Počátky naší státnosti 41 - Kníže Slavibor – krušnohorské stříbro
01. 03. 2016
Na dohled od Wogastisburku,
stolové hory u Kadaně památné Sámovým vítězstvím nad merovejským
králem Dagobertem, leží ves Pšov. Název je jistě starodávný, v Kosmově
kronice je tak jmenován památný rod, z něhož pocházela svatá Ludmila,
legendární vychovatelka svatého Václava. Kněžna v dobách svého mládí
sídlila na hradě Mělníce. Ten se zval dříve Pšovem a Ludmilin otec byl
pšovským knížetem. Kosmas, píšící na počátku 12. století, hrad nad
soutokem vod Labe a Vltavy vzpomíná jako sídlo kněžny či královny Emmy,
urozené manželky Boleslava II. O žádném hradu Pšově, z něhož vládl
kníže Slavibor, v jeho časech již nebylo nic známo. Mělník, jako věnný
dvůr českých kněžen, naopak vzkvétal. Stejnojmenný hrad, přesněji raně
středověké hradiště, ale skutečně existoval. Zánik hradu Pšova mohl
nastat v 10. století z příčiny vzniku nové hradské soustavy,
s rostoucí mocí přemyslovských knížat a přesunem hospodářského
těžiště do jiné oblasti. Název zůstal vsi na předhradí
opuštěného hradu.
Ves Pšov
je poprvé zmíněna k roku 1186, již jako majetek Pražské kapituly.
Zdejší kostel sv. Kříže má barokní podobu, doložen je však ve 14.
století a vzhledem ke starobylému patrociniu nelze vyloučit ani jeho
ranější původ. Skvělou ukázkou takové stavby je nedaleký dosud stojící
románský kostelík sv. Jakuba ve Vroutku, který je spojován s hornickou
tradicí. Dřívější kostel v Pšově, pokud vůbec existoval, mohl stávat
v místech dnešní hřbitovní kaple západně od obce. Ke kapli totiž
přiléhá lokalita hradiště, v odborné literatuře podle stejnojmenného
vrchu zvaná Rubín. Rozlehlé hradiště je známo od poloviny 19. století
jako místo pozoruhodných nálezů, zde možná hledejme i původ označení
Rubín. Šperky s drahými kameny rudé barvy byly jistě vítanou kořistí
při rabování lokality, nejen v dobách archeologických začátků. Odtud
prý putovalo mnoho povozů naložených lidskými i zvířecími kostmi pro
zpracování v mydlovarech. Přes počáteční divoký průzkum hradiště
jsou odtud zdokumentovány cenné šperky i předměty jako zbraně a koňská
kování, které svědčí o významu osídlení prokazatelně již v 7 a 8.
století. Ač současní historici rádi uvádějí legendární pšovský hrad
za neznámý, není nijak odvážné spojovat zdejší hradiště
s historickým Pšovem, který patřil mezi nejstarší slovanská opevněná
sídliště na našem území. Pšov je od „Wogastisburku“ vzdálen
pouhých 16?km a nachází se na dávném území kmene Lučanů. Poloha
hradiště v jihozápadním okraji Poohří má vrchol na nejvyšším bodě
352?m n. m. Ten ze severu a západu strmě klesá k Doláneckému potoku
a odtud také tvoří krajinnou dominantu, na jihu a jihovýchodě terén
plynule ustupuje ke vsi Pšovu. Odtud hradiště v současném reliéfu není
nijak patrné. Vrch Rubín je někdy z důvodu archeologických nálezů
datovaných do 7. stol. ztotožňován přímo se Sámovým Wogastisburkem. Pro
boj s převahou lépe vyzbrojeného franského vojska byla však vhodnější
přírodou dokonale chráněná stolová hora Úhošť nad stezkou podél Ohře
než vzdálenější a méně příhodný Pšov s nutností nákladného
opevnění. Tady na dohled Úhošti mohli mít Sámo a jeho lidé spíše
hospodářskou základnu při očekávání vojska Franků. Lze proto
předpokládat, i vzhledem k poloze, že zdejší vládce byl Sámovým
spojencem. S tím nabývá na významu otázka, zda rod kněžny Ludmily,
ženské zakladatelky přemyslovské dynastie, pocházel z Pšova již v r.
632, kdy byla zaznamenána bitva u Wogastisburku.
Svatá Ludmila
podle tradice byla dcerou pšovského knížete Slavibora. Z rodu Slaviborova
měl pocházet i jistý Hrabiš, údajně snad bratr sv. Ludmily, od něhož
se odvozoval rod pánů s erbem hrábí. Ti za přemyslovské vlády patřili
k předním družiníkům českých knížat i králů. Hrabišici
kontrolovali velkou část severozápadních Čech, téměř se překrývající
s územím, které dříve připisujeme kmeni Lučanů. Jejich vliv
a bohatství však pramenily již nikoliv pouze z polního hospodaření, jak
tomu asi bývalo v Sámových dobách. Rod původem z Pšova patrně započal
s těžbou vzácných kovů, které se krušily ve zdejších pohraničních
horách. Těžká hornická činnost dala těmto horám jméno Krušné. Když
v roce 806 Pipin, syn Karla Velikého, s vojskem opakovaně přitáhl
na pláně Bohemie a porazil Lecha, uložil zde povinnost odvádět
do Franské říše tribut, roční daň ve výši 500 hřiven stříbra
a 120 volů. Je zřejmé, že při stanovení tributu ve stříbře byly
zdejší zásoby cenných kovů již známy a jejich získávání má
počátky daleko dříve než v 9. století. Za tažení Franků r. 806 je
písemně zmíněno také dobytí hradu nazvaného Canburg. Jméno i neznámá
poloha bojů však stále vyvolávají řadu dohadů. Docela dobře mohlo jít
o hrad Pšov, u něhož význam jména nebyl vyložen správně či měl
hanlivý podtext. Pšov má základ nejspíše ve slově „pša“, tj.
pšenice či obilí obecně, a významem odpovídá dalším sídlům v Lucké
oblasti, jako jsou Žatec (žatva obilí), Louny (lány), Mělník (mlýn,
mnělnění)… Frankům ale mohl kdosi název Pšov vyložit jako „psov“,
tedy v souvislosti se psy, latinsky „canis“. Franské přejmenování hradu
Pšova na Can-burg již není tak nemožné.
Těžba žádaného stříbra,
také však cínu, mědi a jiných kovů v Krušnohoří se stala pro české
knížectví významnou ekonomickou základnou, o staletí dřívější než
kutnohorské dolování. Sever Bohemie, nejméně z tohoto důvodu, začali
brzy osidlovat nezemědělští přistěhovalci. Rodiny horníků s sebou
přinášely technologickou znalost hlubinné těžby a efektivní postupy
zpracování, které místním rolníkům nebyly vlastní. Vidina zbohatnutí
přitahovala i obyvatelstvo ze vzdálenějších konců země. Vzpomeňme
na rozhořčení vladyky Horymíra, že mladí a silní muži, než aby se
zabývali obděláváním polí, raději odcházejí do hor za zlatem
a stříbrem. Význam, který kníže přikládal pracovní síle v horních
oblastech, ilustruje i tradované odsouzení Horymíra vyšehradským sněmem.
Bohatství země tehdy náleželo jen panovníkovi a předním mužům jeho
družiny. Můžeme se právem domnívat, že v mladém českém knížectví
k takovým patřil i původem pšovský rod s erbem hrábí. Velmož Kojata
z rodu Hrabišiců byl v polovině 11. století správcem Bílinského kraje.
Hrabiš je k roku 1103 zmiňován jako rada knížete Bořivoje II., Milhost
v roce 1199 na Teplicku založil cisterciácký klášter. Význam
Hrabišiců nepoklesl ani po ustavení království. Slavek či Slavko se
v roce 1222 stal nejvyšším komorníkem krále Václava I., založil město
Ostrov a nejspíše již z hradu Bečova ovládal doly na stříbro a cín
v Horním Slavkově. Z jeho rodu pocházejí mocní páni z Oseka, kteří
na ochranu cínových, měděných a stříbrných dolů v Krušných horách
vystavěli hrad Osek-Riesenburk. Krušnohorské stříbro bylo ještě v 16.
století za Šliků výnosným podnikem. Jáchymovský „tolar“ ražený
ve zdejší mincovně nabyl takové proslulosti, že jméno „dolar“ dnes
nese řada světových měn.
Mincovnictví
jako obor také souvisí s užíváním symbolů a erbů. V našich krajích
severně od Dunaje se mince začínají razit teprve v 10. století. Do té
doby převládal směnný obchod, mezi elitou byly ceněny importované
římské nebo byzantské mince, ty však často procházely proměnou
v okrasné šperky, jaké známe z velkomoravských pohřbů. Hodnotou vysoké
ceny byly stříbrné hřivny, hrubé pruty vzácného kovu stejné váhy,
ve kterých se odváděl tribut Frankům. Okolnosti obchodu a čilejší
dálková směna zboží počínaje 9. stoletím, v neposlední řadě ale
také rostoucí prestiž českých panovníků ve století následujícím,
vyžadovaly vlastní mince z cenného kovu. Vzorem byly ražby z ciziny,
většinou s abstraktně pojednanou tváří se jménem vladaře, na rubu
symbol země, jíž vládl. Mocní si za svůj symbol volili silné, rychlé
a bystré zvíře, zpravidla orla či sokola, vzácněji draky a lvy. Také
český kníže na svůj bojový praporec a štít umístil orlici. Malovaný
štít se stal předobrazem erbu, erbovní znamení logem panovníka a jeho
družiny. Každý z družiníků si záhy tvořil vlastní erb, osobní
znamení, z něhož se odvozovalo jméno pozdějšího rodu. Hrabiš, nesoucí
symbol hrábí, pokud skutečně pocházel z pšovského rodu sv. Ludmily, jako
správce Lucka a stříbrných dolů v Krušných horách patřil
k nepostradatelným v přemyslovském knížectví. Sňatek Ludmily s prvním
z Přemyslovců měl silný mocenský, ale ještě více ekonomický
podtext.
Hrábě
Proč by si mocný rod vybral za svůj symbol obyčejné zemědělské
nářadí, umístil je do svého erbu a jméno odvozoval od hrábí? Obdobně
jako knížecí rod, Slaviborovi potomci mohli zvolit vznešené zvíře, jelena
či orla, nebo zbraň zdůrazňující moc. Hrabišicům byly ale
nejsilnějším argumentem hrábě, symbol odhalující kořeny rodu. Páni
s erbem hrábí se hlásili k selskému původu, obdobně jako vládnoucí
Přemyslovci. Už jejich knížecí předci sídlem na hradě zvaném Pšov
disponovali obrovským územím obdělávané půdy, kde se pěstovala pšenice
a jiné plodiny symbolizující hospodářskou prosperitu. Po staletí
takovým územím byla pole a luka podél středního a dolního toku Ohře
až k hraničním horám, kde ležely zásoby stříbra, platidla českého
knížectví. Do souvislosti můžeme uvést také titul „hrabě“,
ve franské oblasti „Graf“. Hrabata Franků byla podřízena králi
a ve svém hrabství vykonávala úřad správy, soudu, výběru daní
a poplatků. Za tažení do Bohemie
v l. 805 a 806 mohl být jeden z luckých předáků určen „hrabětem“,
tzn. vykonavatelem vůle krále Karla Velikého. Mohl jím být pšovský
kníže, kterému připadl nepopulární, avšak o to významnější úkol
spojený s prestiží – ručit za odvod tributu. Češi mají hezké slovo
pro shromažďování pozemských statků, trefné i pro výběrčí daní:
hrabivost. Syn Slavibora, bratr Ludmily, nemusel nést jméno Hrabiš, mohl to
být titul Pánů s erbem hrábí.
Zánik hradu Pšov
mohl nastat již za střetu s Franky v roce 806. Úpadek Pšova jako sídla
luckých knížat napovídá i legendární usazení pšovského knížete
Slavibora ve druhé pol. 9. století již do Mělníka. Úplný zánik hradu
však proběhl spíše o dalších sto let později, neboť se dochovalo jméno
převzaté vesnickým osídlením. Nástupcem Pšova v nově budované
soustavě správních center s knížecím hradem se v historickém Lucku
stává Žatec. Nově vystavěný hrad byl již plně podřízen přemyslovské
moci a stal se jádrem hospodářské sídelní aglomerace kraje. Starý Pšov,
vzdálený od Žatce pouhých 7?km jihozápadně, musel ustoupit novým
pořádkům, včetně předání správy země svrchovanému vládci.
V případě pšovského rodu a jeho vazeb na Přemyslovce byl nejspíš
sjednáván úřad kastelána v domovském nebo sousedním kraji, jak tomu
nasvědčuje Kojata jako správce na knížecím hradě v Bílině. K roku
950 se váže pozoruhodná zmínka o hradu tehdy zvaném Nový (Nova domus).
Císař Ota I. přitáhl do Bohemie a oblehl zde hrad, v němž se právě
nacházel syn Boleslava I. Mnohé naznačuje, že obléhán saským vojskem byl
nově budovaný Žatec, ale císař pouze vytvářel „diplomatický“ tlak
na českého knížete, než aby (nedokončený?) hrad dobýval. Nejspíše
v Žatci Boleslav I. po patnácti letech odporu uzavřel mír a postavil se
na stranu Oty Velikého, do koalice Svaté říše římské.
Lucká hegemonie
v kraji kolem Ohře skončila v 9. století legendární bitvou u Turska,
zabit byl Vlastislav, kníže na Sutomi (Počátky naší státnosti č. 32,
36 a 37), ale význam pšovského rodu, tehdy sídlem na Mělníce, naopak
vzrostl. Ludmila, dcera knížete Slavibora, se stala ženou prvního vládce
celé Bohemie a výchovou synů i vnuků se zasloužila o nový vládnoucí
rod, který se od časů „báby Ludmily“ odvozuje od Přemysla. Rod to
nebyl chudý, z pole povolaný, jak legendárně vstupuje do dějin země
a vznikajícího českého národa. Krušnohorské stříbro zajistilo
Přemyslovým pokračovatelům dobré vyhlídky uspět v konkurenci sousedů
a položit základy skutečného státu.
Radek Míka
