Roháčema táhnou diví
26. 01. 2001
Rozklepané nohy
/27.9.2000/ Na trávníku jinovatka. Fouká. Opustil jsem nebeské já a zalezl
zpátky do Gemičky pod spacák. Sigg příjemně šumí. Idylka. Možná.
Snídani si vařím sám. Je po deváté. Dolů do mlhy se mi nechce. Cesta
z vrcholu Veľkého Choče na Vyšný Kubín je šílený sešup. Co chvíli
jdu pozpátku. Poslední etapa je povlovná. Hraji si do kroku Radeckého marš
v osobní úpravě pro zobcovou flétnu. Zvonce. Stádo krav a pastevec.
Z rozpustilosti imituji fujaru. Peru to, co mi plíce stačí. Flažoletové
tóny a překysličený mozek mne přivádějí do stavu ještě více
blaženého. Docházím ke státovce do Kubína. Nastupuji do autobusu a
nechávám se odvézt proti proudu řeky Oravy až do Podbielu. Odtud dalším
autobusem na Zverovku.
Slovenský Maternhorn
V podzimních Roháčích jsem po 15 letech. Po žluté přes Volovec.
K Jamnickým plesům docházím po slunce západu. Vařím téměř do devíti.
Nádherná hvězdná obloha. Opět velká paráda. Ostrý Roháč je ostrý
i v noční hladině plesa.
/28.9.2000/ I ráno bylo nádherné. Blankytně modrá obloha s cirrostratusy.
Ostrý Roháč v plné sluneční záři. Den jako za odměnu. Vzhůru na
první řetězy.
Lidé, kterým přebýval den
U Plačlivého si chvíli povídám s Vyškovákama. Prý jim přebývá jeden
den. (Jak mě by se to kolikrát hodilo…) Zaujalo je vyprávění
o tajuplném hradu Likava, „hotelu“ pod Veľkým Chočem a rozhledech
z vrcholku hory. Stejně se prý vracejí přes Ružomberok. Za dobrý tip a
konzultaci nad mapou se revanžují domácí slivovicí. Nádherný den.
To se to běhá nelehko… a mladý
Docházím do Smutného sedla. Kolena bolí jako blázen. Ku podivu jen při
strmých klesáních (jiná tady nejsou). Naopak strmá stoupání mi nedělají
problémy. Dávám řeč s náctiletým mlaďochem, jenž „utekl“ o mnoho
let rozumnějším členům skupiny. Přiznávám mu, že v jeho letech a
ještě dlouho poté, mne také skoro každý zdržoval. Ale teď, že už jsem
rozumný a nechal jsem se vyfotit. Projevil žádost potěžkat si můj kletr.
Souhlasím. Podklesla mu kolena. V duchu jsem si řekl: „To víš, běhat
nalehko…“
Vážná kopa
O některých lidech se říká : „To je ale veselá kopa.“ Já se ale
střetl s rozpoložením hrubě vážnou. To bylo tak. Nahoru, dolů. Nahoru,
dolů… Tri Kopy – prvá kopa, druhá kopa… nevímužkolikátá.
U řetězů se tvoří fronty. Zatím, co čekám, až vůdčí samec
čtyřčlenné smečky radou a pobídkou přiměje jednu ze svých dcer, aby
samostatně použila řetězu k slezení strmého úseku, paní čekající
přede mnou nad řetězem se ptá: „…a která je ta kopa naproti?“
Vměšuji se do hovoru a dopovídám: ‘řek bych, že třicátá…‘ Ihned
jsem šéfem vysokohorského botaskového týmu (jenž přerušil poučování
dcery kam že si má strčit jednu ze svých čtyř končetin) rezolutně
s neskrývaným despektem opraven: „To není pravda. To je Hrubá Kopa.“ Ve
dvě hodiny pak sedím na Baníkove (2178 m), kochám se a básním sonet:
Roháčema táhnou diví
Roháčema táhnou diví,
omráčeni krásou hor,
stáda různejch divejch lidí
normošům všem z nížin vzdor.
Normálům od dobrých bydel,
existencím sazných měst,
plných za peníze chtidel,
co hypermarketů je fest.
Přesto, že jste v obchoďácích,
na Roháčích není klid,
všude za vším byznys vězí.
Z nížin valí výleťáci,
na vrcholy obořit,
štosují se pod řetězy.
Slovenská agentúra pre cestovný ruch
Purkyňova 4, 110 00 Praha 1
tel.: 02/2494 6082, fax: 02/2494 6082, e-mail: sacr@sacr.sk
