Počátky naší státnosti 3 – Lučané

V předchozí kapitole jsme opustili Sáma jako možného zakladatele široké dynastie moravských a českých knížat. Zanechal Sámo po vítězné bitvě nad králem Dagobertem I. jednu ze svých manželek a mužské potomky také v severozápadních Čechách nedaleko Úhoště? Může být raně středověké hradiště na vrchu Rubín u Podbořan ztraceným hradem Pšov, sídlištěm pradávného lidu, z něhož pocházela zakladatelka přemyslovského rodu sv. Ludmila?

8. století se do naší historie
zapisuje absencí písemných zpráv. Evropské dějiny se odehrávají jinde a na území Bohemie zdánlivě vládne klid. Od Sámova úspěchu franská moc ponechala toto území svému osudu, zaměstnaná vlastním vývojem, vrcholícím nástupem Karla Velikého na trůn. Východním sousedům se dostalo času na nezávislý etatizační proces, vznik silných kmenových společenství s vládou vojenské elity. Avšak zdánlivý klid bezpochyby skrýval krvavý mocenský zápas o hegemona v české kotlině. Boj o vůdčí rod a jeho nárok na území poskytující dostatek obživy vlastnímu či v kmenových válkách podmaněnému lidu. Z této dějinné etapy vzešlo uspořádání poměrů, společná sněmovní vláda vojvodů, forma řízení země, která v Čechách přetrvávala téměř do konce 9. století. Přesto v oněch dobách nad ostatní vystupuje rod, svým významem i vojenskou silou převyšující své sousedy – Lučané.

Lokalita zvaná Rubín
je známa od konce 19. století jako místo pozoruhodných archeologických nálezů a nejspíš patří mezi nejstarší slovanská sídliště na našem území. Od hory Úhošť, možného Sámova Wogastisburku, je vzdálena pouhých 16 km a k 9. století je připisována kmeni Lučanů, jenž osidloval rozlehlé pláně – luka – podél středního a dolního toku Ohře, dnešní Podbořansko, Žatecko a Lounsko. Kraj jižně od Krušných hor a Českého středohoří byl osídlen a zemědělsky využíván od pravěku. Mírně zvlněná krajina stepního charakteru patří vedle Polabí k nejteplejším a nejúrodnějším v Čechách. O jejím hospodářském a kultovním významu svědčí i pozoruhodná koncentrace menhirů, tajemných památníků na dávné, nejspíše keltské obyvatele. Vrch Rubín leží v západní části Poohří v nadmořské výšce 352 m. Ze severu a západu strmě klesá k Doláneckému potoku a odtud také tvoří krajinnou dominantu. Na jihu a jihovýchodě přechází mělkým sedlem k obci Pšovu. Zaniklé hradiště, horizontem sahající z pravěkých období až do raného středověku, je díky nálezům datovaným do 7. stol. někdy ztotožňováno se Sámovým Wogastisburkem. Pro boj s přesilou Dagobertových vojsk však byla vhodnější lépe chráněná lokalita stolové hory Úhošť přímo nad stezkou podél Ohře a Sámo nejspíše v tomto sídle, na dohled Úhošti, našel hospodářskou základnu k očekávání početného vojska Franků. Lze předpokládat, že rod ovládající hradiště byl Sámovým spojencem. Proto vyvstává otázka, jaký rod či kmen v roce 632 zaznamenané bitvy u Wogastisburku ovládal toto místo a jaký byl jeho název. Nápovědou může být horizont zániku hradiště na vrchu Rubín i původ a název nedaleké vsi Pšov, nikoliv náhodou evokující legendární rod sv. Ludmily, tzv. Pšovanů.

Pšov
je poprvé citován v dochované písemné zprávě k roku 1186 jako majetek pražské kapituly. Pšovský kostel sv. Kříže má barokní podobu. Doložen je ve 14. století a nelze vyloučit jeho románský původ, obdobně jako u kostela sv. Jakuba Většího v nedalekém Vroutku. Nejstarší kostelík se však patrně nalézal v místech dnešní hřbitovní kaple na bývalém předhradí. Lze předpokládat, že úplný zánik hradiště a založení vsi spadá do přelomu 11. a 12. století nebo že povědomí o hradišti ve 12. století ještě nezaniklo. Řada obdobných příkladů opravňuje k názoru, že se název kdysi významného sídla přenesl na nově vznikající lokaci v sousedství. Ves vznikla či byla založena pouhý 1 km od přístupové šíje k hradišti na Rubínu. Prakticky na jeho předsunutém předhradí. Ostatní blízké vsi mají podstatně mladší původ a s hradištěm je nespojuje žádná komunikační souvislost. Pokud připustíme, že zaniklé hradiště na vrchu Rubín mohlo být Pšovem, lze zdejší rod ztotožnit s Pšovany. Hradiště je však v 9. století připisováno mocným Lučanům a kmen slovanských Pšovanů máme spojený spíše s Mělníkem. Dcerou pšovského vojvody Slavibora byla podle tradice kněžna a zakladatelka královského rodu Přemyslovců Ludmila.

Z rodu Slaviborova
však údajně pocházel i jistý Hrabiš, od něhož je odvozován rod Pánů s erbem hrabí, do 13. století jedněch z nejvýznamnějších družiníků přemyslovských knížat. Tzv. Hrabišici tehdy ovládali velkou část severozápadních Čech, v podstatě se překrývající s územím, které v 9. století připisujeme Lučanům. Velmož Kojata byl roku 1061 správcem Bílinského kraje. Hrabiš je k r. 1103 zmiňován jako rada knížete Bořivoje. Milhost na Teplicku r. 1199 založil cisterciácký klášter. Slávek se v roce 1222 stal nejvyšším královským komorníkem. Založil město Ostrov a nejspíš už z hradu Bečova ovládal doly na stříbro a cín ve Slavkově. Z jeho rodu pochází mocní Páni z Oseka, kteří na ochranu dolování cínových, měděných a stříbrných rud v Krušných horách vystavěli hrad Osek – Riesenburk. Tento rozrod jistě můžeme pokládat v raném období českých dějin za natolik významný a mocný, abychom se vrátili k jeho možným kmenovým počátkům.

Připomeňme si erbovní znamení,
které si tzv. Hrabišici symbolicky umístili do svého znaku. Nebylo to obávané zvíře, kanec nebo tur, ani vznešený jelen či orel nebo nějaká zbraň zdůrazňující moc rodu. Za své znamení si zvolili obyčejné hrábě. Proč právě hrábě? Možná lze hledat v tomto dřevěném zemědělském nástroji symbol, odhalující původ rodu. Páni s erbem hrabí se nejspíše hlásili ke své selské tradici, kdy obdělávali pole – lúky – a ovládali rozlehlá zemědělská území. Nakonec k obdobné selské tradici – oráče – se hlásil vládnoucí rod Přemyslovců. Po staletí takovým územím byla luka podél středního a dolního toku Ohře až k břehům řeky Labe, země, kterou Páni s erbem hrabí z větší části ovládali. Luka a hrábě, symbol úrodné země a sklizně. Tato myšlenka vede k hypotéze, jíž nelze doložit fakty, ale můžeme ji logicky odvodit.

Hrabišici z rodu pšovského vojvody
Slavibora mohli být oněmi dávnými Lučany, kmenem lokalizovaným v 9. století do Poohří. Pšov pak byl jejich původním sídlem a jeho název mohl být souběžně užíván jako jméno předního rodu Luckého kmene. Ochrana cenného vlastnictví půdy a úrody předpokládala velkou vojenskou sílu, proto můžeme Lučany považovat za zdatné bojovníky, budící u svých sousedů respekt. Pokročilé válečnické umění tento lid poznal už v době Sámově, kdy byl jeho spojencem v bojích proti franskému vojsku. Lučané se nejspíše setkali i s vojsky synů franského krále Karla Velikého v letech 805 a 806. Tažení Karla Mladšího a rok poté Pipina z rodu Karolingerů se předpokládají středem Luckého území podél Ohře, které podle dobové historiografie vrcholilo bitvou u Canburgu a porážkou vojvody zvaného Lech. Lech, v některých záznamech dokonce ztotožňovaný s králem Bohemie, mohl být vládcem Lučanů, tehdejších hegemonů v české kotlině. Na základě této události Slované z Bohemie měli za povinnost Frankům hradit roční tribut 120 volů a 500 hřiven stříbra. Závazek byl tradován ještě staletí po vítězném tažení Karolingerů. Nejčastěji je Canburg lokalizován na hradiště Kanina u Kokořína, 10 km severovýchodně od Mělníka. Místo bylo chráněno příkrými srázy Kokořínského dolu s říčkou příznačného názvu Pšovka, ústící do Labe pod dnešním mělnickým zámkem.

V Mělníce se traduje
Slaviborův hrad pokládaný za Pšov, ve strategické poloze na východě uvažovaného Luckého území. Pšov však již známe nedaleko Podbořan. Hradiště na vrchu Rubín na západním okraji Luckých držav. Centrum rodu tudíž mohlo po územní expanzi Lučanů v 8. a 9. stol. (Lucké války?) přejít na výhodnější polohu na soutoku Labe s Vltavou a lze jím vysvětlit nejen úpadek starého Pšova, ale při existenci sídla stejného jména i nový název pšovského hradu, který známe jako Mělník. Jméno hraniční říčky Pšovky odkazuje k původní rodové oikumeně, nově vymezující území pšovských Lučanů. Obdobně jako hrábě – symbol rodu, cosi vypovídají také názvy Pšov a Mělník. Pšenice (pša) jako významná hospodářská plodina úrodných luk mohla dát jméno raně středověkému hradišti u Podbořan, zpracování obilí (melnik – mlýnek) pozdějšímu hradu a městu Mělník.

Pozoruhodnou okolností,
potvrzující domněnku souvislosti hradiště Pšova s pšovským rodem z Mělníka, zvaným později Páni s erbem hrabí, je založení kláštera cisterciáků Milhostem na konci 12. století. Klášter stojí v Oseku na Teplicku, jeho původní fundace v roce 1192 však byla v Mašťově u Podbořan, prakticky na dohled – asi 10 km západně – od vrchu Rubín a vsi Pšov.

Ještě jeden pohled na Lučany
vypovídá o jejich síle a moci. Právě tento rod podle Kosmovy kroniky vedl válku s Čechy, jež vrcholila snad někdy v 9. stol. bitvou u Turska nedaleko Levého Hradce. O Luckých válkách a této bitvě víme jen z bájeslovného podání. Výsledkem bylo spojení kmenů proti bojovnému knížeti Lučanů Vlastislavovi, vedoucí k jeho porážce a vítězství Neklanova kmene Čechů, ztotožňovaného s Přemyslovci. Vlastislavův hrad bývá lokalizován pod vsí Sutom v Českém středohoří, kde je v horizontu 9. století doloženo raně středověké hradiště, jemuž předcházelo osídlení v eneolitu a střední době bronzové, obdobně jako na hradišti Rubín u Pšova. Zajímavé je, že lučanský kníže Vlastislav se protivil Litoměřicům i Lemuzům. Vyplenil Slaný i Budeč, ale Kosmas nic neříká o kmeni Pšovanů, které bychom v této části Polabí přinejmenším očekávali. Bitvou u Turska mohla expanze Lučanů dospět k vrcholu, v té době již sídlili na Mělníku a schylovalo se k dobytí Levého Hradce, kterým by se uvolnila cesta ke knížecímu stolci v Praze.

Porážka Lučanů na Turském poli
spojenými silami Čechů s ostatními kmeny však nejspíše nezpůsobila zánik Lučanů, ale pouze zastavení jejich územní expanze. I nadále Lučanům zůstalo výsadní postavení v kmenovém uspořádání raně středověkých Čech, jejich spojenectví bylo v zájmu všech rodů, které usilovaly o nadvládu nad celou zemí. Dynastické spojení pšovského rodu sv. Ludmily s tzv. Přemyslovci je logickým vyústěním dalšího státotvorného vývoje. Tak se do přemyslovských držav dostává nejen Mělník, ale i stará centra Lučanů v Poohří. Mezi původními sídly v 10. století násilně nebo zvolna zanikají Vlastislav (Sutom) i Pšov. V samém středu jejich někdejší domény vznikl Nový hrad – Žatec, před soutokem Ohře s Vltavou přemyslovská Budyně… Lid Lučanů se podvolil moci vládnoucího rodu a původní kmenová nobilita napomáhala v upevnění moci Přemyslovců v Čechách. Nikoliv náhodou pšovský rod Pánů s erbem hrabí zastával významná místa v nově vznikající přemyslovské hradské správě a stál po boku vládnoucích knížat i prvních českých králů. To se však již začínala psát kapitola vrcholného středověku. Expanzi Lučanů v 9. století mohl zásadně ovlivnit děj zdánlivě mimo českou kotlinu, vznik Velkomoravské říše a ambice tamějších vládců, zvaných Mojmírovci.
Radek Míka