Rumunské magistrále 1

Před čtyřmi roky jsem se vydal na Piatra Craiului a Fagaraş (viz „Rumunské pastorále“ – Všudybylí toulky – v elektronickém časopise www.e-vsudybyl.cz). Nepřízeň počasí včetně sněhové vichřice mne tehdy pár dní držely v sedle Zirna, odkud jsem přes cabanu Urela utekl z Fagarašské magistrály, abych se pak toulal cestou necestou. Letos jsem jel na Fagaraş opět. 

To teda začíná hezky
11.7.2002 Pros­třednictvím rumunského lůžkového vozu se s Rumunskem setkávám už v Praze na hlavním nádraží.
12.7.2002 Lůžkový vůz je dost dobrý hotel na kolečkách. Nesmí vás ale neustále budit celníci a pasoví úředníci. Na rumunské se vůbec netěším. V půlce Maďarska jsem si s hrůzou uvědomil, že v horách asi zhynu hlady. Zapomněl jsem doma lžíci.
Novinářský průkaz a tramvajenka ležérně zasunuté pod cestovním pasem na rumunské úředníky zaúčinkovaly. U Aradu jsem obědval tzv. vypeckované olivy. Pecka mi vylomila kus zubu, z kterého vypadla obrovská plomba. „To teda začíná hezky…“

Blonďaté Němky na jednokolkách
V Simerii v nádražní čekárně potkávám partu šesti českých kluků. Prý jdou také na Fagaraş. Zaznamenal jsem si jejich výrok: „Tak chlapi, až zas jednou budete nadávat na České dráhy, vzpomeňte na tadyto.“
Přemísťujeme se s do Sibiu. Hledáme směnárnu nebo hotel, abychom nakoupili leie. Docházíme na náměstí. Kolem půl desáté v noci se zde producírují německá děvčata v přiléhavých trikotech na jednokolkách. Kolotá zde Freundschaft a pivní slavnosti. Po jejich vystoupení hraji na zobcovou flétnu. Přichází místní pomocník pomocníka VB a domlouvá mi, že je po desáté hodině.
13.7.2002 Také po půlnoci pokračujeme v přemísťování se od výčepu k výčepu.
V bufetu na nádraží se pokouším koupit lžíci. Prodavačka je neústupná. Vyjednávání se ujímá Vláďa. Čekám venku. Po hodné chvíli Vláďa vychází a za ním santusák, který mi strká lžíci. Dostává za ni na pivo zasloužených třicet lei.

Chlapi v bílých podvlékačkách
Ve dvě ráno odjíždíme ze Sibiu přecpaným osobákem na stojáka u záchodku, není kam šlápnout. Zejména za jeho dveřmi. Kolem třetí přijíždíme do Turnu Roşu. Výpravčí nám naznačuje směr Fagaraş. Ztratili jsme značku. Vcházíme na jakýs dvorek. Z domu se do sametové tmy otevřenými dveřmi a okny příjemně line světlo a hudba a hlasy. Dva chlapi v bílých krátkých podvlékačkách tam hnětou chlebové těsto. Jeden s námi vychází a ukazuje směr k monastiru. Po čtvrthodině chůze táboříme vedle cesty u potoka.

Hospoda, místo, kde se lidé potkávají
O půl jedenácté vstávám. Snídám český ořechový závin a dopíjím poslední Magnesii. Kluci už také vylézají. Slunce svítí. Je legrace. Míjí nás černá Dacia plná vousatých popů.
Na cestě není jediné značky. Podle mapy vede jinudy. Jdeme zpátky do Turnu Roşu. Že je hospoda místem, kde se lidé potkávají, zde platí dvojnásob. Pijeme pivo, obědváme. Dopíjíme zbytek dánské vodky z aluminiové lahve. Vzápětí ji, a to měrou vrchovatou, hospodský plní vynikajícím rumunským brandy Ovidiu. Bude nás provázet po zbytek společné cesty a mne přes nejvyšší horu Rumunska.

Rychlejší než myšlenka
Z hospody nás posílají stejnou cestou nazpátek. Zastavujeme pod monastirem. Z pramene bereme vodu do lahví. Po prohlídce kláštera strmě stoupáme lesem. Táboříme poblíž sedla Chica Petrilor a Šumepraček, jež zvábilo hraní na zobcovku a přišly nám naproti. Mají trika se symbolem Králického Sněžníku. Než jsem začal vařit, notně dehydrovaný vypil jsem na ex půldruhého litru vody, aby mi Marek měl v čem donést čerstvou. Po večeři jako v pepíkovské anekdotě: „Co je na světě nejrychlejší“, v níž Venoušek říká: „Sím zvuk, paní učitelko.“ „Ne, ne, světlo!“ hlásí se Alenka. Uvědomělý Péťa triumfuje: „Myšlenka!“ Ale Pepík se pořád usilovně hlásí. Učitelka sice tuší poťouchlost, ale nakonec mu dává šanci: „A co je tedy ještě rychlejší?“ „Sím, mlíko, pančelko. Brácha včera vypil litr mlíka a po…. se dřív, než myslel.“ Tak tedy, nejen mlíko.