Počátky naší státnosti 26 - Svatý Vojtěch – politický růst Polska a Uher
25. 03. 2012
Zběhnutí biskupa
z úřadu, tak kníže Boleslav II. a nejspíše i mohučský arcibiskup
Willigis kvalifikovali další Vojtěchovo svévolné opuštění diecéze. Pro
Boleslava však biskup „úřadující“ z Říma přinášel značná
politická rizika a z pohledu domácích velmožů jeho jednání nebylo
ničím menším než zradou panovníka. Pokud za hranicemi Slavníkovec již
jednou posvětil územní ztráty na úkor vlastní diecéze ve prospěch
sousedního Polska, dalo se očekávat, že totéž umožní v případě
Vislanska s Krakovem, které někdy kolem r. 994 ovládl Boleslav Chrabrý.
Knížectví pražských Boleslavů spělo k mocenskému a politickému
rozkladu, nyní se oprávněně obávalo ztráty Moravy.
Tragédie slavníkovské Libice
nastala v září 995. Saský panovník Ota III. tehdy svolal tažení proti
Slovanům na dolní Odru, jehož se účastnilo vojsko Boleslava Chrabrého,
bojový oddíl vypravil také Slavníkovec Soběslav. Údajně byl přítomen
i nejstarší syn pražského knížete, jehož absenci by král nejspíš
považoval za zradu. Boleslav III. se tak nevyhnul povinnosti bojovat po boku
svého soka proti otcovým spojencům, stát v jednom šiku s nenáviděným
bratrancem Boleslavem Chrabrým proti slovanským Luticům. Zde stačilo, aby
Soběslav prokazoval větší úctu polskému knížeti, vždyť pro Boleslava
III. byli Slavníkovci ve vazalském postavení. Politika biskupa Vojtěcha
i sbližování Soběslava s Polskem musely zákonitě vyvolat neblahou
reakci. Napadení Libice a zúčtování s celým rodem mohlo být osnováno
ještě před začátkem Otova tažení. Hněvu se jistě neubránil ani dosud
panující a po mrtvici ne zcela soudný kníže Boleslav II. Z podnětu nelze
vyloučit ani mladého Boleslava III. Jeho družinu mohl kdokoliv opustit a
spěchat do Prahy s novým obviněním, zavelet k útoku na centrum polabské
domény Slavníkovců. Libice prý byla napadena ve svátek sv. Václava.
V čase Soběslavovy nepřítomnosti měl kníže poskytnout záruku, že
zůstavším na Libici nic nehrozí. Stal se pravý opak. Hrad bez
početnější posádky snadno podlehl útočníkovi, zvláště pokud se
Boleslavovo vojsko tažení proti Luticům ve většině neúčastnilo. Zabiti
byli Vojtěchovi bratři Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. Rukou vrahů
zahynula většina Slavníkova rodu. Nejstarší Soběslav se na Libici již
nevrátil. Stal se členem družiny polského knížete Boleslava Chrabrého a
čekal na příležitost k odplatě. Biskup Vojtěch musel tušit, že velký
podíl viny nese na svých bedrech. Tragická událost jej připravila o domov,
mařila naděje k povýšení i k návratu do diecéze. Představu, že by
mohl řádně vykonávat církevní úřad v zemi, kde čelil zášti
nepřátel a vyvolával ozbrojené nepokoje, nejspíše již nesdíleli ani jeho
příznivci v Sasku či v Římě.
Císař Ota III.
v šestnácti letech vykonal tzv. Římskou jízdu, aby dne 21. května
996 již jako plnoletý přijal od papeže císařskou korunu. Na hlavu mu ji
vkládal Řehoř V., vlastním jménem Bruno Korutanský, jenž pocházel
z Otova příbuzenstva. Ten měl být císaři nápomocen s uskutečněním
snu o Renovatio imperii Romanorum, obnově starověké Říše
římské jako křesťanského impéria. Součástí měly být Itálie,
Germánie, Galie a Sclavinie. Za původce myšlenky bývá považován Gerbert
z Aurillaku, učitel a poradce císaře Oty II. i jeho syna Oty III.
Gerbertovým posluchačem byl i Vojtěch, mající ambici zúčastnit se
velkolepého projektu a stát se patriarchou slovanské církevní provincie.
Pražský biskup čekal v Římě na podporu mladého císaře již druhým
rokem. Avšak Otova koncepce nepřikládala knížectví českých Boleslavů
větší význam. Politika císařovy matky Theofanu a poté i Oty III. se
orientovala na Polsko, Vojtěchova problémová diecéze spolu s šancí na
obnovu moravského arcibiskupství se záměry impéria příliš
nekorespondovaly. Politickým a církevním centrem slovanské provincie
tehdejší Svaté říše římské neměla být Praha ani některá ze starých
moravských metropolí, ale severněji položený Magdeburk s Hnězdnem
Boleslava Chrabrého.
Ze svého útočiště
v benediktinském klášteře na Aventinu mohl Vojtěch sledovat výstavbu
Otova římského paláce. Panovník hodlal naplnit myšlenku mocné říše
založené na rovnoprávnosti papežství a císařství, jejíž součástí
bylo také přenesení sídla císaře do hlavního města latinského
křesťanstva. Druhým těžištěm Svaté říše římské se měly stát
Cáchy, místo císařského kultu Karla Velikého. Také proto korunovační
jízda v létě r. 966 pokračovala do Porýní, kam Otu III. provázel
i biskup Vojtěch. Pro něho cesta končila v Mohuči, církevní metropoli,
k níž náležela opuštěná pražská diecéze. Mladý císař si
vzdělaného Vojtěcha oblíbil a oba pojilo přátelství, avšak nic to
nezměnilo na povinnostech biskupa vůči arcibiskupovi. Nekompromisní Willigis
Vojtěchovy úmysly odmítl, nepomohl ani Ota III. Pražský biskup dostal na
vybranou; buď se vrátí do své diecéze, nebo se vzdá úřadu a přijme roli
misijního biskupa s povinností šířit křesťanství u baltoslovanských
Prusů. Zlomený Vojtěch vykonal pouť k památným místům západního
křesťanství, navštívil hroby biskupů a mučedníků v St. Maur, Fleury a
Tours, aby na podzim r. 996 krátce setrval v císařově labském sídle
v Magdeburku. Řeka, po níž před lety s očekáváním odcházel do Prahy
ujmout se úřadu, vybízela k návratu domů, na rodnou Libici.
Vojtěchova volba
se však ubírala cestou zbožného utrpení. Legenda o Gorgoniovi,
připisovaná Vojtěchovi –
Adalbertovi, pojednává o osobních strážcích císaře Diokleciána. Autor
vyzdvihuje odvahu, s jakou se v čase krvavých represí zastali
pronásledovaného lidu a byli za to umučeni. Na přelomu 2. a 3. stol.
z rozhodnutí Diokleciána zahynulo tisíce křesťanů, mužů, žen
i dětí. Následovníci Ježíše Krista byli ukřižováni podél cest, nebo
v circích před zraky dychtivých diváků trháni hladovou zvěří. V raně
středověkém pojetí asketické víry bylo obětování se ve službě Bohu
vrcholem křesťanského života, vykoupením, které nastoupil i Vojtěch
Slavníkovec. Zimu 996/7 strávil ve společnosti bratrů Soběslava a Radima na
dvoře Boleslava Chrabrého v Hnězdně. Odtud prý do Čech poslal výzvu, zda
jej přijmou zpět jako svého pastýře, ale kladnou odpověď nejspíše ani
nečekal. Listina vypravená z Polska stěží někoho přesvědčila
o biskupově nestrannosti. Vojtěch byl již rozhodnut. Na jaře 997 odmítl
ozbrojenou družinu Boleslavových mužů a jen v doprovodu bratra Radima a
mnicha Benedikta se vydal vstříc údělu mučedníka. Misijní cesta do Pruska
byla Vojtěchovi osudnou, rukou pohanů zahynul 23. dubna 997. Jak ve svém
díle již předznamenal – k dosažení věčné blaženosti –
v okamžiku smrti by se měl mučedník radovat.
Zdánlivě paradoxně
biskup Vojtěch došel naplnění jako křesťanský světec. Živý mnohým
přinášel potíže, pro politiku říše byl, coby mučedník,
prospěšnější. Radim přinesl zprávu o bratrově oběti do Hnězdna.
Boleslav Chrabrý neváhal a od pohanů ostatky vykoupil zlatem. Vojtěchovo
tělo dal přenést do kostela Panny Marie v knížecím hradě a hrobkou
světce položil základ budoucí metropolitní katedrále. Zvěst
o Vojtěchově mučednické smrti záhy došla k císaři i sluchu římské
církve. Když v r. 999 po zesnulém Řehoři V. převzal papežský úřad
Otův rádce Gerbert z Aurillaku, nyní Silvestr II., jejich osobní vztah
k bývalému pražskému biskupovi vyústil ve Vojtěchovo rychlé
svatořečení. V únoru 999 skonal stárnoucí a nemocný kníže Boleslav
II., čímž se uvolnil prostor pro politický vzestup jeho synovce, knížete
Boleslava Chrabrého. Nástupce pražského trůnu Boleslav III. se ve velké
míře vlastní vinou ocitl na okraji zájmu Říše, vůdčí postavení tzv.
Sclavinie bylo určeno Polsku. Do Říma se vypravilo poselstvo Boleslava
Chrabrého s žádostí o zřízení arcibiskupství, vedl je Vojtěchův
nevlastní bratr kněz Radim. V průběhu římských jednání byl vysvěcen
na biskupa, určen k vrcholnému úřadu arcibiskupa. Předmětem dohod bylo
také zřízení biskupství ve Vratislavi a Krakově, tj. na území ještě
nedávno přináležejícím k Vojtěchově pražské diecézi. V politické
rovině se jednalo o deklarativní popření nároků českých Boleslavů.
Církevní metropolí polského knížectví se v r. 1000 stalo Hnězdno
s katedrálou Panny Marie a sv. Vojtěcha. Aktu se osobně účastnil tehdy
dvacetiletý císař Ota III. Do Hnězdna vstoupil bos, oděn jako zbožný
poutník, aby u hrobu přítele a křesťanského mučedníka sv. Vojtěcha
slavnostně vyhlásil založení zdejšího arcibiskupství a metropolitou
jmenoval Vojtěchova bratra Radima-Gaudencia. V katedrále prý vložil svoji
císařskou korunu na hlavu Boleslava Chrabrého, nazval jej bratrem a udělil
mu titul patricia. Symbolický akt, završený předáním kopie císařské
insignie – kopí sv. Mauricia, mohl být zamýšlen i jako královská
korunovace, předcházející té, jíž se záhy dočkal uherský
Štěpán I.
O Vánocích roku 1000
bylo Uherské knížectví z moci Svaté říše římské pozdviženo na
království. Maďarský panovník Štěpán I. z rodu Arpádovců přijal
královskou korunu. Pro tuto příležitost ji dal zhotovit římský papež
Silvestr II., jako tzv. Svatoštěpánská koruna je dodnes dochována i ve
státní symbolice maďarského státu. Následně v dubnu 1001 bylo založeno
uherské arcibiskupství s metropolí v Ostřihomi. Jednání za uherskou
stranu v Římě vedl Astrik-Anastasius, což nebyl nikdo jiný než bývalý
opat kláštera v Praze Břevnově. Ostřihomská katedrála na pravém břehu
Dunaje byla zasvěcena mučedníku sv. Vojtěchu, někdejší Vojtěchův
přítel Anastasius se stal uherským arcibiskupem.
Posledním státnickým činem
patrně ještě Boleslava II. v r. 999 bylo založení benediktinského
kláštera v Ostrově u Davle. Klášter v Břevnově, zakládaný sv.
Vojtěchem, byl již několik let opuštěn, nejspíše také proto byli do
ostrovského kláštera uvedeni mniši z bavorského Altachu. V té době
úřad pražského biskupa již vykonával Theddag (998–1017). Stejně jako
před lety Dětmar, i biskup Theddag pocházel ze saského kláštera Corbeia
Nova. Kníže Boleslav, letopisci zvaný Pobožný, po sobě zanechal
rozvrácenou zemi, zásluhy mu připisované zastírají skutečný stav věci.
Boleslav II. chybami v politickém úsudku ztratil důvěru císařského
dvora, rozchodem s vlastním biskupem jistě neprospěl domácí církevní
správě a nepolepšil si ani u církve říšské. Vyvražděním
Slavníkovců sice Boleslav II. do jisté míry upevnil své postavení
v Bohemii, upadající knížectví však uvrhl do politické izolace, ocitl se
v opozici vůči všem Vojtěchovým přívržencům v Říši, Polsku
i Uhrách. Prvorozený Boleslav III. usedl na trůn téměř v bezvýchodné
situaci.
Svatá říše římská
císaře Oty III. podporou panovníků Boleslava Chrabrého a Štěpána I.
vytvořila na východ od Bohemie novou mocenskou situaci, na přelomu 10. a
11. stol. ohrožující samu existenci knížectví českých Boleslavů.
Nejspíše ve spolupráci s moravskými velmoži Boleslav Chrabrý obsadil
Moravu. Polská posádka si tehdy ve středním Pomoraví vystavěla hrad
Přerov. Přítomnost Poláků je podle specifické konstrukce hradeb
zaznamenána i na hradním návrší v Bratislavě. Není proto vyloučena ani
koordinace Boleslava Chrabrého s uherským králem Štěpánem. Boleslav III.
nebyl schopen postavit vojsko, které by čelilo dalším územním ztrátám.
Jeho excesy krizi ještě prohlubovaly. Spolčením s Vršovci, kam byla
provdána jediná Boleslavova dcera, proti sobě zřejmě obrátil ostatní
předáky. Aby se zbavil konkurentů, dal vykastrovat bratra Jaromíra a
nejmladšího Oldřicha plánoval zavraždit. Oba bratři s královnou Emmou
(dcera císařovny Adelheid, penzionovaná na Mělníce) našli azyl
v sousedním Bavorsku u vévody Jindřicha. Vyhnáním biskupa Theddaga začal
do vlády v Bohemii zasahovat míšeňský markrabí Ekkerhard, mocný saský
vévoda, který v očích domácí elity zcela podkopal Boleslavovo
postavení.
Vojtěchův záměr
navázat na misijní odkaz Metodějovy moravské arcidiecéze a učinit země
západních Slovanů jedním z pilířů křesťanské Svaté říše
římské, nenašel oporu v Čechách, ale za svůj jej s podporou císaře
přijal Boleslav Chrabrý. Ambiciózní vládce Polska, po matce Přemyslovec,
ovládl stará centra na Moravě i v severním Pováží a činil si právo
vstoupit do Bohemie. Svoji politickou sílu opíral o vlastní arcibiskupství,
jehož patronem byl mučedník domácího původu sv. Vojtěch. Byl spojencem
Oty III. a toužil po královské moci. V době, kdy pod svojí vládou
soustřeďuje (nikoliv sjednocuje) země tzv. Sclavinie, však v Říši
nastává mocenský zvrat. V r. 1002 v Římě proti císaři vypuklo
povstání a Ota III. na útěku, ve věku pouhých 22 let, podlehl násilné
smrti – bez následníka. Saská dynastie králů Svaté říše římské se
uzavírá a na scénu vstupuje bavorský rod vévody Jindřicha Svárlivého,
král Jindřich II. (1002–1024). Politické dědictví Velké Moravy ustupuje
společně s Vojtěchem a mocnými vládci Přemyslovské dynastie
Boleslavovců. V novém miléniu se začíná psát nová kapitola dějin
Římskoněmeckého císařství i rostoucí svébytnosti zemí na východě,
Čech, Polska a Uher.
Radek Míka
