Počátky naší státnosti 38
08. 07. 2015
Za předáka Čechů
a prvního historického knížete Bohemie je považován Bořivoj. Jméno se
poprvé objevuje ve tvaru Goriwei, dodatečně připsáno k pětici vojvodů
poražených roku 872 východofranským vojskem. Svatoslav, Vítězslav,
Heřman, Spytimír a Mojslav, tyto franský letopisec zaznamenal nejspíše
z podání účastníka bojů. Šesté jméno připsal někdo jiný později.
Důvod, proč se tak stalo, je předmětem dohadů. Onen Goriwei musel mít
nějakou důležitost, aby stál za drobnou úpravu v kronikách a písemně
vstoupil do „hodnověrných“ dějin. Neboť již tehdy platilo; co je
psáno, to je dáno, zvláště bylo-li to zapsáno latinsky.
Jméno Goriwei
je slovanské, snad Horivoj či Borivoj. Obojí lze vyložit jako vojevůdce,
který zapaluje (či podněcuje) vojsko… Hori-voj, nebo vojska boří (či
poráží)… Bori-voj. V každém případě jeho účast v boji kdesi na
Vltavě nelze považovat za jakkoliv průkaznou – vzhledem k proklamované
porážce poněkud v rozporu s uvažovanou symbolikou. Smysl jména spíše
upomíná na jiný pozoruhodný čin, kterým Bořivoj vstoupil do dějin Země
české. Stal se prvním, byť legendárně uváděným knížetem Bohemie,
který přijal křest a jenž nám byl zachován jménem. Proč ta opatrnost?
Křest přece přijalo již čtrnáct „knížat Bohemie“ v bavorském
Řezně v lednu roku 945, nikdo však nezapsal nebo pravděpodobněji se nám
nedochovala jejich jména. Některý z tehdy pokřtěných vojvodů mohl být
i účastníkem bitvy na Vltavě v roce 872. Proč však latinské prameny
připomínají právě jméno Bořivoje, když ten měl být pokřtěn nikoliv
„oprávněným“ biskupem v Bavorsku, ale na dvoře moravského panovníka
patriarchou Slovanů Metodějem? Ani Svatopluka, ani Metoděje latinská církev
nijak nemilovala, ba naopak snažila se jejich zásluhy a úspěchy zamlčet,
proč tedy ne Bořivoje a jeho moravský křest?
První domácí zmínka
o knížeti Bořivojovi pochází ze svatováclavských legend psaných ve
druhé polovině 10. století. Bořivoj by měl být dědečkem svatého
Václava, neboť Bořivojovi a kněžně Ludmile se připisují synové
Spytihněv a Vratislav, kde starší Spytihněv skončil bez potomků (uvádí
se r. 915) a po mladším Vratislavovi (uvádí se r. 921) usedl na knížecí
stolec Václav. Historická genealogie tzv. Přemyslovců by tak měla počínat
Bořivojem, prvním pokřtěným knížetem Čechů. Na rozdíl od historiků
však církev shledává Václavův původ spíše u mučednice Ludmily, báby
sv. Václava, nikoliv po mužské linii u knížete Bořivoje. Přitom dle
tradice oba, jak Bořivoj, tak svatá Ludmila, přijali křest z rukou biskupa
Metoděje (nutno dodat, že v případě svaté Ludmily se nejedná ani
o legendistický záznam, ale o tradiční podání). Kolem Bořivoje panují
vůbec spíše rozpaky než informace, které bychom mohli považovat za
hodnověrné. Nejvíce se dozvídáme z pera benediktýnského mnicha
Břevnovského kláštera Kristiána, jenž se hlásí do nejbližšího
příbuzenstva knížete Boleslava. Latinsky psaný text sám autor datuje do
doby služby biskupa Vojtěcha, tedy mezi léta 982–997. Přestože, stáří
tzv. Kristiánovy legendy není zcela jednoznačné a může jít také
o zdařilou fikci nebo úpravu ze století třináctého, přikloňme se
k současným trendům, že původní text i autor pocházejí skutečně
z konce 10. století. Pak by Kristián byl potomkem Bořivoje a dělily by je
pouze tři až čtyři generace v knížecí linii. Paměť čtyř generací je
zcela v souladu s orálním zachováním významných informací, byť
poupravených právě legendární křesťanskou symbolikou. Co nám Kristián
sděluje o Bořivojovi?
Bájné potomky Přemysla,
„jenž se jen orbou zabýval“, vůbec nejmenuje, pouze říká: „…
stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody
z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle
pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu
z rodu těchto knížat, jménem Bořivojovi. Skvěje se květem vynikající
krásy a mladistvé síly, navštívil tento jednoho času v nějaké
záležitosti své a lidu sobě svěřeného svého vévodu nebo krále
Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně
s ostatními na hostinu.“ Z Moravanů či Moravy Bořivoj nepocházel,
neboť tam lidé byli již (fakticky) křesťany. Podle Kristiána byl kníže
Bořivoj mladistvé síly a zavítal ke svému vládci na Moravu. Svatopluk je
tu svrchovaným panovníkem, podléhá mu i Bořivoj, který měl lid pouze
svěřen, byl předákem Svatoplukovi poddaného lidu. Máme-li Kristiánův
text vzít doslova, Bořivojova země v té době již přináležela ke
Svatoplukovým državám, jen ještě nebyla pokřtěna.
Legenda pokračuje:
„Ale nebylo mu dovoleno [Bořivojovi] usednouti mezi křesťany, nýbrž byl
vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu. A tu prý
mu řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: ‚Jaká běda,
ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel
knížecích, ačkoliv sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději
chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti.‘ On pak
řekl: ‚V jaké nebezpečenství bych se vydal pro tuto věc nebo co dobrého
by mi přineslo náboženství křesťanské?‘ ‚Jestli se zřekneš model a
zlých duchů v nich sídlících,‘ pravil biskup Metoděj, ‚staneš se
pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a
potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se
vlévají proudy rozličných potoků.‘ I řekl Bořivoj: ‚Jestliže tomu
tak jest, co překáží, abych byl pokřtěn?‘ ‚Nic,‘ pravil biskup,
‚jen buď hotov z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho
Syna jednorozeného, Pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele,
osvětitele všech věřících, nejenom pro světské blaho, ale i pro spásu
své duše, aby sis získal slavnou palmu věčnosti a stal se účastným
společenství svatých v nevýslovné radosti.‘ Tímto a podobným, jako med
plynoucím povzbuzováním roznícená mysl jinochova prahla přijmouti milosti
křtu, i vrhnuv se s celou svou družinou na zem k nohám biskupovým, velmi
snažně ho prosil, aby se tak bez prodlení stalo.“
Velmi osobní forma přesvědčování,
kdy ani přední muži z řad pohanů nemohli na křesťanských dvorech
usednout s křesťany k jednomu hodovnímu stolu, nýbrž jim bylo určeno
místo „pasáků sviní“ na zemi, patřila k osvědčeným taktikám
církve. Metoda je popsána již v latinském spisku zvaném Conversio
(obrácení Bavorů a Korutanců na víru) a Kristián ji do své legendy
použil buď z tohoto pramene, nebo byla skutečně užívána i na Moravě
Metodějovou církví. Významnější jsou však slova, která vkládá do úst
biskupových následně. Pokud se zřekne pohanských model a přijme víru
křesťanskou, „stane se pánem pánů svých“, dosáhne moci nad svými
odpůrci a skrze potomstvo zachová vládu svého rodu i pro pokolení
budoucí. Stěží by taková slova byla pronesena před Svatoplukem, který si
(se svým rodem) činil svrchované právo vládnout na všech poplatných
územích včetně Bohemie. Jednak legendista přiznává, že Bořivojovo
postavení nebylo nijak pevné a rozhodně nebyl jediným vládcem Čech, a už
vůbec mu neplynulo právo, aby na knížecí stolec usedlo jeho budoucí
potomstvo. Proto je iluzorní Bořivoje pokládat za pokračovatele rodu a krve
tzv. Přemysla Oráče.
Dědictví a symbolika vlády
ještě nebyly založeny na rodové linii, o žádných „Přemyslovcích“
v 9. století nebylo ani slechu. Usazení na stolec záviselo na volbě
sněmu, kde některý z předáků mohl mít vyšší nárok, nadále však
povíce rozhodoval sněm a držení vlády mělo zejména symbolický či
mytický podtext. Toto odvěké do jisté míry demokratické pravidlo
„pohanů“ se mělo Bořivojovým křtem, podporou církve i mocného
Svatopluka změnit. Složitá křesťanská věrouka byla novokřtěncům
zjednodušena, slova biskupa Metoděje jsou spíš legendistovým podáním.
Dikce Kristiánem připisovaná Metodějovi však upomíná nikoliv na
argumentaci před Bořivojovým křtem, ale na obhajobu práva usednout na
pražský stolec, ovládnout Moravu a zemi dát křesťanského následovníka,
u něhož již nikdo nebude zpochybňovat nárok na vládu všemu lidu. Taková
slova nepatří do století devátého, kam se v letech 882–883 křest
Bořivojův datuje, ale až do závěru století následujícího, kdy již
vládu držel potomek knížete Boleslava I., jeho syn Boleslav II.
Za vlády Boleslava I.
ve druhé polovině 10. století totiž vzrostl význam Moravy jako dědičné
země, zvláště pokud Morava nadále měla své biskupství a za určité
diplomatické konstelace mohl kníže usilovat také o metropolitní statut
Metodějův, udělený papežem Janem VIII. Ač Boleslav I. takový pokus
učinil, dosáhl v Praze „jen“ nového biskupství, a to ještě po své
smrti. Jedinečný okamžik nastal až za jeho nástupce. V roce 983 náhle
umírá císař Ota II. a vdova císařovna Theofano si u papeže prosazuje
nástupnická práva pro jejich tříletého syna, sama se stává regentkou a
prakticky se ujímá vlády ve Svaté říši římské. Theofano pocházela
z Konstantinopole a byla neteří byzantského císaře Jana I. Cimiskese,
její syn a následník Ota III. se v dospívání stává blízkým přítelem
našeho biskupa Vojtěcha. Na jistý čas nastala možná rehabilitace moravské
misie Konstantina-Cyrila a Metoděje, metropolity Slovanů. Mnich Kristián tak
zcela záměrně vyzdvihuje Metodějovy zásluhy na pokřtění Čechů (lid
personifikován Bořivojem), ač je legenda západní latinské provenience a
měla by zákonitě takové podpoře být cizí až nepřátelská, jak o více
než století později činí „protimoravsky“ zaujatý kronikář
Kosmas.
V politické hře
konce 10. století kníže Bořivoj plní svůj účel jen jako legendistický
nástroj přenesení křesťanské moci z Moravy do Čech, konkrétně na
knížecí hrad Praha. Peripetie Bořivojova prvního nastolení, útěk na
Moravu a Svatoplukovu podporu provázenou tzv. bitvou na Turském poli jsme si
popsali v minulé kapitole č. 37. Kristián k tomu dodává: „Potom
pospíšivše na Moravu, přivedou dřívějšího vévodu zpět a znovu ho
dosadí na jeho místo. Poněvadž pak tento kníže, když dlel na Moravě,
učinil Bohu všemohoucímu slib, jestliže ho Pán přivede se ctí zpět do
vlasti, že postaví basiliku ke cti blahoslavené matky Boží a věčně
neporušené Panny Marie, když se vrátil, bez prodlení hleděl splniti svůj
slib na samém hradě Praha. Ten platí za prvního budovatele míst svatých,
shromažďovatele kněží a zakladatele víry křesťanské, tenkrát ovšem
ještě nepatrně rozšířené.“ Jako se již Kristián zasloužil
o připsání kostela svatého Klimenta na Levém Hradci zásluhám Bořivoje,
i druhý kostelík, tentokrát na Hradě pražském, je vkládán slibu
českého knížete, který dal na Moravě Bohu všemohoucímu. Přitom jaksi
mimoděk z textu vyznívá, že Bořivoj byl kýmsi opětovně dosazen, řízen
a úkolován. Legendista vědomě zamlčuje mocenskou úlohu Svatoplukovu
v Bohemii v posledním dvacetiletí 9. století. Ta po přenesení
křesťanského a mocenského centra do Prahy nebyla již důležitá ani
žádoucí. Bohemie, i dílem mnicha Kristiána, vytvořila světce
z vládnoucího rodu, mučedníka svatého Václava, a prahla po
arcibiskupství. Podpora Goriweie – Bořivoje – spočívala
v uplatňování českého původu knížecí moci, pro který se již tvořil
jiný mýtus, v Kristiánově době ještě nepevný a zatím opatrný,
státotvorný mýtus o Přemyslovi.
Radek Míka
