Rezervace ubytování a záloha

Snad každý z nás si již někdy rezervoval ubytování v hotelu či jiném ubytovacím zařízení. Není pak výjimkou, že úhrada určité částky bývá vyžadována již při samotné rezervaci ubytování. Účel je přitom zřejmý: předejít ekonomickým ztrátám ubytovacího zařízení v případě zrušení objednaného pobytu. Jak se na zálohy/rezervace a jejich případné propadnutí dívá právní úprava, se pokusíme vysvětlit níže.
Předně je třeba uvést, že v případě podnikatelů na obou stranách právního vztahu problém nevzniká, neboť strany mají v tomto směru plnou smluvní volnost, tj. mohou si sjednat podmínky, včetně propadnutí rezervace v případě jejího následného nevyužití či storna pobytu, čistě dle své vůle. Přestože smluvní volnost je občanským zákoníkem upravena obecně, v případě fyzických osob – nepodnikatelů – vstupuje do hry jejich ochrana jakožto slabší smluvní strany v podobě omezení nepřiměřených ujednání vůči spotřebiteli.
Typicky nepřiměřeným ujednáním, které občanský zákoník výslovně upravuje, je ujednání možnosti podnikatele nevrátit spotřebiteli, co spotřebitel podnikateli vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí. Na podobné plnění by bylo třeba hledět jako na závdavek, který má typicky sankční povahu, neboť by propadl pokaždé, pokud by nedošlo k naplnění smlouvy. Jak již bylo uvedeno, podobné ujednání je dle občanského zákoníku zakázáno, vyjma případů, kdy by smlouva nebyla zrušena, tj. nedošlo by k odstoupení od ní ze strany spotřebitele.
Určitým řešením by mohl být institut zálohy, který nemá sankční funkci jako závdavek, neboť nedojde-li k naplnění smlouvy, je třeba zálohu vrátit. Záloha pak může být propojena s možností účtování si tzv. rezervačního poplatku, který by pokrýval náklady ubytovacího zařízení spojené s rezervací a tyto by bylo možné hostovi oproti vrácení části zálohy vyúčtovat. Pro uvedené řešení však nelze najít v zákoně oporu, bylo by předmětem dokazování a zejména prokazování účelných nákladů, které byly ve finále účtovány. Navíc, jak je ze shora uvedeného patrné, toto řešení nepokryje ušlý zisk ubytovacího zařízení v případě, že rezervované ubytování nebude využito někým jiným.
Určitou formou jištění se ubytovacích zařízení je rovněž tzv. předautorizace platební kartou, na jejímž základě jsou blokovány peněžní prostředky na účtu hosta či budoucího hosta v předem dané výši. Podmínkou je, že host souhlasí s blokací i s výší blokované částky. Po provedení platby pak musí být blokace zrušena, což bývá mnohdy předmětem sporu z důvodu laxnosti ubytovacích zařízení.
Ani jedno z výše naznačených řešení není zcela efektivní, když nejsou dány jasné a zřetelné mantinely, kdy je možné si složenou zálohu/rezervaci ponechat a kdy je třeba ji vrátit. Situace tak není přehledná nejen pro podnikatele, ale ani pro spotřebitele, kdy de lege ferenda lze jen doporučit tuto oblast jasně a srozumitelně upravit.
JUDr. Lucie Kolářová, Advokátní kancelář Vácha & Kolář

• www.vacha-kolar.cz