
výjimečnost země. Takový pohled se naskytl všem, kteří vstoupili
do Bohemie po Ohři, po Labi či sledovali břehy Vltavy. Ti všichni
na své pouti došli k Řípu. Minout ho nelze.
Mimořádná poloha,
tvar a patrně i starobylé jméno hoře dodávaly kultovní rozměr, jehož
význam vnímala i křesťanská církev. Říp vzbuzoval respekt a jitřil
lidskou představivost. Sv. Ludmila prý v dívčím věku z rodného
Mělníka vídala nad Řípem ohnivou záři vylétajícího draka. Drak byl
symbolem pohanství a místa jeho uctívání církev zabírala stavěním
kostelů zasvěcených sv. Jiří. Ikony ho zobrazují jako rytíře na bílém
koni, drak pod kopyty se svíjí v prachu země a světec jej usmrcuje kopím.
Sv. Jiří představuje křesťanského bojovníka proti dávným vírám.
Na Řípu rotunda svatojiřského zasvěcení stojí, její dostavba je
datována k událostem v roce 1126. Původní kostel neznáme a neumíme
určit ani jeho stáří. Skalní podloží pod základy toho současného
nedává naději na mimořádný objev, vtírá se však pochybnost, zda teprve
ustanovením Pražského biskupství (973–6) došlo na Řípu k založení
křesťanského svatostánku. Nedaleké kostely na Levém Hradci a hradišti
Budeč jsou téměř o sto let starší, nicméně misionáři a národy,
které přijaly křesťanství, krajinou kolem Řípu procházeli již o celá
staletí dříve. Země dávala obživu generacím osadníků. Zvláště pro
lid obdělávající půdu měl svatý Jiří, řecky Georgios, svébytný
význam. Ne jako ničitel víry otců, ale jako symbol starobylého
a uctívaného kultu. Geo znamená Zemi a přípona orgios obdělávání,
orbu. Jméno uchovává svědectví, že sv. Jiří je křesťanskou obdobou
bájného Oráče, toho, který ovládl zemské „dračí“ síly a byl
obdařen vyšší mocí. Ze svatojiřského patrocinia lze usuzovat na dávné
kultovní místo, které si předávaly zemědělské kultury pravěkého lidu
až po naši současnost. Překvapivý smysl a pokračování tradice
„svátku Georgia“ je však jen zlomkem tajemství Řípu.
Uctívání kultu
provázené zakládáním ohňů na zdaleka viditelných místech,
na umělých návrších nebo vrcholech kopců, bývalo znakem většiny
posvátných rituálů. Vyvýšeniny, kde hořely ohně, se patrně nazývaly
„hor-a“, „hor-i“, místa provozování kultu „horam“, tedy chrám.
I kostelní chór či kúr jsou odvozeninami prvotního výrazu, jehož
základem je slovo hor. „Hor“ byl také představitelem staroegyptského
božstva, několik tisíc let staré hrobky známé jako pyramidy zjevně
souvisejí s ohněm, jehož řecký název je pyros. Říp si jistě dokážeme
představit jako místo, kde o nocích plály ohně, jako posvátnou mohylu
nesoucí starověké označení Rip – po otočení písmen Pyr…! Zápis
v řečtině – ???/??? – je výmluvnější. Přesmyčka měla chránit
před vyslovením zapovězeného jména, kultovního tabu. Obdobou je
„had/dah“, nebo-li duch. Chrám na vrcholu hory Říp, místo ohnivého
kultu po příchodu křesťanství zasvěcené sv. Jiří, promlouvá
tisíciletou symbolikou, záhadnou řečí ztracené, nebo záměrně upravené
minulosti.
Poohří a střední Polabí
patří k nejstarším trvale osídleným krajinám na našem území.
Lovecké skupiny pozdního paleolitu se změnou klimatu nahradila zemědělská
civilizace, která zvolna nenásilnou formou kolonizovala nížinné polohy
podél řek a do české kotliny dospěla někdy před 7 až 8 tisíci lety.
Stovky generací zde poté vytvářely krajinu, jakou kolem Řípu známe dnes,
bezlesou, s obdělávanými poli a lukami. Tisícileté osídlení tu však
vyjma kulturně přeměněné krajiny nezanechalo zřetelnější stopy.
Žádné starověké monumenty, jaké známe ze Středomoří. Způsob života
dávných rolníků, trvale obdělávaná půda, dřevo a hlína jako
stěžejní stavební materiál, omezené výrobní prostředky i působení
vodních toků, které tu v četných ramenech měnily svá řečiště, nedaly
vzniknout na první pohled viditelným prehistorickým památkám. Přesto se
počátky české archeologie začínají psát právě zde. Ve druhé
polovině 18. stol. se mezi českými vzdělanci šíří idea národního
obrození a Podřipsko nemohlo zůstat stranou. Nálezy kostí a starých
hliněných nádob, které pro svou neužitečnost zůstávaly stranou zájmu
sedláků i vrchnosti, tehdy vzbudily zájem obrozeneckých učenců. V roce
1786 Josef Dobrovský na základě nálezu z Hořínského zámeckého parku
u Mělníka napsal Pojednání o způsobu pohřbívání Starých Slovanů
vůbec a Čechů zvláště. Dnes bychom dodali, že ostatky náleží lidu
tzv. šňůrové keramiky z pozdního eneolitu (kolem 2500 př. n. l.), a ač
se nejednalo o Slovany, z pohledu geografické příslušnosti bylo možno je
nazvat dávnými Čechy. Nejvýmluvnějším pojítkem s našimi předky tak
zůstává řeč pohřebního ritu, spirituální tradice kultur, které území
kolem Řípu obývaly a zanechaly tu svoji stopu v podobě svatyní
a nekropolí. Tato místa, pokud nebyla nenávratně zničena, objevuje
archeologická věda.
Dominanta Hory
uprostřed historické krajiny činí z Řípu evropský Omfalos, mytický
střed světa řady dávných kultur. Tvar opisující zdánlivou nebeskou
klenbu zosobňoval dokonalost, již člověk napodoboval při budování
pozemských chrámů, uměle vršené Hory se stávaly příbytkem králů
na věčnosti. Kruh nesoucí symbolickou klenbu, po níž putovalo slunce,
měsíc i hvězdy, patří k základnímu konceptu svatyní neolitického
lidu. Slavná anglická Stonehenge má své předchůdce na kontinentě,
pravěké rondely nalezneme i nedaleko Řípu. Jedno z největších
kruhových ohrazení, resp. jeho část, bylo nedávno objeveno při letecké
prospekci u obce Kly, na soutoku Labe s Vltavou. Neolitický rondel známe
i z Poohří u Skupic. Někdy před 6 tisíci lety na dohled Řípu vznikla
jedna z prvních svatyní, jež opustila tvar kruhu. S příchodem rádla –
vítězstvím Oráče nad silami Země – se do popředí dostává
pravoúhlý tvar pole, obrazec vzniklý křížovou orbou. Pravěký
„čtverec“ u Makotřas zdaleka předchází vytyčení egyptských
pyramid.
Hora-chrám,
kterou máme stále přímo na očích, však stojí stranou zájmu soudobých
vědců. Názor, že útvar Řípu po tisíciletí kulturního vývoje české
kotliny setrvával bez povšimnutí a první, kdo zaujal vrcholovou partii, byl
až křesťanský kostel raného středověku, je stěží obhajitelný.
Starobylé, napříč etnicitě po generace užívané jméno i zřejmá
symbolika vypovídají, že Říp by neměl zůstat ve stínu seriózního
výzkumu a žádá si pozornost moderní medievistiky.
Radek Míka
