Recepce k státnímu svátku Ázerbájdžánu

Velvyslance Ázerbájdžánské republiky jsem požádal o pár slov 26. května 2014 na recepci, kterou spolu s chotí pořádal k státnímu svátku své země v zahradě své pražské ambasády. Bohužel, recepce pro něho byla i rozlučkovou, neboť zanedlouho odchází do Velké Británie.
Pane ambasadore, s jakými pocity budete z Česka odlétat?
Se smíšenými, v nichž se bude kloubit hrdost na vykonanou práci a smutek, že odjíždím ze země, kterou jsem si zamiloval a v níž mám spoustu přátel. Podobné pocity jsem už měl v roce 1995, kdy jsem opouštěl Brno, protože jsem nastupoval na naši ambasádu v USA. Takže to zažívám podruhé. Když jsem pak po osmi letech opouštěl Washington, žádný smutek jsem necítil. Česká republika zřejmě má nějaké speciální kouzlo. Když přemýšlím, jakých bylo téměř sedm let mé druhé české mise, vytane mi na mysli, že se z tohoto pobytu zrodili tři potomci. Dva jsou má dvojčata, a ten třetí, resp. první, protože je nejstarší, jsou kvalitní bilaterální vztahy mezi Ázerbájdžánem a Českem. Nejsem až tak namyšlený, abych si osoboval, že jsem tátou všech těchto vztahů. Ale alespoň strýcem, protože pojem „kmotr“ v soudobém českém kontextu vyznívá úsměvně. Ázerbájdžánsko-české vztahy jsou tak dobře zaběhnuté, že už jim dnes téměř nic neuškodí. Ázerbájdžánská republika a Česko jsou ve vzájemných vztazích tam, kde potřebují: Dobře rozjetá hospodářská spolupráce; vynikající trend ve vzájemné obchodní výměně, která se blíží 1,7 miliardy USD s rychle rostoucí energetickou složkou; velký zájem o spolupráci v dalších oblastech, jehož svědectvím je třeba v těchto dnech v Baku probíhající konference na téma Studium našich studentů v Česku; všestranná koordinace politických postojů. To ilustruje i další kolo česko-ázerbájdžánských konzultací na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, jehož se zúčastním koncem května. A ještě něco: chápání pozice, kterou jeden i druhý stát v mezinárodní politice máme. Tímto tématem se bude zabývat i konference na půdě Univerzity Karlovy, kterou zaštiťujeme společně s předsedou dolní komory vaší poslanecké sněmovny, panem Janem Hamáčkem. Nejvýznamnějším rysem mé zatím poslední české mise nejsou ani tak cesty českých podnikatelů do Ázerbájdžánu nebo koordinace společného úsilí v řadě mezinárodních otázek, jako to, že když jsem před šesti sedmi let u nás v Ázerbájdžánu řekl, že s Českem potřebujeme udělat toto a toto, musel jsem hodně vysvětlovat proč. Teď už se nikdo neptá, proč právě Česko. Podobné je to i v Česku, což potvrzuje můj kolega, český velvyslanec v Ázerbájdžánu pan Vítězslav Pivoňka. Udělal jsem všechno, co záleželo na mně. A asi ne špatně, protože když náš prezident pan Alijev hovořil s předsedou vaší sněmovny, konstatoval, že v Ázerbájdžánu máme zavedený precedens, že se velvyslanci občas vracejí na místo svého někdejšího působení. Takže se máte na co těšit nebo čeho obávat. Nicméně v příštích letech to bude na mém nástupci. V žádném případě se ale nebráním tomu, abych se podle svých možností, a nakolik to dovoluje Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, i nadále angažoval v ázerbájdžánsko-českých vztazích. Česká republika je totiž záležitostí na celý život.