Počátky naší státnosti 32 – Lucké války, vzestup Čechů
15. 05. 2014
Počáteční léta 9. století
vnesla do naší země nepokoje. Nemáme o nich hmotné důkazy, avšak po
franských taženích v letech 805 a 806 a následném závazku platit Karlu
Velikému roční tribut ve stříbře a dobytku se Lučané na severozápadě
Čech ocitli v tísnivé situaci. Aby nezavdali příčinu dalšímu plenění,
museli tribut alespoň několik let plnit. Varovala je hrozba válek a
hladomoru, které po třicetiletí ničily nedaleké Sasko. Jestli měli ve
svém závazku obstát, nezbývalo než „vtáhnout“ do povinnosti
i další, které franský vpád nijak nepostihl. Lučané se dostali do tlaku
mezi západní velmocí a svými slovanskými sousedy. Pokud udržovali rodové
vztahy s polabskými Srby na severu, jejich tributální expanze by směřovala
na východ za Labe nebo jižně proti proudu Vltavy. Kdo se jim v těchto
krajích mohl postavit, pouze tušíme. Na východě jsou zmiňováni tzv.
Bílí (Polabští) Charváti, naddunajská oblast horního Povltaví byla
osídlena Duleby nebo Doudleby. Nejbližšími sousedy jim byli tzv. Češi
(Caši), teprve nedávno usedlí kolem Řípu (Počátek naší státnosti č.
31). Nic přesnějšího nevíme. Názvy v české kotlině usazených rodů a
kmenů, případně jejich příslušnost ke společnému etniku „Boemanů“
jsou velice málo probádanou kapitolou našich raných dějin.
Ve střední Evropě
mísení obyvatelstva s kolonizačními proudy nikdy neustalo a fakticky trvá
dodnes. Rozhodující bylo a zůstává, k jaké kultuře se hlásíme.
Neklidné 9. století v kotlině uzavřené horami uspíšilo proces kulturní
identifikace více rozdrobených kmenů s jedním etnikem, které jsme si ve
zkratce navykli jmenovat Čechy. Prvotní impuls však přišel z plání
Bohemie, kde již po řadu generací hospodařili lidé zvaní podle úrodných
luk Lučané. Setkali jsme se s nimi již v dobách Sámových, kdy jejich
sídelním hradem býval Pšov, jedno z nejstarších slovanských založení
na dohled slavnému vítězství u Wogastisburku. Přestože v bojové síle
předčili ostatní, na dobře organizované vojsko Karla Velikého nestačili.
Proces „českého“ sjednocení se dal do pohybu.
O vojenské aktivitě
kmene Lučanů existuje pozoruhodné legendární podání, které s odstupem
tří staletí (před r. 1125) zaznamenal kronikář Kosmas. Válce mezi Lučany
a Čechy (v latinském originále zvanými Boemi) věnuje obsáhlou kapitolu,
zasazující děj do časů bájného knížete Neklana, tj. někdy k letům
810–850. Jeho Čechové se tu střetávají s výbojným předákem Lučanů
Vlastislavem. Než ale vyprávění dospěje k dramatickému vyvrcholení
bitvou na Turském poli, Kosmas v doslovné citaci uvádí: „Již dříve
totiž vedl [Vlastislav] často proti Čechům boje, a protože ho v nich
provázelo štěstí i přízeň bohů, vždy zvítězil. Vtrhl do jejich
země, a častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením.
Ztenčil dokonce počet předáků lidu svými posádkami do té míry, že
když byli zavřeni v malém hrádku, nazývaném Levý Hradec, báli se, aby
nepřátelé do hrádku nevtrhli.“ Protože Čechům po celou dobu zůstávala
samostatnost, vítězové zjevně neměli v úmyslu své sousedy připojovat
k Lucku, stačilo pravidelně vybírat kořist – podíl na tributu
odváděném do Franské říše.
Vyvstává otázka,
pokud Lučané nedávno přijali Lecha, a jeho lidu vymezili část svého
území k osídlení, jak se z dřívějších spojenců stali nepřátelé?
Tributální závislost Lucka a z ní vyplývající hospodářská zátěž
jistě nelákala k dalšímu spojenectví. Naopak, kdo mohl, pomoci se vyhnul.
Češi navíc mohli být vedeni k odpovědnosti, že Franky do země přivedli
a část tributu tudíž náleží k jejich povinnostem. Lučané potřebovali
muže k získávání stříbrné rudy, žádali dobytek i proviant pro
pracovní sílu a vojsko. Za takových okolností si početně slabší Češi
záhy hledali vazby jinde a byli náchylní k dohodám proti Lučanům.
Z knížete Vlastislava a jeho luckého lidu se stávali nepřátelé
ostatních částí země a latinským jménem Bohemie i tzv. Boemů se
začínaly psát dějiny nových vítězů. Legendární bitvou na Turském poli
se jimi stávají Čechové.
Lucké války
se pokusme zařadit do dobových souvislostí běhu 9. století. Do roku 814,
než Karel Veliký skonal, Lučanům nezbývalo než odvádět, co bylo
v jejich silách. Již tady hledejme počátek luckých výbojů proti
sousedům. Po Karlově smrti na trůn usedl nejmladší syn Ludvík (starší
bratři Karel Mladší i Pipin zemřeli dříve). Král Ludvík I. zvaný
Pobožný sice nedosahoval vladařských kvalit svého otce, autorita
Karolingerů však zůstávala nedotčena. K roku 822 se váže první zmínka
o Moravanech. Tehdy podle záznamu ve Franských letopisech se tzv. Marhenoi
účastnili po boku Obroditů, Čechů (Bohemi), Avarů a dalších národů na
východní hranici Franské říše sněmu ve Frankfurtu, aby králi Ludvíkovi
I. stvrdili vazalskou věrnost. Můžeme se domnívat, že tehdejší zástupci
Bohemie ještě pocházeli z lucké části země a stanovený tribut byl
předmětem vazalského slibu. V roce 831 Moravané prostřednictvím svého
knížete Mojmíra přijali křest. Na základě působnosti bavorských
biskupů byla Morava považována za území podléhající salcburskému
episkopátu, církevnímu centru na východě Franské říše. Roku 843 se
říše Karla Velikého rozpadá na východní a západní, králem
Východofranské říše se stal Ludvík II. zvaný Němec.
Leden roku 845
má v našich dějinách dosud málo doceněný a v české historii
pomíjený význam. Do císařského Řezna (Regensburku) se za Ludvíkem II.
dostavilo „čtrnáct knížat Bohemie“, aby jej požádalo o křest. Kam
zařadit tyto přední muže a jakou část naší země zastupovali, nelze
bezpečně určit. Mohla to být další generace Lučanů stejně jako Čechů,
neboť král Ludvík II. po svém nástupu na trůn opět vyvinul tlak na
východní sousedy a mohl žádat obnovení tributu v plné výši. Křtem, jak
se předáci Bohemie mohli domnívat, stará povinnost otců pozbývala
platnosti, neboť oni se již stali křesťany. Nevnímali tribut jako trvalou
daňovou zátěž, ale jako výkupné za víru předků. Blíže k
„franskému“ Bohu však měli nepochybně Češi. Potomci migrantů ze
sasko-srbského Polabí se s křesťanskou věroukou západu setkávali mnohem
dříve než Lučané v Podkrušnohoří. Přijetí křtu pak považovali za
splnění závazku, ke kterému byli přinuceni jejich příbuzní na severu.
Vzorem jim mohli být i nedávno pokřtění Moravané. Cesta do Řezna tak
měla zištné pohnutky a jistě se netýkala celého území Bohemie, ale jen
její malé, nejspíše centrální části budoucího Pražska. Tady mohlo
v polovině 9. století existovat čtrnáct hradských center, včetně onoho
hrádku zvaného Levý Hradec. V roce 846, když Ludvík II. Němec na svém
letním tažení přispěl k nastolení nového moravského knížete
Rastislava, sám poznal, že Bohemie zdaleka není jednotná. Při návratu
z Moravy patrně počítal s vazalskou přísahou knížat Bohemie, místo
věrnosti však při cestě narazil na odpor. Trestné výpravy v letech
847–849 skončily fiaskem již u hraničních záseků. Těžko
předpokládat, že za takových podmínek by Východofranská říše
s úspěchem vymáhala tribut. Lucké války se ve druhé polovině
9. století dostaly do nové fáze, kdy již nešlo o tribut, ale o vůdčí
postavení v Bohemii.
Na dva hony
od hrádku Čechů zvaného Levý Hradec, jak vzdálenost a místo popisuje
Kosmas, se udál rozhodující boj mezi Lučany a Čechy. Bitevní pole nazývá
Turské. Tyr (tur, býk, jako synonymum pro udatný) se podle legendy jmenoval
neohrožený vůdce, který v bitvě proti Lučanům padl. Vznikla zde jeho
mohyla a místo po něm získalo svůj název. Obec Tursko a tzv. Turské pole
se skutečně nachází pouhé čtyři kilometry od raně středověkého
hradiště Levý Hradec, deset kilometrů severně od Prahy. Na dohled odtud je
hora Říp i soutok Labe s Vltavou, Tursko hraničí s někdejší doménou
Lučanů v Poohří. Tato rozlohou nevelká oblast je připisována prvním
Přemyslovcům, neboť z Levého Hradce měl pocházet první písemně
doložený kníže Bořivoj; na nedaleké Budči se v mládí vzdělával
Svatý Václav. Vládnoucí knížata a krále z rodu Přemyslovců tradičně
spojujeme s Čechy, avšak v 9. století mohlo mít toto propojení rodu a
etnika daleko od reality tehdejší Bohemie.
Lučané,
ač podle Kosmova podání početnější a nepochybně i lépe vojensky
vycvičení, obráncům z Levého hrádku podlehnou a konečné vítězství
slaví Neklan se svými Čechy. Ti pobijí vojsko Lučanů. Zahyne kníže
Vlastislav i všichni bojovníci kmene. Vítězná strana zaujme lucké území
na dolní Ohři. Podlým činem jakéhosi Durynka (!) zemře i jemu svěřený
Vlastislavův synek. Zmíněná přítomnost Durynků (Durynsko, jihozápadní
Sasko) v družině knížete Vlastislava a poté ve službách Čechů
podporuje úvahu o jejich významnějším působení v Bohemii
i nejbližších vazbách na zdejší knížecí rody.
Něco však nedává smysl
v Kosmově příběhu. Latinsky vzdělaný kronikář, kanovník Pražské
kapituly, legendu uvádí jako boj dávných pohanů proti pohanům, bitvu
prodchnutou kouzly a čarodějnou mocí. Přestože vyvyšuje Čechy (Boemi),
přisuzuje jejich vítězství magii, nikoliv vojenskému umění či štěstí.
Ve druhé polovině devátého století však byla realita Bohemie již poněkud
jiná a zasahují sem vlivy rostoucí Velkomoravské moci. Kronikář jako by
cosi zamlčoval. Pahorek, mírná vyvýšenina nad bitevním polem přisuzovaná
Tyrově mohyle, z níž neohrožený vůdce Čechům velel, totiž nese
pozoruhodný název „Krliš“, ještě v tereziánském mapování
z 18. stol. zapisováno jako Krleš. V raně středověkých Čechách
zlidovělé Krleš má však původ v řečtině a je liturgickým popěvkem
Kyrie eleison – Pane, smiluj se! Kde se vzala křesťanská symbolika na
pohanském bojišti? A ještě k tomu pochází z východu, nikoliv jak
bychom očekávali ze západního prořímského křesťanství? Pozoruhodná je
i poloha bojiště v přímém kontaktu s nejstaršími fundacemi
křesťanských kostelů v Čechách, rotundou sv. Klimenta na Levém Hradci a
rotundou sv. Petra na Budči. Oba kostely prokazatelně Velkomoravského vlivu
(rotunda na kruhovém půdorysu) leží na pomyslném kruhu o poloměru čtyři
kilometry se středem na Turském poli, přesněji na pahorku
nazývaném Krleš!
Mnohé nasvědčuje,
že konec Luckých válek se odehrál jinak a o léta později, než kam je
zařadil kronikář Kosmas. Boj mezi Lučany a vojskem tzv. Čechů odkazuje
nikoliv na dávnou pohanskou minulost, ale na budoucnost křesťanství
v Bohemii.
Radek Míka
