Počátky naší státnosti 28 – Kníže Oldřich, vznik metropole Moravy
21. 05. 2012
Válkou o české dědictví
literatura pojmenovává českopolský konflikt v první čtvrtině 11. stol.
Nešlo však o boj dvou národností, jak je vnímáme dnes, ale o soupeření
pokračovatelů Přemyslova rodu o hegemonii ve středoevropském prostoru.
Oním dědictvím se stala Morava, někdejší centrum říše Mojmírovců a
Metodějova misijního arcibiskupství. Odtud symbolicky pramenilo právo
vládnout zemím Slovanů, o něž usiloval již kníže Boleslav I. a které
nedalo spát ani Boleslavu Chrabrému. Nicméně po bezmála století vlády
Boleslavů vize centralizovaného státu západních Slovanů s jediným
svrchovaným panovníkem přestala být aktuální a realizovatelná.
Římskoněmecká říše vyvíjela snahy začlenit východní sousedy do
vlastního impéria, ne však jako dominantní mocný celek. Úsilí biskupa a
mučedníka sv. Vojtěcha ve svém důsledku pomohlo vytvořit církevní
metropole upevňující Polský a Uherský stát, politické konkurenty
knížectví Přemyslovců.
Morava
v těžišti zájmového prostoru nástupnických zemí se na dlouhých
120 let stala neklidným územím s nestabilní správou. V letech 907–955
jih země ovlivňovali Staromaďarští nájezdníci, aniž by tu budovali
mocenský systém. Zemi nerozvrátili, jak se někdy uvažuje. Vytratila se
privilegovaná vrstva obyvatelstva a život, i když chudší, zde pokračoval
dál. Jiný byl osud střední Moravy. Před maďarským živlem se tam
v 10. stol. přesunul dálkový obchod z Podunají a nejspíše i metropole
někdejšího Metodějova arcibiskupství. Staré hradiště v Olomouci –
Povelu zaniká a je budováno nové v poloze dnešního Starého města
s knížecím hradem na Václavském návrší. Ve 40. letech 10. stol. se
Olomouc stává východištěm pro expanzi knížete Boleslava I. (935–972) na
východ. Někdy v čase bitvy na Lešském poli, kde bylo v srpnu
955 rozprášeno vojsko Maďarů, Boleslav I. využil oslabení protivníka a
zaujetím starých středisek na dolní Moravě zemi sjednotil. Ovládnutí
celé Moravy a její připojení k Pražskému knížectví již Boleslavem I.
řada historiků nesdílí, nicméně šlo o generační proces tzv. translatio
regni, kdy vládce Přemyslova rodu (Počátky naší státnosti. č. 7)
usiloval navázat na velkoříši krále Svatopluka. Rozvoj hradské soustavy
v Bohemii 2. pol. 10. stol. měl obdobu v zakládání nových sídel
nahrazujících předchozí mocenská centra (Olomouc, Uherské Hradiště,
Hodonín), byť jejich datování, stejně jako v Čechách, zůstává
obtížné. Tento děj však nenabyl formy plnohodnotné správy země. Období
vlády Boleslava I. zůstávalo soustředěno převážně na expanzi.
Sjednocení se však promítlo do Boleslavova úsilí o samostatnou církevní
organizaci, které by dosáhl uznáním moravské arcidiecéze. Dostatečně
výmluvným dokladem je však samo ustanovení biskupství a podřízení Prahy
Mohuči, kam spolu s Bohemií přešla i Morava. Rozklad knížecí moci za
Boleslava II. (972–999) měl za následek nejen územní ztráty, ale také
oslabení vlády mimo vlastní českou kotlinu. Morava z minulosti propojená
s Podunajím na jihu a Malopolskem na severu snadno podléhala vlivům obou
sousedů. Bylo proto jen otázkou času, kdy pozice českých Přemyslovců na
Moravě vystřídá jejich příbuzný, Přemyslovec po matce, polský kníže
Boleslav Chrabrý (993–1025). V závěru století se ocitl na vrcholu moci,
podporován císařem Otou III. pomýšlel na královský titul i hegemonii
v zemích Slovanů. Jeho ovládnutí Moravy (po roce 999–1018/25?) se znovu
promítlo do sociální struktury a vazeb zdejšího obyvatelstva.
Svobodní Moravné,
velmoži a bojovnická elita, v průběhu pěti generací prakticky vymizeli.
Postupně byli absorbováni nástupnickými celky v Bohemii, Uhrách a
následně i Polskem. Neexistovaly jazykové bariéry, lid tehdejší Sclavinie
užíval společnou řeč, jen s nepatrnými rozdíly v krajovém nářečí.
Uhry byly jazykově smíšené, na severu s dominantní slovanštinou,
i v romanizované Panonii se řeč Slovanů udržela hluboko do středověku.
Společné kulturní prostředí a příbuzenské vazby předních rodů
netvořily hranice, jak je známe dnes. Žádný z Boleslavů při záboru
Moravy nevstupoval na nepřátelské území. Ač se změny vládců zpravidla
neobešly bez demonstrace moci, zaujetí země nemělo charakter pustošivé
války. V míře panovníkovy vůle se měnila privilegovaná vrstva, hradští
správci dosazovaní knížetem a jemu věrné rody, hospodářsky i sociálně
závislé na vládnoucí moci.
V Bohemii od září 1004
vládl kníže Jaromír, k trůnu mu dopomohl římskoněmecký král Jindřich
II. (Počátky naší státnosti. č. 27). Věrnost králi osvědčoval
účastí na říšských výpravách, zpravidla proti Boleslavu Chrabrému.
V domácí politice mohl Jaromír pomýšlet pouze na konsolidaci správy
země. Bez šance mít následníka nesplňoval základní dynastické
předpoklady, jako zmrzačený eunuch jistě neměl ani patřičnou autoritu,
jíž by si vydobyl respekt vladyků a získal sněmovní podporu pro
závažnější vladařská rozhodnutí. Starší bratr Boleslav III. zv.
Ryšavý dlel kdesi v polském vězení. Budoucnost knížectví pod vládou
Přemyslovců mohl zajistit pouze nejmladší Oldřich. Z událostí let
1002–4 vyplývá, že se dokázal orientovat v domácím prostředí a
zkušenosti nabíral již při vyjednávání Jaromírova nastolení, možná
zajistil i pokojný průchod vojsku krále Jindřicha II. ku Praze. Avšak jeho
největší devizou byl syn, pokračovatel rodu. Ten sice nepocházel
z urozeného manželství, Oldřicha prý očarovala jakási Božena selského
původu, navíc již zadaná, nicméně dala mu syna jménem Břetislav,
následníka, kterého jiný z potomků knížete Boleslava II. nabídnout
nemohl.
Oldřichův nástup k moci
se datuje od Velikonoc roku 1012. Kníže Jaromír byl sesazen z trůnu a
vyhnán ze země. Marně hledal útočiště u polského bratrance Boleslava
Chrabrého, nepomohl ani Jindřich II., kterému Jaromír po dobu své vlády
oddaně sloužil. Král naopak v září v Merseburku uvítal Oldřicha,
přijal od něho slib věrnosti a uznal jej právoplatným knížetem Bohemie.
Trůnu zbavený Jaromír byl zajat a na dalších 22 let skončil jako vězeň
v dalekém Utrechtu. Jako záminka posloužil zákrok proti bavorskému
poselstvu. Neboť to bez králova pověření mělo namířeno k Boleslavu
Chrabému. Jaromír je přikázal pobít. V pozadí incidentu však mohl být
i Oldřich, tehdy již podporovaný Říší. S nástupem nového knížete
končilo období vratké vlády a nástupnické nejistoty. Oldřich nesl jméno
biskupa sv. Udalricha, udatného obránce Augsburku z bitvy na Lešském poli
v roce 955, současně měl dost příležitostí poučit se chybami svých
předchůdců, bratrů Boleslava i Jaromíra. Obratnou politikou obnovil
význam Bohemie. Římskoněmecká říše již po deset let utápěla síly
v konfliktu s Boleslavem Chrabrým, ztrácelo také Polsko. Důsledkem únavy
obou stran byl na svatodušní svátky v květnu 1013 uzavřen tzv.
Merseburský mír. Boleslav Chrabrý přijal obsazenou část Východní saské
marky jako říšské léno a král Jindřich II. si za cenu územních
ústupků vykoupil příležitost nastoupit Římskou jízdu. V únoru 1014 mu
papež nasadil císařskou korunu. I přes daný slib se Boleslav k jízdě
nepřipojil, Oldřichova hotovost tudíž mohla v době královy
nepřítomnosti hrát klíčovou roli, vázat polské bojové síly. Uklidnění
v Říši a králem svěřené pravomoci nahrávaly i Oldřichovi, který se
mohl soustředit na posílení vlastní pozice v Bohemii.
K roku 1014
saský kronikář Thietmar v souvislosti s jeho vládou zaznamenává dvě
události. Poselstvo vedené Boleslavovým synem Měškem přišlo vyjednávat
o společném postupu proti Jindřichovi II., avšak kníže Oldřich Měška
zajal a jeho družinu – dle zvyku – dal pobít. Druhou bylo krvavé
zúčtování s neloajálními předáky. Jmenován je Božej, patrně
Vršovec, avšak stejně asi skončil každý, kdo se včas nepodřídil
Oldřichově vůli. Mohl to být pokus o znovunastolení Boleslava III.,
vězněného na některém z polských hradů. Boleslav Chrabrý sázel na
Vršovce již v minulosti. Jejich vrtkavost se rovnala nejenom zradě českého
knížete, ale nyní ohrožovala i zájmy císaře. Jindřichovu podporu
Oldřich nutně potřeboval. Šlo o uznání legitimity následníka a s ním
i zajištění budoucnosti knížectví Přemyslovců. S přispěním mocného
bavorského rodu Babenberků byl nemanželský kněžic Břetislav předurčen
stát se Oldřichovým zástupcem na Moravě. Tu však dosud držel Boleslav
Chrabrý.
Babenberky
pojilo příbuzenství s Otony. K předním mužům rodu patřil Jindřich ze
Schweinfurtu, markrabě Bavorské severní marky zv. Hezilo. Po náhlé smrti
ještě mladého císaře Oty III. v roce 1002 se v boji o říšský trůn
postavil na stranu králových odpůrců. Úspěch Jindřicha II. a jeho
vypořádání s opozicí postihlo i vévodu Hezila. Král nechal pobořit
jeho sídelní hrad Schweinfurt a Babenberkům zůstala správa
v nárazníkovém území s Maďary a Slovany, tzv. Bavorská východní
marka – současné horní Rakousy. Moravské pomezí tady hájí pouze řeka
Dyje. Zpočátku spíše říčka, pokud v rovinatém terénu netvořila
lužní močály, překonat ji nečinilo větší potíž. Bavorský východ
měl v dobách nepokojů neklidné hranice, otevřené náhlým vpádům vojsk
či skupin, plenících protivníkovo území. Již v minulosti se osvědčilo,
že ochrana této části říše závisí na dobrých vztazích se sousedy za
řekou Dyjí. Moravské posádky s polským velením nyní ale patřily do
nepřátelského tábora. Jindřich II., kníže Oldřich i vévoda Jindřich
ze Schweinfurtu byli spojenci se společným cílem, vytlačit oddíly Boleslava
Chrabrého z Moravy i Lužice.
Mír sjednaný v Merseburku
byl porušen roku 1015. Když Jindřich II. na léto svolal tažení na Saský
východ, dobýt zpět Budyšín a ztracené Milčansko, měl k dispozici silné
vojsko. Na válečné operaci přislíbil účast kníže Oldřich, k němu se
kdesi na českém území měla připojit bavorská hotovost Jindřicha ze
Schweinfurtu. Třetí voj představovaly oddíly Sasů a Luticů. Císař
vyrazil z Wittenberku na Labi. Spojení Jindřichových sil bylo plánováno
u hradu Krosna na Odře, avšak Boleslav Chrabrý se na postup císařských
vojsk dobře připravil a plán překazil v samém počátku. Bojové operace
rozpoutané na Moravě zpomalily Oldřichův plánovaný postup na Lužici.
Daleko od Krosna zůstaly i oddíly Bavorů. Sasové do bojů výrazněji
nezasáhli. Osamocenému vojsku Jindřicha II. Poláci uštědřili porážku a
Boleslavův syn Měšek poté oblehl i Míšeň.
Kronikář Thietmar
však vyzdvihl udatnost českého knížete, když popsal dobytí jakéhosi
velkého hradu zvaného Businc. Oldřich tam prý zajal ne méně než tisíc
mužů vedle žen a dětí, hrad zapálil a vrátil se jako vítěz. Současně
v této souvislosti zmínil i bojové nasazení markrabího Bavorské
východní marky. Jakmile se vévoda Jindřich dozvěděl, že v blízkosti
operují Boleslavovi vojáci, hned se pustil do jejich pronásledování. Přes
statečný odpor jich osm set zabil a pobral veškerou kořist. Businc býval
ztotožňován s jihomoravským Bzencem, jediným argumentem je však podobnost
názvu. Současní historici hledají Oldřichem dobytý hrad v operačním
rádiusu tažení k Budyšínu a přiklánějí se k raně středověkému
hradišti na vrchu Landeskrone u obce Gross-Biesnitz nedaleko Zhořelce. Avšak
Thietmar zastával biskupský úřad v Merseburku a pokud se boj udál v jemu
blízké misijní oblasti, kam Lužice patřila, patrně by jmenoval hrad Businc
s větší jistotou. Naopak zmínka o společné koordinaci Čechů
s bavorskými oddíly Jindřicha ze Schweinfurtu ukazuje spíše na oblast
saskému kronikáři neznámou, na východobavorské pomezí. Moravská centra
střežila branná hotovost pod vedením Poláků. Aby kníže Oldřich
bezpečně převedl svého spojence, musel volit cestu řídce osídlenou
krajinou podél řeky Svitavy. Patrně někde tady ke svému vojsku hodlal
připojit oddíly Bavorů. Událost se tak mohla odehrát v lesnaté oblasti
jihozápadní Moravy, kde polské posádky nepředstavovaly větší hrozbu a
kronikářův zdroj zdejší obránce ztotožnil s Boleslavovými lidmi.
V meandru Říčky,
levobřežním přítoku Svitavy na okraji Dyjskosvrateckého úvalu, najdeme
raně středověké hradiště Staré zámky u Líšně. Hrad velkomoravského
stáří byl několikrát dobyt a vypálen, přičemž definitivní zánik
hradiště bývá datován podle nálezu denáru knížete Boleslava II.
v destrukci opevnění. Avšak mince ražená za knížete Boleslava II.
(972–999) bývala platidlem i ve století následujícím, za vlády jeho
synů, Oldřicha nevyjímaje. Poloha hradiště na okraji současné brněnské
aglomerace strategicky odpovídá místu, kde Oldřich mohl zaútočit na hrad
v Thietmarově kronice zvaný Businc, připisovaný Polákům. V krajině
Moravského krasu vyčkával příchodu Jindřichových posil, které tak mohly
zasáhnout i do pronásledování „Boleslavových“ vojáků. Zničení
hradu a přenesení sídla jeho civilních obyvatel do neopevněné polohy
dnešního Starého Brna tak mohlo v roce 1015 předznamenat vítězné
tažení knížete Oldřicha, kterým ze země vytlačil posádky Boleslava
Chrabrého. Moravu postupně ovládl od jihu, kde měl podporu Babenberků,
tehdejších správců Bavorské východní marky. Prozíravý politik
i válečník Oldřich zajistil svému synovi sňatek s Jitkou, dcerou vévody
Jindřicha ze Schweinfurtu, aby po roce 1021 Břetislava učinil správcem nad
moravskými centry v Podyjí i dolním Pomoraví. Brno tehdy nabylo významu
opěrného bodu knížecí moci na Moravě.
Radek Míka
