Sólistka Státní opery Praha Pavlína Senić patří k výrazným talentům. Svědčí o tom prestižní ocenění z mezinárodních soutěží, odezvy odborné kritiky i diváků. Je absolventkou Hudební akademie múzických umění v Praze. Absolvovala stáž u profesorky S. Mc Chulock na londýnské prestižní Guildhall School of Music and Drama. Je častým hostem koncertů Nadace Emy Destinnové pořádaných ve Stráži nad Nežárkou a v evropských metropolích. Od roku 2001 se věnuje komorní hudbě s Triem Siraels v netradičním obsazení: zpěv, viola a klavír. V roce 2007 přijala čestnou funkci patronky Nadačního fondu Kopretina se sídlem ve Vřesovicích u Kyjova, starajícím se o děti a mládež s vrozenými kombinovanými vadami. Jako členka dozorčí rady fondu pro něj svou benefiční činností zajišťuje každoročně nemalé finanční prostředky. Její jméno figuruje na prestižních festivalech, jako je např. Seebühne vor dem Slezakhaus in Rottach – Egern, Dvořákova hudební Nelahozeves, Romantický Hrádek u Nechanic, Pódium mladých umělců v Karlových Varech, kde zpívala sólový part symfonie č.14 Dmitrije Šostakoviče. K zajímavým bezesporu patřily její koncerty u příležitosti evropské konference projektů Erasmus, Polyphonia a SCART nebo vystoupení v cyklu abonentních koncertů České filharmonie. Spolupracovala s Jihočeskou komorní filharmonií. V roce 2003 se poprvé představila v sólovém partu Requiem Wolfganga Amadea Mozarta v italském Vercelli. V rámci německého turné zpívala Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby. Vedle sólového partu Gioacchino Rossiniho v díle Stabat Mater, které se uskutečnilo v Krakově, pak na domácích i zahraničích operních pódiích ztvárnila Cizí kněžnu v opeře Rusalka Antonína Dvořáka, Helgu ve stejnojmenné opeře Zdeňka Fibicha, Xenii v opeře Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského, Sestru Paskalinu v opeře Hry o Marii Bohuslava Martinů, Frasquitu v opeře Carmen Georgese Bizeta, první dámu v opeře Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta a Flóru v La Traviatě Giuseppe Verdiho. Byla účastnicí hudebního festivalu United Islands of Prague, opakovaně zazpívala na Znojemském hudebním festivalu, zúčastnila se Festivalu devět bran v Praze, letního Festivalu v zahradách v Kroměříži a chrámových koncertů v rakouském Wagrainu u Salzburgu. Opakovaně byla zařazena do kulturního programu Výboru regionů v Bruselu a měla tu čest třikrát zazpívat při jubilejních koncertech pro rodinu Tomáše Bati. Se svým operním uměním za doprovodu zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů měla také možnost vystoupit v Městském divadle Zlín přímo pro světovou legendu obuvnického průmyslu Tomáše Baťu juniora. Velkým aplausem byla odměněna v koncertním sále ukrajinské Filharmonie ve Lvově. Pořádá koncertní turné po České republice s významnou lotyšskou klavíristkou Irinou Kondratěnko. Před šesti lety odjela do Sydney, kde měla několik vystoupení, a tehdy svoji pěveckou sezonu v České republice ukončila koncertem s Pardubickou komorní filharmonií, kterou řídil František Preisler mladší. V jejím širokém repertoáru jsou skladby Richarda Schumanna, Franze Schuberta, Gustava Mahlera, HugoWolfa, Claude Debussyho, Dmitrije.Šostakoviče, Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstra aj. Nejen pěvecký, ale i taneční a herecký talent několikrát skvěle uplatnila v roli hraběnky Maricy Emericha Kálmána během turné po Holandsku. Její bravurní zpěv již ocenilo publikum téměř v celé České republice. Za zmínku jistě stojí vystoupení v Synagoze v Plzni, v divadlech, zámeckých sálech, chrámech a koncertních sálech ve Znojmě, Praze, Hradci Králové, Zlíně, Vyškově, Jihlavě, Hranicích na Moravě, Olomouci, Přerově, Luhačovicích, Kroměříži, Českých Budějovicích, Pelhřimově, Valašském Meziříčí, Bílině, Karlových Varech, Vizovicích a v mnoha dalších českých municipalitách. Zatím poslední velký úspěch si užila při slavnostním otevření nové zlínské koncertní haly, navržené arch. Evou Jiřičnou, kde letos společně s houslovým virtuózem Václavem Hudečkem a za doprovodu Filharmonie Bohuslava Martinů (dirigent Stanislav Vavřínek) svými áriemi potěšila tisícovku hostů. Její vystoupení se trvale setkávají s velkým zájmem příznivců vážné hudby. V současné době hostuje v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Díky svému profesionálnímu růstu, nepřehlédnutelnému charismatickému projevu a bohaté divadelní a koncertní činnosti, se postupně zabydluje mezi evropskou operní elitou.
S operní pěvkyní Pavlínou Senić
25. 02. 2011
Pavlína Senić
Zveme-li do České republiky špičkové umělce či odborníky, ať v jakémkoliv oboru, je to správně. Rivalita je užitečná. Pokud svůj výkon máte možnost porovnat s kvalitní nebo dokonce špičkovou konkurencí, zpravidla umělecky i výkonnostně rostete. Záleží však jen na každém z nás, jak své dovednosti obhájíme. Po listopadu 1989 jsme tak trochu nezkušeně, ale opravdu skálopevně věřili, že co je nejlepší v USA, musí být zřejmě nejlepší absolutně. Tento trend již dávno pominul a jsem ráda, že u se u nás každému nabízí tzv. „všehochuť“, tedy že se lidé mohou sami svobodně rozhodnout o tom, čemu dají ve svém životě přednost. Platí to úplně stejně při nakupování v obchodech jako v byznysu, ale také třeba v politice, při studiu nebo v umění, zkrátka v každé lidské činnosti.
S Pavlínou Úlehlovou Senić se potkáváme 2. února
2011 v restaurantu Campanulla u Lennonovy zdi v Praze na Malé Straně.
Společně s manželem o tento útulný podnik pečují víc než pět
let.
Pavlíno, včera večer jsem se v Parkhotelu Praha potkal se dvěma
dirigenty. S ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu Le Quattro
Stagioni Jaromírem Krýgelem a ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu
PONTES – Mosty porozumění a uměleckým šéfem Virtuosi di Praga,
houslovým virtuosem Oldřichem Vlčkem. A snad i kvůli tomu, že jsem
maturoval na trubku a jeden čas se živil jako orchestrální hráč, jsem jim
vpadl do hovoru notně otřepanou muzikantskou anekdotou: „Potkali se dva
muzikanti a nikoho nepomlouvali.“ Jak je to u operních
zpěvaček?
Já zásadně nikoho nepomlouvám. Snažím se u každého kolegy či kolegyně
nalézat a oceňovat jejich přednosti. Jsem ráda, že jste maturoval
z trumpety a že máte blízko k hudbě. Moc ráda bych se totiž zmínila
o tomto nádherném místě, v němž se potkáváme, bývalé galerii hudby,
restauraci Campanulla v sídle Suverénního řádu Maltézských
rytířů – Českého velkopřevorství. To je jedním z pouhých sedmi
obdobných „úřadů“ na světě. Campanullu vybudoval v povodněmi
zničených prostorách před více než pěti lety můj manžel. Já jsem se
o její provoz začala intenzivně starat teprve před dvěma lety. Mojí
hlavní profesí je operní zpěv. Jenže ten nyní musí ustoupit trošičku do
ústraní, protože jsem od Pána Boha dostala největší životní roli, a to
být maminkou. Čekají mne mateřské povinnosti a moc se na to těším.
A protože chci zůstat až do porodu aktivní budoucí rodičkou, čeká mne
ještě 8. února 2011 v Rudolfinu koncert pro nastávající maminky.
Projekt už půl roku realizuje Česká filharmonie. Jsem opravdu zvědavá,
jaká bude reakce publika, až tam mezi ně přijdu rovněž s bříškem.
S manželem Tomášem se věnujete nadačnímu fondu
Kopretina.
Charitu a humanitární činnost děláme s Tomem od samotného počátku
našeho vztahu. Proto mu dělám v poslanecké sněmovně pro tuto oblast
asistentku na minimální „povinný“ úvazek, který je oceněn měsíční
odměnou 1500 Kč hrubého, resp. na fakturu. A představte si, že i kvůli
této víceméně dobrovolné činnosti jsme byli populisticky káráni
v hlavním zpravodajství TV Nova! Redaktor ponechal záměrně až
provokativně komentář s otevřeným koncem, že na práci asistentů
poslance lze čerpat až 35 000 Kč. Jenže již neřekli, že asistentů má
Tomáš díky své široké škále aktivit několik. Pro mne je důležité,
že se s láskou podílíme na všem, co vylepšuje životní pohodu
pětačtyřiceti zdravotně postižených dětí. Kromě mnoha zábavných a
terapeutických činností pořádáme i novoroční bál. Termín letošního
plesu Nadačního fondu Kopretina jsme stanovili na 12. února 2011 s tím,
že v jeho pestrém kulturním programu nesmí chybět tradiční vystoupení
našich miláčků.
Proč o vás Tomáš hovořívá jako o úžasné srbské
zpěvačce?
To víte, jako každý chlap se asi rád dělá zajímavým (smích)… Maminku
mám Češku, ale tatínek si dodnes ponechal srbské občanství, i když
v Čechách pobývá déle než čtyřicet let. Potkali se s maminkou
v Německu na brigádě a můj otec pak za svojí velkou láskou přicestoval
do Československa, kde jsem se jim časem narodila jako druhé dítě. Mám
totiž ještě o čtyři roky starší sestru. Před válkou jsme velmi často
navštěvovali naše příbuzné v Srbsku. Po válce se to však trochu
zkomplikovalo a cestování k rodině již nebylo pro tatínka tak snadné. Já
jsem však především česká patriotka. Ovšem při cestách do Chorvatska,
Makedonie, Slovinska či Srbska se tam cítím dobře, a to zřejmě i díky
mým rodovým kořenům.
Kdysi se o naší vlasti říkávalo, že jsme konzervatoří
Evropy…
Naše republika má v tomto směru stále velké kvality. Samozřejmě, že se
v interpretačním umění odráží skutečnost, jak je v té které zemi
společensky a materiálně umění podporováno. Pokud státní rozpočtová
kapitola pro kulturu nebude mít dostatečný objem financí, nebudeme moci do
Česka zvát tolik špičkových umělců jako jiné vyspělé evropské státy.
Ovšem i v České republice máme skvělé a virtuózní interprety. Díky
nesrovnatelně těžším podmínkám v kamenných divadlech ale musí naši
umělci využívat každé příležitosti k tomu, aby dokázali zajistit své
rodiny, což se pak nezřídka odráží na jejich zdraví a občas
i samotných výkonech. Musí se totiž snažit být i přes nesnáze stále
na špičkové úrovni, a to i v situacích, kdy jsou velmi unavení. Mnozí
z mých kolegů a kolegyň se z existenčních důvodů nemohou věnovat pouze
zpívání. Vedle svého angažmá ještě často vyučují nebo komerčně
koncertují, a to je pak opravdu náročné udržet si kondici pro náročné
pěvecké role. Česko má skvělé zpěváky, hudebníky i dirigenty. Jenže
u nás snad dvojnásobně platí, že „doma není nikdo prorokem“. Národ
si našeho řemesla zatím ještě stále moc neváží. A je smutné, že je
tomu u žijících i dávno nežijících velikánů, včetně takových, jako
byli Antonín Dvořák s Leošem Janáčkem, jejichž kvality se začaly mnohem
více respektovat až poté, co jim začali blahořečit např. Japonci. Tento
společenský postoj je bohužel odrazem české nátury. Nicméně v Česku
hudba stále žije. Snažím se proto dělat i edukativní projekty pro děti,
jejichž prostřednictvím seznamuji mladou generaci s trochu démonizovaným
tajemstvím operního světa. Předloňská premiéra projektu „Opera? Jo!
Opera!“, jehož součástí byl předvýběr adeptů formou pěvecké
soutěže dětí a dospívající mládeže různých věkových kategorií, se
setkala s nečekaně silným zájmem. Do posledního místečka jsme zaplnili
hlediště Městského divadla Zlín, když jsme na pódium postavili vybrané
zpěváky vedle profesionálů. Na repertoáru zněly výňatky z oper –
nejznámější árie, dueta, ansámbly apod. To vše za doprovodu zlínské
Filharmonie Bohuslava Martinů. Děti si kromě uměleckých dojmů odnášely
také silný osobní zážitek. A touto cestou bychom se měli vydat…
