Počátky naší státnosti 7 – Přemysl, první z českých Přemyslovců

Za nejstaršího Přemyslovce
Bořivoj je pokládán za nejstaršího doloženého Přemyslovce, rodu, z něhož vzešel svatý Václav, dědiční panovníci i králové a téměř čtyři století vlády nad zeměmi koruny České a Moravou! Role připisovaná knížeti Bořivojovi v počátcích vzniku českého státu je téměř monumentální, ač stál ve stínu mocnějšího panovníka, krále Svatopluka I. z rodu moravských Mojmírovců. Lze uvěřit, že náklonnost Svatoplukova mu vynesla dynastický nárok na vládu v Čechách?

Kníže z Levého Hradce
umírá v roce 888–9, zatímco Svatoplukovi zbývá ještě pět let života. Bořivoj po sobě údajně zanechal dva nezletilé syny, Spytihněva a sotva narozeného (či pohrobka?) Vratislava. Velkomoravský panovník měl tři syny, včetně dospělého Přemysla, a jistě si dělal nárok na svrchovanou vládu vlastního pokolení nejen na Moravě, ale také v Bohemii. Jako zkušený vladař a válečník nemohl přehlížet vážnost situace v Podunají. Tlak staromaďarských nomádských kmenů neustával a od východu odpadala rozsáhlá území, dříve poplatná Svatoplukovi. O to víc ho musel zajímat zdárný vývoj v Bohemii, ve styčném území s Franskou říší. Dobře věděl, že země patří do sféry zájmu mocného souseda a dělal vše, aby svoji anexi na západ obhájil. Pozvolný průnik Moravanů do Polabí patrně probíhal s vědomím krále Ludvíka II. Němce. Připomeňme jeho neúspěšná tažení v letech 846–849. Lze vyslovit i hypotézu, že hradiště v Polabí postupně ovládla moravská nobilita a probíhala zde misijní činnost Metodějova včetně zakládání kostelů. Jedním z prvních mohl být kostel sv. Klimenta nikoliv na Levém Hradci, ale na hradě Gradič na horním toku Labe, v dnešním Hradci Králové. Skromná, dnes barokní kaple sv. Klimenta v sousedství Bílé věže možná ukrývá pozoruhodnou historii. Ovládnutí území na soutoku Labe s Vltavou a postup dále na západ však znamenal vážnější překážku. Nešlo jen o odpor stávajícího východofranského panovníka Karlomanna, ale zejména silných Lučanů. Ti po generace kontrolovali severozápadní Bohemii a ve druhé polovině 9. století patrně ovládali území na středním Labi. Hrad Mělník knížete Slavibora byl opěrným bodem, který Svatoplukovi překážel v cestě.

Kosmova Kronika česká
podává legendární svědectví o Luckých válkách, výbojnosti kmene, který po léta ohrožoval centrum země. Vyprávění vrcholí bitvou na Turském poli, v níž se utkalo Neklanovo vojsko Čechů vedené Tyrem s útočným Vlastislavem a jeho Lučany. Boj to byl téměř mytický. Zasáhly prý magické síly na straně Tyra, avšak nic konkrétního se nedozvídáme o datu bitvy ani jejím skutečném vítězi. Vojsko „Čechů“ v té době zcela jistě neexistovalo, Lučané vedli boj o území a hegemonii. Prakticky se jednalo o válku uvnitř jediného gens (kmene) Bohemanů. Spojení bájné bitvy na Turském poli s Bořivojem a zájmy moravského Svatopluka je jen hypotézou, avšak mnohé okolnosti nasvědčují, že zdaleka ne bez opory v reálných dějinách 80. let 9. století.

Bořivojův Hradec a Slaviborův hrad Mělník
dělí vzdálenost pouhých 25 km. Rozpínavost Lučanů mohla být pro Bořivoje důvodem hledat silného spojence v moravském Svatoplukovi, který již ovládal velkou část horního Polabí. Moravská posádka na Levém Hradci naopak ohrožovala Slavibora. Z tzv. Kristiána víme, že proti pokřtěnému Bořivojovi a novým pořádkům vzešla od ostatních vojvodů českých vzpoura. Ti na jeho místo dosadili jakéhosi Strojmíra a poražený kníže Bořivoj musel, asi na přelomu roku 883/4, zběhnout na Moravu. Pokud Slavibor napoprvé uspěl a zinscenoval povstání proti svému domácímu rivalovi, proti Svatoplukovi a jeho vojenské síle již neměl naději. Ten však mohl poskytnout vojenskou hotovost až na podzim r. 884 po uzavření míru s východofranským králem Karlem III. Tlustým. Pouze s moravskou podporou mohl Bořivoj pomýšlet na návrat. Jistě je však čekalo vyřízení účtů se strůjci „protikřesťan­ského“, tzn. protimoravského, povstání. Legendární bojiště leží 5 km severozápadně od Levého Hradce, na pomezí Luckých držav v Polabí. Turské pole, posvátné území pod vrchem Ers (keltsky vítěz) s protějším pahorkem zv. Krliš. Není jistě náhoda, že ke konečnému zúčtování došlo v těchto místech. Pohanští Lučané jej nazývali Ers, oproti metodějovým křesťanům, kteří jej nazývali Krliš (staroslovanské krleš z řeckého kyrie eleison – pane, smiluj se). Sám Svatopluk či Bořivoj do boje patrně nezasáhli. Vojsko „Čechů“ vedl jakýsi Tyr (býk, udatný). Možná moravský předák či vojenský velitel Levého Hradce. Pokud však Svatoplukovy posily ohrožovaly Slavibora a jeho hrad Mělník z východu (a v duchu tehdejší strategie lze reálně uvažovat ještě o třetí linii útoku), nemohli obklíčení Lučané nasadit veškerou sílu a Vlastislavovi nezbylo než kapitulovat. Pokud zásluha na porážce vzpurného knížete byla připsána křesťanskému bohu, bylo to znamení vlády nového krále pod ochranou kříže. Moravský panovník slavil vítězství a kníže Bořivoj se mohl vrátit na Levý Hradec. Za předpokladu, že Svatopluk si s Karlem III. na Monte Comiano předjednal jako podmínku ukončení bojů s Franky postoupení Bohemie, neměl držení země jisté. Bylo proto zapotřebí učinit politické kroky, které by stvrdily nárok svrchovanosti moravských Mojmírovců nad územím jak Lučanů, tak ostatních slovanských rodů v české kotlině. Prvním z významných počinů bylo obsazení sněmovního pole a založení hradu zvaného Praha. Uzavřením přístupu ke stolci „Čechů“ a pokřesťanštěním kultovního místa popřel staré kmenové pořádky. Tady nelze Bořivojovu roli nijak přeceňovat. Naopak se v plné síle ukazuje moc Svatoplukova, jeho snaha vytvořit západní centrum říše a upevnit zde vlastní pozice ve shodě s římskou kurií i franskými vládci. Roku 885 zemřel moravsko-panonský arcibiskup Metoděj, představitel východního byzantského ritu a král Svatopluk ve druhé polovině své vlády zcela sází na latinskou církevní orientaci.

Sňatková politika
Úvaha však pokračuje dále; jak se vítěz vypořádal s poraženým. Kapitulovat musel pšovský kníže Lučanů Slavibor. Podmínky si mohl diktovat moravský Svatopluk. Tradiční formou urovnání sporu mezi mocnými rivaly byla ve středověku sňatková politika. Slavibor měl dceru Ludmilu, v té době asi dvacetiletou. Ta je přisuzována Bořivojovi. Jejich manželství však vykazuje mnohé pochybnosti. Sv. Ludmila je považována za zakladatelku Přemyslovského rodu, avšak tato výsada je knížeti Bořivojovi upřena. Legendistické prameny uvádějí, že Ludmila měla s Bořivojem šest dětí. Podle dnes přijímané teorie Spytihněva a Vratislava dělí 13 let. Ostatní z potomků nelze doložit. Pokud byl Spytihněv prvorozený a zemřel jako čtyřicetiletý (?) v roce 915, musel se narodit nejpozději v roce 875. Nicméně Ludmile (věk 61 let, nar. po 860) v té době bylo nejvýše 15 let. Otěhotnět by musela ve čtrnácti nebo ještě mladší! Naopak Bořivoj by čekal na svého prvního potomka do svých 23 let. Podle antropologického zkoumání nalezených ostatků (zda hrobka v základech kostela Panny Marie patří Spytihněvovi není zcela jisté) se však kníže dožil věku vyššího. To Ludmilu jako jeho matku prakticky vylučuje. Jistá potíž nastává také s Vratislavem. Ten se ujal vlády v roce 915, skonal poměrně záhy, údajně ve věku 33 let, v boji s Maďary dne 13. února 921. Vratislavův dožitý věk, a tedy i datace narození k r. 888–9, se však odvozují jen podle Bořivoje, který toho roku skonal, a později tedy už žádného potomka zplodit nemohl! Pro objektivitu nutno dodat, že antropolog E. Vlček ostatkům muže z hrobky knížete Vratislava také přisoudil věk znatelně vyšší. Nejisté nebo dodatečné časové výpočty „v mezích možného“ vzbuzují přinejmenším nedůvěru, zvláště nezapadají-li do tradičních souvislostí. Pokud do děje vstupuje moravský Svatopluk, nabízí se jiné vysvětlení, jak sv. Ludmila mohla získat roli zakladatelky Přemyslovské dynastie. Propojením významných slovanských rodů šlo dosáhnout legitimity držení Bohemie, a Svatoplukův nejstarší syn byl pro Ludmilu vhodným nápadníkem. Přesto nelze vyloučit, že Bořivoj byl skutečně manželem sv. Ludmily. V termínu jejich uvažované svatby v roce 874 byl však ještě pohanem a mohl mít i jinou ženu. Na tehdejší dobu zralý věk 23 let by tomu napovídal. Pohanský sňatek (navíc s pohankou) nemusel být po Bořivojově křtu uznán jako právoplatný, zvláště měl-li kníže více žen, Ludmila mohla být z takového svazku vyvázána. Svatoplukův zájem měl prioritu. Nejspíše v roce 885–6 mohlo dojít k politické události, která významně na další staletí ovlivnila české dějiny. Pod tíhou „bořivojovské“ tradice nebude snadné připustit, že moravský rod upevnil své zisky v Bohemii sňatkem s dcerou knížete polabských Lučanů. Pokud se z takového svazku narodil syn, nyní již křesťanský pokračovatel domácího panovnického rodu, nemohl jeho legitimitu odmítnout ani východofranský král. Nárok Franků na území Bohemie zůstával jen v rovině tributální závislosti (poplatek za mír), kdysi uložené Karlem Velikým.

Přemyslovo narození
lze datovat po roce 865. Jako představitel moravské nobility byl nepochybně křesťanem. Od patnácti let, tehdy uznávaného věku plnoletosti, se stával bojovníkem a v pozici nejstaršího syna vládnoucího panovníka přebíral část povinností ve správě země. Možná již v r. 883 odcestoval po boku pokřtěného Bořivoje na Levý Hradec, aby zde působil v moravské posádce. Ve svém věku se mohl aktivně podílet i na bojích s Lučany. Nebylo vhodnějšího Moravana k naplnění Svatoplukovy dynastické politiky. Ludmila musela před svatbou projít křtem, který lze hypoteticky vročit na léto 885. Mezi roky 886–9 se narodil Vratislav. Roku 890 východofranský král Arnulf potvrdil Svatoplukovi držení Bohemie. Dalo by se vyvodit, že moravský panovník jistil rodové zájmy pro Přemysla i jeho prvorozeného syna.

Mladý Spytihněv,
patrně skutečný potomek Bořivoje, neměl po smrti otce příliš nadějné vyhlídky. Společně s porobenými vojvody mu nezbývalo než čekat na vhodnou příležitost k převratu. Krizová situace v Podunají jim významně nahrávala. V roce 992 napadl Moravu svaz Maďarů v součinnosti s Bavory. Vojenská síla Moravanů byla převedena na východ, Bohemii mohl opustit i Přemysl a zahynout na panonských bojištích ještě před Svatoplukovou smrtí. Více důvodů však Přemysla poutalo k Praze. Pokud ale zůstal bez dostatečné vojenské opory, hrozilo mu nebezpečí i tady. Poměry sil se mění r. 894, kdy král Svatopluk I. skonal. Jisté je, že krátce poté došlo v Bohemii k obratu, a pokud zde působila moravská nobilita, uvolňuje pozice místním předákům. Nejpozději v této souvislosti můžeme spekulovat o datu Přemyslovy smrti. Pravděpodobný je útěk Ludmily se synkem Vratislavem, patrně došlo i k (archeolog. doloženému) poboření kostela Panny Marie na sněmovním poli jako symbolu vlády moravských křesťanů. Jen za takových okolností se Prahy mohl zmocnit dvacetiletý Spytihněv, podporovaný domácími vojvody. Fuldské letopisy datují k červenci roku 895 významnou událost, podle níž se interpretuje další vývoj v Čechách. Spytihněv v doprovodu jakéhosi Vitislava dorazil na sněm do bavorského Řezna, aby se poddal králi Arnulfovi a vznesl nárok na „Svatoplukovu“ Bohemii. Pro Arnulfa se žádost mladého knížete stala vítanou záminkou jak potlačit vliv nového vládce Moravy Mojmíra II. Východofranský panovník rozehrál nebezpečnou hru, na přelomu 9. a 10. století vedoucí k oslabení Moravanů a posléze i k zániku (r. 906–7) silného konkurenta na východě.

Jak se mohla zhroutit moc Velkomoravské říše,
aby nezůstal ani náznak pokračování rodu Mojmírovců? Svatoplukův rod byl vymazán z politických dějin. V reálném životě však mohl pokračovat v pokrevní linii králových synů, ač historické prameny o potomcích vzešlých z manželství Predeslava, Mojmíra a nejmladšího Svatopluka mlčí. Není divu. Franští králové nestáli o silné konkurenty, kterými Mojmírovci – a zejména ctižádostivý Svatopluk – byli. Spytihněv se nabízel jako pojistka proti růstu významného rodu v Čechách. Nic také nenapovídá, že Bořivoj nebo jeho pokračovatel Spytihněv odvozovali svůj původ od nějakého Přemysla. Ten jim byl připsán až později, možná z nejistoty či omylem. Jisté je, že „ryze domácí“ interpretace Přemyslovců má své kořeny v tzv. Kristiánově legendě (konec 10. stol.) a Kosmově kronice české z počátku 12. století. Odtud čerpali a dodnes s plnou důvěrou čerpají všichni ostatní. Kdo však byl „první Přemyslovec“ a kde se vzala legenda o prozřetelností vybraném Oráči ze Stadic, zakladateli dynastie českých králů?

Přemyslovská legenda
Jako i jiné pověsti, také přemyslovská legenda navazovala na starší kmenové tradice a pohanské rituály, byla však upravena s určitým posláním. Tím je podpora starobylé legitimity panovnického rodu na vládu v Čechách, počínaje státotvorným mýtem o Přemyslu Oráčovi. Slovanské obyvatelstvo raného středověku mělo agrární povahu. Orbě byl přisuzován magický smysl. Práci s pluhem mohli vykonávat jen zdatní dospělí muži. Tehdejší vnímání světa si žádalo, aby první „z lidu vyvolený“ panovník vzešel právě z takového prostředí. „Oráč“ jako člověk zakládající brázdu v úrodné zemi, aby zasel a sklidil úrodu, je zjevný symbol původce rodu. Svatoplukův nejstarší syn Predezlaus zasévá nové pokolení, spojuje země Čech a Moravy, ukončuje éru pohanství a nahrazuje ji novým řádem. Bílý kůň, který vedl poselstvo z Prahy do Stadic, byl symbolem cti a dokonalosti. Naplnění věštby jeho prostřednictvím dodalo Přemyslovu rodu váhu božího výběru, jak jej chápali lidé na samém počátku křesťanství v Čechách.

Proč ale Přemysl Oráč,
povolán k vládě, zanechal pluh i své voly v údolí řeky Bíliny pod Krušnými horami? Odpověď na původ přemyslovské legendy i její umístění ke Stadicům možná najdeme v reálném životě sv. Ludmily. Její rod držel rozsáhlá území na severu, v kontaktu s dalšími kmeny Polabských Slovanů. Stačí se vydat z Mělníka po proudu Labe.
Radek Míka

• www.boheminium.cz