Rumunské magistrále 4

V nádherném panoramatu
18. 7. 2002 Ráno v nádherném panoramatu v poklidu vařím, zašívám spacák a takové běžné věci. Své krtečkovské gatě zatížené kameny jsem zanechal v místě táboření. Z vodorovné trhliny se totiž stala neustále se rozšiřující obrovitá skoba. Golfky zůstaly v kouzelném vysokohorském prostředí, přesně takovém, kvůli kterému jsem si je před dvaceti lety ušil. Místo posledního spočinutí jim rozhodně závidím.

Vlastenecky uvědomělí psi
Odcházím v 9:15. Přecházím Arpaşul Mare (2474) a potom strmým sešupem k jezeru Podul Giurgului (2250). Část plesa a odtoku zakrývá ledovcový krunýř. Potom zase vzhůru do sedla Şaua Podragu. V sedýlku na vrcholku stoupání mne již čekali dva bačové a psi. Uvědoměle štěkají, avšak poté, co ode mne bača dostal dvanáct marlborek, jako když utne. Na druhé straně procházím prosluněnou strání obrovským stádem ovcí a horských koz.

Bobek na vrcholu
Obědvám po dvanácté hodině před strmým stoupáním na nejvyšší horu Rumunska – Modloveanu, nad níž, zatímco já na výsluní, se hrozivě stahují černá mračna. Do strmých serpentin prvního vrcholu hřebene s Modloveanem, Vîştea Mare (2527), jsem nasadil strojové tempo. Než jsem se nadál, byl jsem kolem půl druhé nahoře. Zespodu mi výstup připadal daleko těžší. Po červeném terči jsem se pak vydal na sám vrchol Rumunska (2544), kam jsem dorazil ve 13:45. Rozhodně jsem tu nebyl první. Vedle označení vrcholu trůnila ovčí značka. Vzájemně se fotíme s rumunskými turisty. Chtěl jsem zavolat ženě a dětem a taky čerstvému expertu přes Rumunsko Pavlu Langovi. Signál sice byl, ale neustále mi vypínal Siemense.

Adrenalinová noc inspirací
Při sestupu z Virfului Vîştea Mare mne chytá krápání. Zapadám do cihlového refugiu v sedle Vîştei (2304). Jsou v něm dvě patra letišť, temno a nevlídno. Schovávám se tu před deštěm spolu s dalšími, převážně rumunskými turisty. Ač stále zataženo, odcházím do dalšího sedla. Včerejší adrenalinová noc mi byla inspirací. Scházím do nejvyšších partií ledovcového karu a za deště stavím stan. Rovněž na vyvýšenině. Tentokrát jej kotvím velmi důkladně. Už vím, k čemu se také vláčím s těžkou rumunskou lžící.

O slávě Interbusu
Kolem osmé hodiny za mnou odněkud odspodu přišel bača na kus řeči a cigára. Tak jsem mu jich dal plnou hrst. Ležel jsem ve stanu a klábosili jsme. Než odešel, naznačil, abych mu zapálil. Učinil jsem tak reklamním zapalovačem Interbus, který mi dal osobně jeho majitel pan Josef Zvoníček. Protože jsem měl ještě jeden záložní, tak jsem jej bačovi věnoval. Pán měl obrovskou radost, až mne tím přivedl do velkých rozpaků. Padl na kolena tak rychle, že než jsem stačil jakkoliv zareagovat, poceloval mi ruku, jako kdybych byl nějaký pánko velkomožný. To by jeden neřekl, jaké že to má Interbus ve světě renomé.

Óda na leukoplast
Celý večer i noc děsivý dunivý rachot. Blesky. Hromy si to mydlily o štíty velehor. Tentokrát se zřejmě zlobil Moldoveanu.
19. 7. 2002 Ráno mi z brýlí, které jsem dostal od Rahana, vypadlo sklíčko plexisklíčko a šroubek v… Ten už jsem nenašel. Opravuji je nití a leukoplastí z Chemopharmy Ústí nad Labem. Leukoplast, ta by si jistě zasloužila samostatné pojednání, ne-li ódu. Kolikrát už mi a mým přátelům během čundrování pomohla z bryndy. Nejenže je nejlepší prevencí proti puchýřům, ale funguje dobře i na zlomené běžky, přeražené lyžařské hůlky, rozervané kalhoty. Dokázala zabránit ostrým hrotům maček, cepínu či ledovcových skob proříznout mi kletr atd. Nyní mne nově zachránila. Od záhuby zblouděním, protože bez brýlí z mapy nic nevyčtu.