Rumunské magistrále 3

Bernardýn se hrůzou třese,
zmrznul zájezd v Štrbským plese,
blizard vyje, den je nocí,
všude dranděj laviny.
Nám se tu však pěkně dýše,
hrom si tříská, lezem výše,
už nad námi nejmaj moci
skřeti z nížiny.

Skřeti lhaní, skřeti strachu,
skřeti podezřelých brachů,
skřeti kliček, slibů z pěny,
skřeti masek, co se mění,
skřeti přání všeho zlýho,
skřeti času zmarněnýho
zůstali tak daleko,
až jsme z toho naměkko.
Marvoučná skočná z Tatranské suity Zdeňka Šmída

Jak mi Strunga Dracului natrhla gatě
Oba čeští krajané mne na vrcholku Negoiu přesvědčují, že přes Strunga Dracului půjdeme spolu. Že je to tam životu nebezpečné. No, raději bych šel sám, ale rozmluvili mi to. Strunga Dracului je úzká, zhruba dvousetmetrová štěrbina, strmě spadající mezi dvěma skalními masivy. Odshora dolů ověšená řetězy. Ještě ani ne v polovině sestupu (zrovna, když jsem se ve svých šestačtyřiceti letech pokoušel o vertikální „provaz“) mi praskají památeční celtové gatě. Dvacet let držely, a najednou prásk, škuba od vnitřního k bočnímu švu spodní části levé nohavice. Naštěstí jsem tyhle kalhoty šil ještě ze čtyř dílů a ne jako své poslední modely jen ze dvou. K jezeru Calţun s rozšklebenou dírou na zadku docházím/dobíhám za mírného poprchávání ve 13 hodin.

Francouzové z těžkých dnů
Kolem půl třetí je z poprchávání bouřka s průtrží mračen. Doufám, že to pánové někde nějak rozumně zalomili… Ve stanu na moréně je blaze. Únavou jsem usnul. Po dvou hodinách mne probudil lijavec bičující tropiko. Po páté hodině se vyčasilo a začalo svítit slunéčko. Spáchal jsem hygienu a uvařil večeři. Před osmou jsem nad Strunga Dracului zaznamenal pohyb. Domnívaje se, že to jdou pánové, začal jsem jim hrát do kroku budovatelské písně. Kolem osmé hodiny k plesu křepkým pochodovým krokem v rytmu „My zrodili se z těžkých dnů“ došli jacísi Francouzové. Mlaďoši živi a zdrávi až dávno poté, co jsem dohrál, o půl deváté.

Kolena, kolena…
Vstávám v pět. Fouká vítr. Zalézám i se Siggem vařit čaj a poridge mezi balvany do zlomiska pod morénu. O půl osmé vyrážím. Přecházím Laptelui (2344). Dolů z vrcholu zjišťuji, že mne ukrutně píchá v pravém koleni. Bandážuji jej obinadlem a zdvihové kroky se snažím dělat pouze levou nohou, z čehož mne úspěšně bolí levé koleno ještě tři dny poté, co pravé přestalo. Nádherná skalní a údolní scenérie v okolí úzkého skalního sedla Doamnei. Kolem desáté přicházím k vodě. Svačím eidam, česnek a chleba. Obě kolena krutě bolí, a to i malebnými travnatými traverzy Palţinei. Stan si stavím na dně karu pod spojovacím hřebínkem sedla Bîlea a úbočím Capra (2315). Volím travnatý kopeček, který tu zanechal ledovec. To, aby mne nevyplavila průtrž.

Kterak mi rumunská lžíce zachránila život
Těsně po půlnoci se probouzím. Tma a děsivě mrtvolné ticho. Po této noci už vím, proč se říká, ticho před bouří. Rozsvěcím čelovku. Stejně nic nevidím. Kolkolem hustá mlha. Jen kdesi, snad nad řekou Olt, záblesky. Žádné hromobití. Ponuro jako z Vynálezu zkázy nebo Krakatitu. Kolem půl jedné začalo krápat. A pak… Pak tam, přesně na mém „šibeničním vršku“ měli všichni běsové rande. Dvě hodiny panického strachu. Dvě hodiny k nebi vyzývavě čnícím terčem ve smršti blesků. Gemička zázračně vzdorovala bičována orkánem a provazy vody. Přesto, že její předchůdkyně přežily hrůzné vichřice ať těsně pod vrcholem Huascaránu, na Ťan-Šanu nebo ještě urputnější na zimních Roháčích a vím, jak je to konstrukčně fantasticky řešený stan, vyzýval jsem všechny horské duchy, aby mne zachovati ráčili. A proč že jsem sem chodil, a tak… Vršek Gemy byl ukotven hůlkami pouze směrem do údolů. Každou chvíli na mne lehala její neukotvená část. Nejhůře na tom byla levá strana, kde se permanentně tvořila větrná kapsa. Reálná představa rozervaného stanu mne přiměla k akci. Pozorovatel by zřel, jak ze stanu vybíhá v okamžení promočený šílenec s děsem v očích a lžící v ruce. Jaké štěstí, že byla těžká, ocelová. Ukotvil jsem nejnamáhanější partii stanu. Efekt se dostavil ihned. Do stanu přestala téci voda pasírovaná vchodovým zipem. Kolem půl třetí mne probudilo mírumilovné ticho.