Polední kámen, tajemný strážce Hory 2
30. 12. 2016
Démona Krkonoš
v pozoruhodném spojení asi s naší lokalitou vzpomíná romantická báseň
Jana Kollára Slávy dcera (1853). Doba slovanského obrození v polovině
19. století zde vynáší na povrch téměř zapomenuté předkřesťanské
mýty a báje, v nichž dominují místa s dávnou kultovní tradicí.
Vybraný úryvek jich uvádí hned několik:
- „U Ladogy jsme dnes,*
před doupětem Vavlu,
na Kynastu vyhlídkách, *
*zítra u Čakonů *
*na kytkách Olympu *
*neb v Čechách s Řepočetem.“
Ladoga, Ladožské jezero, stejně jako nedohledné vody Baltu splývají se
slovanskou pravlastí kdesi u Kyjevské Rusi. Návrší Vavel je posvátnou
horou Krakova, v níž se nachází jeskynní výstup draka z podzemní sluje,
doupě Kraka. Z Kynastu vzhlíží k uctívané hoře, zde přirovnané
k Olympu, v řecké mytologii sídlu bohů. Starobylost slovanské kultury
básník prezentuje Čakony, kteří byli slovanským kmenem na území
Peloponésu. Doslovným překladem Řepočet se Kollár vypořádává
s německým, tudíž pro něho nepřijatelným jménem Rübezahla, avšak již
v předchozích verších dává tušit souvislost Vavlu s démonem Krkonoš.
V krátkém úryvku básně se nám otevírá symbolika Krakova sídla
i tradice posvátné Hory, na níž je vyhlídka ve směru jižního
slunce – na Kynastu.
Na místě ideální pozorovatelny
Poledního kamene (asi to nebude náhoda) stojí od 13. století hrad Kynast,
v polském pojmenování Chojnik. V etymologii středověkého názvu hradu
či spíše polohy, na které byl vystavěn, opět slyšíme „K-nest“.
Znovu nahlédněme do historické geografie Krkonoš. Helwigova mapa Slezs ka
z roku 1561 vyobrazuje zvířecího démona s parohy a berlou zvaného
Rübenzahl, pod ním hrad Kynast. Postavení démona vůči Kynastu orientací
odpovídá poloze Poledního kamene, za ním vrchol Sněžky. Kollárem
zdůrazněný Kynast je nepochybně protějškem záměrného bodu Krako-nest,
démonické dvojjediné bytosti na jižním horizontu, v dohledné
vzdálenosti 6?km. Uvnitř hradu, obehnána zdmi, je plochá ohlazená skála
s vytesanými stupni, jakýsi oltář, na kterém ční rozbitá, ale znovu
vztyčená kamenná stéla. Nelze ji přehlédnout a pro hrad Chojnik je
symbolem. Od průvodce se dozvíte, že sloužila jako pranýř. Avšak název
„Chojnik“ příliš zřetelně ukazuje na jiný, mnohem mystičtější
význam, který lze spatřit i v útvaru Poledníku. Starými Slovany
užívané „choj“ či „chuj“ je výraz pro falus, symbol mužské
plodivé síly, v animistických náboženstvích posvátného
a v křesťanském světě zapovězeného kultu. Podobné kamenné stély se
dochovaly na pražském Vyšehradě, který je také spojován s bájnou
postavou Kroka. I tam byly povaleny a obehnány hradbami, aby nesloužily
původnímu účelu. Ale jako na Kynastu, k jejich úplné likvidaci se nikdo
neodhodlal. Patrně se totiž jedná o omfalos, posvátný kámen, vztyčený
sloup, který stával v dominantních polohách svatyní starověkého Řecka
jako symbol Apollónova slunečního kultu. Podobné, zasvěcené slunečním
božstvům, bychom našli v antickém Římě, v mayské, v incké civilizaci
i jinde. Na řeckém ostrově Délos, kde je bájné rodiště Apollóna,
vyvěrá posvátný pramen z Hory. Pomiňme krásu antických chrámů,
v jejichž průčelí je sloup hlavním výrazovým prvkem. Také na Délu byl
falus symbolem plodivé síly a jeho nejstarší svatyní megalitický objekt
na úbočí „Studniční hory“. Dva v sobě zaklíněné mnohatunové
bloky zastřešují pramen, před ním na terase z megalitického zdiva se
tyčil mohutný sloup – omfalos, dnes dochovaný jen ve fragmentu. Nevelký
ostrov Délos patřil v dobách prosperity k nejvýznamnějším
náboženským a sněmovním centrům Řecka, přesto jeho nejdávnější kult
je zastřen zapomněním. Jaká byla tisíciletá minulost v našich krajích,
daleko od vyspělých antických středisek, se z kronik ani archeologických
vykopávek nedozvíme. Ale možná ji máme na očích, křesťanství však
předchozí kultury potlačilo a takzvané pohanství nahradilo novým
výkladem mýtu v dominanci kříže, latinsky KRux. Obraz postavy s jeleními
parohy zaznamenaný v Helwigově i Hüttelově mapě mohl představovat
zvířecí masku dávného šamana, jenž třímá berlu jako astrologický
předmět. Příznačný název Jelení hora nese i slezské město, které se
rozkládá pod hradem Kynast.
Důležitou památku
nám v Krkonoších uchovala sama příroda. Hora s posvátnými prameny
a kamenným symbolem starodávného kultu zde existovaly, co lidé do těchto
končin přišli, jako by tu svůj otisk zanechali bohové. Kynast neboli
Chojnik se stal nejen místem jejich uctívání, ale také observatoří pro
určování významných slunečních fází, svátků slunovratů. Vztyčený
omfalos na plochém oltáři byl pevným záměrným bodem pro zjišťování
polohy Slunce, které v období nastávajícího jara a podzimu sledovali
v krajní odchylce k posvátné skále na jižním horizontu, k Polednímu
kameni. Jedinečná souhra symbolů a nadpřirozené anomálie pramenné Hory
musely budit respekt, kultovní úctu hodnou mocného vládce hlubin. Horám tu
byl přisuzován zvláštní význam, neboť se předpokládalo, že se v nich
zdržují démonické síly a jejich duch může vystupovat na povrch
prostřednictvím mocných vývěrů vod. V horách bylo Krakovo sídlo
„nest“, tam nahoře bylo „Krakonošovo“.
Vrcholovým partiím Krkonoš
se lidé dlouho vyhýbali. Setkání s duchem hor nebývalo vyhledávanou
kratochvílí. Pokud někdo přecházel z jihu na sever či opačně,
zpravidla lovec nebo obchodník, vyhledal některý ze schůdných průsmyků.
Pro tradiční pastevectví tu ještě neexistovaly louky, polní hospodaření
nepřicházelo v úvahu, dřeva bylo dostatek v níže dostupných polohách.
Do hor se lidé odvážili teprve za rudným bohatstvím, čím dál strměji
po proudu řek hledat zrnka vzácného zlata a stříbra, ale záhy také
dobývat cín, železo a měď. Ti, kdož se probíjeli do nitra hor, byli
zváni horníky, s respektem vstupovali do temnoty, jež byla chráněným
prostorem jiného pána než člověka. Zpravidla to byli němečtí osadníci,
obeznámení se specifickou horní činností. Nejinak tomu bylo v Obřím dole
pod vrcholem Sněžky a Studniční hory, kde dodnes můžeme navštívit
středověké štoly. Pokud se křesťanským kněžím dařilo potlačit stará
náboženství, dávné tradice a mýty nebyly mezi usedlým lidem nikdy zcela
zapomenuty. S novými obyvateli hor však získávaly jinou podobu i jiná,
německá pojmenování. Krpáč se změnil v Sneekope, Krkonoše
v Riesengebirge, Słonečnik v Mittage Stein. Avšak ani křesťanská
zbožnost horníkům nezabránila obávat se démonů, zlověstného Kraka,
který byl Hüttelem v kreslené mapě zpodobněn jako černý kozel, ďábel,
čert. Mluvit o něm, vzývat nevyzpytatelného ducha jeho jménem přinášelo
neštěstí. Proto dostával náhradní přízviska, až se docela zapomnělo,
jaký byl jejich původní smysl. Z Ruben Zagela se stal Rübezahl, stále
obávaný, avšak již pohádkově úsměvný duch, proměňující se
v člověka, jenž z marné lásky k pozemské princezně řepy (Rübe)
počítá (zahlen). Poláci na slezské straně Krkonoš jej v povědomí
této zkazky nenazvou jinak než Lyczyrzepa. Z německého Rübezahl
počeštěné Rýbecál či Rýbrcoul je ještě odtažitější, již zcela
postrádající jakkoli vysvětlitelný význam, stejně i naše představa
Krakonoše jako dlouhovousého horala v širokém klobouku.
Návrat k původnímu jménu
byl učiněn v 19. století zásluhou obrozenců, jako byli Jan Kollár,
Antonín a Josef Jungmann nebo Václav Kliment Klicpera. Preslovo české
nakladatelství tehdy vydávalo časopis Krok, kam literáti přispívali. Ano,
jméno Kroka, zmiňovaného již v Kosmově kronice, stálo u zrodu moderního
českého národopisu. Rübezahl byl symbolem německých Krkonoš. Antonín
Jungmann v polemice s Čelakovským rozplétal směšnou postavu
počeštěného Řepočeta. Josef Jungmann ve svém slovníku raději volil
sice nic neříkající, ale soudnější Rybecál. Sto padesát let
po Bohuslavu Balbínovi užil české jméno Krakonoš V. K. Klicpera
v baladě Krkonošská kleč roku 1824. Děj se odehrává „u pět minut
starého Labe“, tedy u samých pramenů řeky, na dohled Polednímu kameni.
Ústřední postavou romantické balady je žena Kruska, stižená za křivou
přísahu trestem bájného ducha hor:
„Z tmy pak jako z klínu země, vytkne duch jak velikán, v hrůzně
vážném roucha lémě, říše Krkonošské pán! Krakonoš to Alcid Čechů,
věků dávných chrabrý rek, který v smělém rozevzdechu, druhdy sám hrad
světa zték. K severu hnav nepřátele, meze sobě vysázel, aby se již
nevraceli, hor až k nebi naházel! Ten hněv smrtný z oka stříle,
k Krusce strašnosoudně dí, běda, kdo se rouhá síle, která nad přísahou
bdí. Nelkála-lis stromem ať jsi? Nuže tedy stromem buď!“
Obdobně jako Kosmas na prahu našich dějin Kroka, také úryvek z balady
Krkonošská kleč líčí Krakonoše jako legendárního soudce, který
vynáší trest nad člověkem, jenž křivě svědčí a ztrácí právo
života v lidské společnosti. Krakonoš je v Klicperově podání velikým
duchem z národního bájesloví, který vládne mocnou a hrůzyplnou božskou
silou. V Klicperových divadelních hrách se objevuje jako zastánce pravdy.
Tady se rodí moderní pohádková představa o spravedlivém vládci Krkonoš.
Přichází v doprovodu bůžků, víl a skřítků, svými zvuky jej
provázejí les, voda a bouře. Svým kouzlem vstupuje do světa lidí
a zúčastňuje se jejich osudů – někdy jako přihlížející, někdy
jako krutý pán.
Krakoness,
tajemný strážce pramenné Hory, byl našimi dávnými předky zosobněn
v Poledním kameni. Nevím, zda Václav Kliment Klicpera či Jan Kollár tato
obdivuhodná místa navštívili, zda někdy v ruce drželi staré mapy
Klaudyána, Helwiga či Šimona Hüttela. Nelze než smeknout před jejich
znalostmi a analytickým myšlením, neboť svým literárním dílem pronikali
do tajů již zapomenuté problematiky a pomohli uchovat mýtus v hloubi
Krkonošských hor uložený po tisíce let. Z Klicperovy divadelní hry
Česká Melusina pochází nade vše výstižné sdělení: „Krakonoš je duch
divotvorný a divomocný, je to démon, pán hor ve významu božstva, sám
živel, představitel odvěkého přírodního řádu.“
Radek Míka
