Počátky naší státnosti 31 - Lech, kníže Čechů
13. 04. 2014
Druhá polovina 7. století
a celé století následující se do české domácí historie „zapisuje“
absencí písemných zpráv. Žádné letopisy se o bývalém Sámově svazu
nezmiňují, dějiny evropských mocností se odehrávají jinde a na území
Bohemie zdánlivě vládne klid. Od Sámova úspěchu Frankové ponechali země
Slovanů svému osudu, dostatečně zaměstnáni vlastním státotvorným
vývojem. Nahlédněme proto k západním sousedům, bez znalosti souvislostí
nelze proniknout ani do zatemněných dějin našeho raného středověku.
Franští králové z rodu Merovejců
pozvolna pozbývali vlivu i výkonné moci a fakticky za ně vládli dvorští
úředníci, tzv. majordomové. Nedaleko od nás Karel Martell, který byl
majordomem od roku 714, přivedl do závislosti na Franské říši Bavory
(Baiuwary) a opětovně připojil Durynky. Nejvýznamnějšího vítězství
však dosáhl roku 737 v bitvách u Tours a Poitiers v jihozápadní
Francii, když porazil vojsko Arabů a zastavil jejich postup Pyrenejským
poloostrovem do nitra Evropy. Válečné úspěchy upevnily přední postavení
Franků a franská branná moc, opírající se o znamenitě vyzbrojenou
obrněnou jízdu, se stala prakticky neporazitelnou. V roce 751 byl zbaven
trůnu poslední merovejský král Childerich III. Do jeho hodnosti byl
říšským sněmem povznesen syn Karla Martella, Pipin III., zvaný též
Mladší nebo Krátký. Legitimitu samozvanému králi dodalo tzv. pomazání od
mohučského arcibiskupa, sv. Bonifáce. Nedlouho poté za novým panovníkem,
nyní titulovaným král Pipin I., přispěchal římský biskup Štěpán II.,
aby Franky požádal o pomoc proti Langobardům. Ti tehdy drželi prakticky
celou severní Itálii. Po obsazení Raveny vstoupili do Spoletského kraje[a1]
a byla jim na dosah i bývalá císařská metropole. Řím, zakládající si
na autoritě biskupského stolce sv. Petra, hájil své přední místo mezi
církevními patriarcháty, a i když ztratil mnoho z bývalé moci, stále si
uchovával prestiž a slávu někdejšího římského císařství. Štěpán
II. z titulu svého úřadu znovu provedl pomazání krále i jeho synů a
ještě před franským tažením do Itálie roku 754 zahájil dějinnou epochu
spojenectví římské katolické církve se světskou mocí
„římskoněmeckých“ panovníků. Král Pipin I. se svým vojskem donutil
Langobardy ustoupit a tzv. Pipinovou donací položil základ papežského
státu i budoucí autority římského papeže.
Nástupci franského trůnu
se po Pipinově smrti roku 768 stali jeho synové Karlomann a Karel. Starší
Karlomann obdržel jihozápadní polovinu říše zvané Neustrie, mladší
Karel měl vládnout východní části – Austrasii. Tento zachovaný
merovejský princip dělení moci mezi potomky vždy přinášel nepokoje a
chaos a Franská říše se ocitala v permanentní nástupnické krizi.
Karlomann proti Karlovi uzavřel spojenectví s odbojnými Sasy (769) a snažil
se o dohodu s Bavory a Langobardy, s jejichž oporou by poměr sil zvrátil
ve svůj prospěch. V konfliktní situaci se ukázal být schopnějším Karel.
Obratnou politikou si zajistil vliv u Langobardů, když se roku 770 oženil
s dcerou langobardského krále Desideria, a současně se tak stal i švagrem
bavorského vládce Tassila III., za něhož byla provdána její sestra.
S jistotou, že od jihu mu nehrozí žádné nebezpečí, se rozhodl skoncovat
s odbojem Sasů a v roce 773 proti nim zahájil krvavou vyhlazovací válku.
Karlomann ztrácel pozice a vynuceným odchodem do kláštera (778) mladšímu
Karlovi přenechal veškerou vládu nad Franskou říší. Karlovou ambicí
však byla mocenská expanze. Za probíhajících bojů na severu se pustil
i do svých sousedů a bývalých spojenců na jihu. Skoncoval s vládou
příliš emancipovaného Tassila III. (i se synem jej internoval ve franském
klášteře) a připojil k říši Bavorsko. Zavrhl svoji langobardskou ženu a
rychlým vpádem ovládl severní Itálii, kde si nasadil královskou korunu
Langobardů. Hrozbou Evropy byli již po dvě staletí v Panonii usazení
Avaři. Nyní jako sousedé říše se stali dalším z cílů Karlových
tažení. Nečekaně brzo se pod náporem spojených sil Bavorů a Franků
zhroutil avarský kaganát a pro pohádkovou kořist ve zlatě prý musely být
vypraveny tři expedice po padesáti vozech, každý naplněný po okraj,
tažený volským čtyřspřežím. Karlově vzestupu nahrával i úpadek
císařské Byzance na konci 8. stol., kdy v Konstantinopoli držela vládu
žena, regentka Irena (780–802). Pro papežský Řím to byla vítaná
záminka pozvednout svoji úlohu křesťanské metropole a jako ochránce si
zvolit tehdy nejmocnějšího panovníka. Když Karel v Římě na Vánoce
25. prosince roku 800 přijal z rukou papeže Lva III. císařskou korunu,
jeho říše sahala od břehů Atlantiku na západě po pravobřeží
středního Dunaje s Istrií a přístupem k Jaderskému moři na východě.
Karel, již svými současníky zvaný Veliký, byl vůbec prvním panovníkem
raně středověké západní Evropy ověnčený císařskou mocí. U Slovanů
i mnoha jiných národů měl pověst bohatstvím nedostižného a mocí
neporazitelného vládce. Jeho jméno Korol/král se stalo synonymem
vznešeného královského titulu.
Západní Slované
ve stínu vznikající říše Karlovců získali několik generací na
nezávislý etatizační proces – utváření kmenových společenství
s vládou knížecí elity. Zdánlivý klid, neboť o této etapě našich
dějin hodnověrné zprávy mlčí, nejspíše skrýval mocenský zápas
o hegemonii v české kotlině i v Pomoraví. Byl to boj o vůdčí
postavení rodů i vládu nad územím, které by poskytovalo dostatek obživy
vlastnímu, ale také ve válkách podmaněnému lidu. Z těchto dosud
nevyjasněných událostí vzešlo uspořádání poměrů na Moravě, kde na
počátku 9. století vystupuje do popředí rod tzv. Mojmírovců. Naopak
v Čechách jediného vítěze ani jména knížat (až na spornou výjimku)
neznáme. Téměř do konce 9. století zde patrně přetrvává společná
sněmovní vláda vojvodů, kdy řízení země podléhalo shodě předních
mužů nejvýznamnějších kmenů. Avšak Čechy v oněch dobách netvořily
jediný geopolitický celek a takových sněmů na našem území mohlo
existovat i několik. Přesto tehdy nad ostatní vystupuje rod či kmen, který
svým významem i vojenskou silou převyšoval své sousedy – Lučané.
Domovem kmene Lučanů
bylo Lucko, rozlehlé pláně – luka – podél středního a dolního toku
Ohře. Dnešní Podbořansko, Žatecko a Lounsko. Kraj jižně od Krušných hor
a Českého středohoří byl osídlen a zemědělsky využíván od pravěku.
Mírně zvlněná krajina stepního charakteru patří vedle Polabí
k nejteplejším a nejúrodnějším v Čechách. O jejím hospodářském a
kultovním významu svědčí i pozoruhodná koncentrace menhirů, tajemných
památníků na dávné, již zapomenuté obyvatele. Poohří s blízkým
soutokem Labe a Vltavy patřilo k jádru keltského osídlení na našem
území a Boihaemum – domov Bójů – hledejme právě tady. V minulosti
běžně užívaný název, do kterého jsme navykli zahrnovat celou zemi, se
v počátcích nejspíše vztahoval pouze na tuto strategicky významnou část
české kotliny. Hradiště slovanského založení se tu objevují v první
polovině 7. století, mezi průkopníky náleží lokalita na vrchu Rubín
u Pšova a nejspíše i strážný Wogastisburk nad dnešní Kadaní a
Kláštercem nad Ohří. Avšak příchozí Slované již dříve osidlovali
úrodné sprašové půdy v nivách řek, kde se setkávali s původními
obyvateli Bohemie. Dokladem je zemědělské sídliště v Březně u Loun.
Několik polozemnic v záhybu Ohře tu tvořilo osadu, v níž archeologický
výzkum rozpoznal spolužití staré i nově příchozí kulturní skupiny.
Opevněná hradiště začala vznikat následně, s hospodářskou základnou
dostatečné potravinové produkce a v lépe chráněných okrajových
polohách zemědělského Lucka. Zakládání hradišť jako opěrných bodů
knížecí moci lze spojovat až s příchodem či utvářením bojovnické
elity. K jejímu vzestupu mohl přispět i Sámo, uznávaný vládce Slovanů,
jenž v tomto kraji po nějaký čas působil a mezi zdejšími obyvateli se
zapsal legendárním vítězstvím nad merovejským králem. Latinské letopisy
při této příležitosti zmiňují Sámova spojence, knížete Srbů jménem
Dervan. Srbské kmeny patřící do téže skupiny západních Slovanů jako
obyvatelé Bohemie osidlovali rozsáhlá území mezi Labem a Sálou na sever od
Krušných hor. Významný srbský podíl tak může mít i slovanské
osídlení Poohří a vládce Lucka s knížaty Srbů mohly spojovat úzké
rodové vazby.
Počátek 9. století,
konkrétně roky 805 a 806, mají pro českou historii obzvláštní význam.
Nejen, že po dlouhých 170 letech se znovu dozvídáme o dění v Bohemii,
ale do našich končin vstupuje fenomén Karla Velikého a jeho Franské
říše. Letopisy Franků oslavují tažení synů Karla Velikého do Bohemie
jako další z vítězných podniků při podmaňování zemí na východě. Ve
srovnání s krvavou válkou proti Sasům a ovládnutím nomádských Avarů se
však jednalo o nevelké vojenské operace s nepříliš jistým výsledkem.
Je tu ale významná souvislost; tažení do Čech zjevně navázalo na
konečné porobení saské i avarské nobility. Knížata u nás neměla být
výjimkou. Roku 805 bylo velení franských sil svěřeno Karlovi Mladšímu.
Ten do Bohemie pronikl ze západu nejspíše po Ohři a působil tu škody
taktikou spálené země, pleněním zemědělských osad a polí. O žádném
bojovém střetu se letopisy nezmiňují. Obyvatelstvo před dobyvateli uprchlo
do okrajových zalesněných a kopcovitých poloh. V následujícím roce se
franský ničivý vpád opakoval, tentokrát pod velením mladšího ze synů
Pipina. K roku 806 je pak zaznamenáno i dobytí jakési pevnosti zvané
Canburg a usmrcení „vládce Bohemie“ jmenovaného Lech. Následkem druhého
Pipinova tažení se knížata v Poohří franské moci poddala a nejspíše se
již tehdy zavázala platit Karlu Velikému tribut za mír, roční daň
120 volů a 500 hřiven stříbra. Smrt odbojného knížete a vazalský slib
jeho družiníků byl Karlovcům dostatečným argumentem, aby celou Bohemii
považovali za území závislé na Franské říši a v dalším dělení
království po smrti Karla Velikého roku 814 ji zmiňovali jako součást
svých dědičných nároků.
Koho však Pippin porazil
v roce 806 a proti komu byla namířena obě tažení Franků? Pokud se
vojenské operace odehrávaly v Poohří, což je více než pravděpodobné,
bojujícím kmenem byli Lučané a Lech by měl být jejich knížetem. Slovo
„Lech“ přitom nemusí označovat jméno vládce, ale u západních
Slovanů užívaný titul. Nabízí se tu však zajímavá souvislost
s pověstí o příchodu Praotce Čecha, přesněji s její novější a
podrobněji popsanou verzí. V 10. stol. tuto legendu v chorvatském podání
zaznamenal byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos. Čech k nám
měl přijít z Bílého Srbska spolu s Lechem, přičemž ti údajně
opustili domov pro zločin bratrovraždy. Své rody pak přivedli do dosud
nezaujaté země hojností oplývající. Tou neobydlenou krajinou měla být
Bohemie, pokud budeme konkrétnější, okolí hory Říp. Mýtická hora byla
po tisíce let významným kultovním místem této části Evropy a je možné,
že její okolí na „energetických“ soutocích tří řek, Labe, Vltavy a
Ohře mělo rovněž sakrální charakter a jako takové zůstávalo dlouhodobě
neosídlené. S novými křesťanskými pořádky však tyto tisícileté
bariéry pozvolna padaly a Řipsko se zabydlovalo nově příchozími
osadníky, Čechy.
Nahlédněme zpátky
do událostí konce 8. století. Rozhodnutí Karla Velikého jednou provždy si
porobit odbojné Sasy mělo pro sídelní společenství západně od
středního Labe dalekosáhlé důsledky. Boje začaly roku 773 a do úplného
vítězství Franků trvaly přes třicet let. Válkou sužovaná země přišla
o většinu původních obyvatel, na dobytých a zpravidla vylidněných
územích započala kolonizace přistěhovalci z Franské říše. Tehdejší
Sasové nesídlili ve městech a nestavěli opevnění ani hrady. Hospodářské
osídlení bylo rozvolněno v krajině a životem se zásadněji nelišilo od
sousedních slovanských Srbů v Polabí a Sálsku. Útočícím vojskům Karla
Velikého se tak bránili spíše opouštěním osad a gerilovou válkou,
úspěchů dosahovali také při náhlých výpadech do franského vnitrozemí.
Na ukončení války však Karel Veliký nepomýšlel. Sasové odedávna
vzdorovali výbojným Frankům a z pohledu křesťanského krále byli pouhými
pohany. Boje tak získaly charakter náboženské vyhlazovací války za
účelem šíření křesťanství. Kdo na dobytých územích nepřijal křest,
byl nemilosrdně zavražděn. Muži byli pobíjeni po tisících.
V neustálých bojích a zejména po prohraných bitvách prakticky vymizela
saská elita. Kdo ze zajatých velmožů se nepostavil na franskou stranu a
nestal se křesťanem, aby následně tvrdě zakročil proti svým vlastním
lidem, toho čekala poprava. Po vítězství Franků u Verdenu za jediný den
zemřelo rukou katů čtyři a půl tisíce zajatých bojovníků z předních
saských rodů. Na přelomu 8. a 9. století byla situace pro zbytky
svobodných Sasů natolik kritická, že nezbývalo než se podvolit, nebo
odejít ze sféry vlivu Franků. Takovými místy byly země Slovanů, zejména
srbské kmeny v Polabí, s nimiž saské obyvatelstvo spolužilo již po mnoho
generací. Srbští bojovníci byli účastni v bojích na straně Sasů,
obdobně jako Frankové ochotně využívali jejich nepřátel, baltských
Slovanů z kmene Obodritů.
Alí al-Mas‘údí,
arabský dějepisec a geograf (896–956), ve Zprávě o Slovanech popisuje
krajinu a zvyky obyvatel 1. pol. 10. století i v naší části Evropy.
Jakýsi lid tu nazývá c-ch-n, který bez uvedení samohlásek nelze
jednoznačně určit. Řada historiků má za to, že slovo se čte cachin nebo
cechin a může být první zmínkou o Češích. Někteří se však kloní ke
čtení sashin a jméno přiřazují našim sousedům v Sasku. Ani jedno nelze
vyloučit. Naopak, tato blízká spojitost poskytuje prostor k racionální
úvaze. Zemi Sasů, německy Sachsen, pojmenovává latina Saxen a její
obyvatele v jednotném čísle Sax. Když souhlásku X čteme jako řecké
„ch“, stejně jako ji zná pozdější němčina a Sasy jmenuje v tvaru
Sachs, dojdeme k výslovnosti Sax-Sach, Saxi-Sachi a ke slovanskému Sasši.
Počáteční samohláska S za přítomnosti koncového s/š přechází do
posunuté výslovnosti C a Saši se mění na Caši, Češi.
Vysvětlení pro význam
i původ jména Čechů dosud postrádáme. Pro určování celé skupiny
obyvatelstva (dřívějších Boemů) se začalo běžněji užívat až ve
13. století. Uvažuje se o starém indoevropském základu jména, aniž by
vzešlo ze slovanského prostředí. Jméno Čech ani praotce toho rodu ještě
nezná ani kronikář Kosmas nebo je přinejmenším nepoužil v souvislosti
s pojmenováním svých současníků. Něco možná naznačuje dávná
paralela s mírně odsuzujícím nádechem, že Češi byli lidé zběhnuvší
do hor, co utekli za kopečky. Toto podivné vysvětlení nemá daleko od
nejznámějšího z českých mýtů. Opět si připomeňme Praotce Čecha
(Kosmas ho nazývá Bohemus) a Lecha, kteří opustili dřívější domovinu
pro údajnou bratrovraždu. Může se tu odrážet tradiční pojetí zběhnutí
od kmene jako těžkého zločinu, v případě vůdce srovnatelné jen
s vraždou – zradou vlastních bratrů. Navíc odešli ze země, již
byzantský císař Konstantin VII. nazývá Bílým Srbskem; srbské osídlení
na březích Labe/Albae, což znamená „bílá“, se na západě prolínalo
se saským a pojily je četné hospodářské i rodové vazby. Vinu zrady
tudíž mohla nést část tamější nobility, bez ohledu na to, zda se cítila
více Sasy, nebo Srby, která opustila svoji zem, aby se „za horami“
zachránila před christianizací či smrtí z rukou Franků. Dobové okolnosti
naznačují, že Caši mohlo být původně pojmenováním osadníků
příchozích do Bohemie ze země Sasů, kteří na přelomu 8. a 9. století
přešli Krušné hory a usadili se ve středu české kotliny nedaleko Řípu.
V etnicky příbuzném prostředí za hradbou hor našli zázemí a během
několika generací se zcela slavinizovali, stali se „Čechy“. V letopisech
zmíněný kníže zvaný Lech tudíž může souviset s pověstí o Čechu a
Lechu, neboť onen Lech skutečně mohl být předákem sasko-srbských
imigrantů. Vojenská tažení Karla Mladšího a o rok později Pipina pak
byla uspořádána za účelem jejich pronásledování, skoncování se saským
odbojem. Místo nazvané Canburg, kde měl být domnělý vládce Bohemie
oblehnut a zabit, vůbec nemusí odrážet zdejšími Slovany užívaný název.
Cahburg neboli Cašský hrad mohl být jakýmkoliv opevněním, za kterým se
běženci společně s domácími bránili nepřátelskému vojsku.
Po dva roky pleněná země
a povinnost do říše odvádět vysoký tribut nejtíživěji postihla Lučany,
neboť to byli oni, kteří drželi „Bohemii“ a střetli se s brannou mocí
Franků. Češi, pokud uvedenou hypotézu o jejich sasko-srbské etnogenezi
připustíme, předznamenali svým příchodem konec starých časů a
paradoxně přispěli hospodářskému i vojenskému růstu. Vstup západní
velmoci do české kotliny začal rychleji formovat domácí bojovou elitu a
výběr daně aktivizoval produktivitu zemědělského obyvatelstva
i zaměření na nové výnosné obory, zejména těžbu a zpracování
drahých kovů. Krušnohoří a Slavkovsko, přilehlé polohy zemědělské
domény Lučanů, poskytovaly bohaté zásoby suroviny, o níž Frankové
jistě dobře věděli, když v požadovaném tributu ukládali povinnost
říši odvést 500 hřiven stříbra ročně. Těžba vyžadovala pracovní
síly, výroba pak odborníky. Shromažďování zásob a bohatství si žádalo
vojenskou ochranu i nákladnou výstavbu útočištných hradů, středisek
knížecí moci. Následky franského pustošení v podobě bídy, obětí a
hladomoru a poté i další odčerpání lidských zdrojů z tradiční
zemědělské výroby nutilo předáky Lučanů hledat náhradu mimo vlastní
demograficky limitované Poohří. Expandovat do vzdálenějších koutů
Bohemie. Země se probouzela k obraně vlastních rodových zájmů, ale také
k potřebě jednotící – propříště se ubránit cizímu vpádu, aktivně
chránit rovnováhu vydobyté moci – společný mír. Tato logická úvaha
není doložena písemnými zprávami, promlouvá k nám však legendou
o luckých válkách a v 9. století přibývající potřebou hájených
hradišť.
Úloha Čechů
se v této dějinné etapě formování centrální vlády nad Bohemií omezuje
na nepatrný dílek země na levém břehu při soutoku Labe a Vltavy. Lučanům
se nemohou rovnat silou, avšak pokračovatelům váženého vojvody Lecha je
souzeno hrát významnou roli v širší dynastické politice a s notným
štěstím i shodou náhod po sobě zanechat nesmazatelnou stopu v podobě
národního pojmenování.
Radek Míka
[a1]de o název země? Pokud ne, jen zeměpisné označení jako toulouský kraj, pak malé písmeno
