Právo na vzdělání

Listina základních práv a svobod v článku 33 stanoví, že „… každý má právo na vzdělání“. Jelikož jde o právo základní, musí být zaručeno všem bez rozdílu, tedy s vyloučením diskriminace v jakékoliv oblasti. Každý má právo na povinné a bezplatné základní vzdělávání, přístup ke vzdělávání a stejný přístup ke vzdělávacím institucím. Garantem poskytování služeb v oblasti vzdělávání je stát, a to jak v podobě tvorby legislativního rámce, tak jako zřizovatel vzdělávacích institucí.
Právem na bezplatné vzdělání však nelze rozumět, že by stát nesl veškeré náklady související se získáním příslušného vzdělání. Stát je povinen zejména nést náklady na zřizování škol, jejich provoz, údržbu apod. Naproti tomu další náklady na vzdělávání, jako jsou školní pomůcky a potřeby, si občané hradí sami, respektive v případě dětí jejich zákonní zástupci.
Přesto, že k otázce bezplatnosti vzdělávání byla a nadále je vedena bouřlivá debata, studium na veřejných školách nepodléhá v Česku poplatkové povinnosti, a to přesto, že neexistuje žádné ustanovení, ze kterého by vyplývalo právo na bezplatné vzdělávání na vyšších odborných či vysokých školách. Úplata za vzdělání je tak dosud upravena pouze na školách soukromých, s výjimkou překročení stanovené doby studia na veřejných vysokých školách, které je rovněž zpoplatněno.
Povinná školní docházka, která v tuzemsku trvá devět let, se vztahuje nejen na občany České republiky, ale rovněž na občany jiného členského státu Evropské unie a jejich rodinné příslušníky, dále na cizince, kteří zde mají trvalý pobyt, dlouhodobý pobyt nebo víza nad devadesát dní, azylanty a žadatele o azyl.
Vzdělání je považováno za jednu z nejdůležitějších hodnot, zajišťující rozvoj osobnosti, lepší orientaci ve světě, dobrou práci i společenský status. Vzhledem k tomu, že jde o právo, jako takové ho lze uplatňovat a domáhat se jeho ochrany pouze v mezích zákonů, jež toto právo provádějí. Nejvyšším článkem vzdělávací soustavy jsou v Česku vysoké školy, které mají působit jako centra vzdělanosti, poznání a tvůrčího myšlení. Pokud jde o právo přístupu na vysokou školu, je pak ústavně konformní výklad ten, že přijímání ke studiu je podmíněno osobnostními předpoklady uchazeče a ekonomickými možnostmi společnosti. Způsobilost uchazeče být přijat ke studiu na vysoké škole se ověřuje zpravidla přijímací zkouškou, podmínky pro přijetí schvaluje akademický senát fakulty. Přes určitou autonomii vysokých škol v tomto směru je třeba uvést, že rozhodování o přijetí uchazeče ke studiu, stejně jako rozhodování o právech a povinnostech studentů, je výkonem veřejné moci, kdy ze strany vysokých škol je rozhodováno o veřejných subjektivních právech uchazečů a studentů ve správním řízení a jednotlivé akty vysokých škol jsou přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Jak se ukázalo v minulosti, soudní spory v oblasti vzdělávání nejsou ničím výjimečným. Tím se jen potvrzuje, že byť je právo na vzdělání ústavně zaručeno, je třeba se jeho řádného poskytování v určitých případech domáhat soudní cestou. Nezbývá tak než doufat, že prostředky k jeho vymožení nebudou „pouze právem“, ale samozřejmostí.
JUDr. Lucie Kolářová, Advokátní kancelář Vácha & Kolář

• www.vacha-kolar.cz