Počátky naší státnosti 23 – Praha – jméno a počátky knížecího hradu II.
04. 01. 2012
V roce 805 a 806
opakovaně do Bohemie vstoupila franská vojska Karla Velikého, aby si porobila
zdejší slovanské kmeny. Jistě se výpravy účastnili i zástupci církve,
ať jako polní kněží vlastního křesťanského vojska či jako misionáři.
Obě tažení vedená Karlovými syny Karlomannem (805) a mladším Pipinem
(806) směřovala od západu patrně po Ohři a dotkla se Luckých držav
v severozápadní části české kotliny. Hlavní útok byl soustředěn na
hrad zv. Canburg, jehož poloha je dosud neznámá a nejčastěji
bývá přisuzována hradišti Kanina na Kokořínsku severovýchodně od
Mělníka. Po dva roky opakovaného plenění se Slované poddali a zavázali se
hradit Frankům tribut. Lokalita budoucí Prahy byla s největší
pravděpodobností stranou obou ničivých vpádů, o misijním „úspěchu“
tažení neexistují ve franských letopisech žádné písemné zmínky a
nemáme ani žádné archeologické nálezy, které by podobný vliv
naznačovaly.
V lednu roku 845
do bavorského Řezna dorazilo osobně čtrnáct knížat Bohemie a požádalo
franského krále Ludvíka II. Němce o křest. Tento u Slovanů
bezprecedentní krok může být vysvětlen obavou z násilného porobení
země ve jménu šíření křesťanství. Vzhledem k okolnostem, kdy již
napřesrok Ludvík II. vytáhl proti Moravanům a dosadil na místo knížete
Mojmíra I. jemu (prozatím) loajálního Rostislava, lze se domnívat, že
tažení bylo vyvoláno mj. žádostí oněch čtrnácti knížat o ochranu
před postupem Moravanů na západ do české kotliny. Tuto hypotézu podporuje
zpráva, že král Ludvík, vraceje se se svými lidmi zpět přes Bohemii,
utrpěl zde těžké ztráty. Franský král považoval pokřtěné vojvody za
své vazaly, a proto volil cestu přes Bohemii. Zmíněný počet však
nereprezentoval celé území, a ani těch čtrnáct knížat svůj křest
nepovažovalo za slib poddanství. Pokud by je do Řezna přivedl strach
z Franků, stěží by na ně poté zaútočili, a to opakovaně i při
odvetných taženích v letech 847 až 849. Řezenský křest žádný
z oficiálních letopisců poté nepřipomíná, a patrně ani bavorské
arcibiskupství jej nepokládalo za formálně uznatelný jako počátek
křesťanství v Čechách. Nicméně Řezno si mohlo dělat na Bohemii
misijní nárok a přičlenit ji do působnosti bavorské církevní provincie.
Je pravděpodobné, že pokřtěná elita byla na zpáteční cestu obdarována
nejen liturgickými předměty, ale provázel ji také kněz znalý sloužení
mší a plnění církevních povinností. Za tím účelem musel být někde
v Bohemii vystavěn nebo alespoň plánován kostel. Pokud se oněch čtrnáct
knížat odhodlalo k tak zásadnímu společnému kroku, muselo jít
o usnesení sněmu, tedy dohody uskutečněné na sněmovním poli. Je
pravděpodobné, že takových míst bylo více a Lučané v Poohří
sněmovali jinde než polabští Charváti. Avšak pokud se jednalo o vojvody
ze středu české kotliny, tedy z Wissegradu, kteří měli do Bavorska
nejblíže a nejvíc se mohli obávat vlivů přicházejících z Polabí, bylo
pro svatostánek „ochránce“ vybráno neutrální založení poblíž
sněmovního pole a společného kultovního místa. Takovou polohu by jistě
zvolila církev a pro rychlokřtěné vojvody byla úlitbou, kompromisním
řešením, kdy křesťanské kostely nebyly žádoucí a ani nemohly vzniknout
současně na všech (čtrnácti?) hradištích. Vše zůstalo jen
v symbolické rovině společného rozhodnutí sněmu. Lze usuzovat, že
k založení došlo na volném prostranství, ještě před vznikem hradu.
Poté, co bylo započato s výstavbou kostela s neobvyklou hrotitou apsidou,
nastal zvrat. Polabské (na čtrnácti vévodech nezávislé) kmeny se postavily
franskému králi, který se při návratu z Moravy vracel domněle bezpečnou
cestou, nebo se Ludvík II. neuvedl příliš šťastně a v Bohemii si udělal
nepřátele. Křest z ledna 845 byl vojvody zavržen jako neúčinný,
nepochybně došlo k vyhnání kněží či kněze podléhajícího bavorskému
biskupovi, postavený či teprve rozestavěný kostel byl pobořen. Povědomí
o něm však jistě přežívalo do doby příchodu nových spojenců druhé
poloviny 9. stol., moravských vojsk knížete Rostislava, a především
mocného Svatopluka I., který se již opíral o vlastní křesťanskou
církevní instituci, panonsko-moravskou arcidiecézi biskupa Metoděje.
Po roce 873
došlo k mohutné expanzi Moravského knížectví, které dalo vzniknout
říši Slovanů nazvané Velká Morava. Svatopluk I. obratnou politikou využil
dědictví svého předchůdce Rostislava a na svoji stranu získal římské
papeže. Pod jejich ochranou si troufl vstoupit do zájmové sféry
Karolingerů, na Ludvíku II. i jeho pokračovatelích si vydobyl právo
šířit křesťanství, stejně jako činili oni, a rozšiřovat svůj vliv do
oblastí sousedících s Východofranskou říší. Jeho nejbližším
spojencem či spíše vazalem se v Bohemii stal kníže Bořivoj, patrně
nikterak silný, ale vlivný vojvoda, možná sídlící na jenom z hradišť
širší sídelní aglomerace tzv. Wissegrádu, kam mohl Levý Hradec ještě
přináležet. Bořivoj přijal někdy kolem r. 882/3 od biskupa Metoděje
křest a na svém hradišti dal stavět kostel zasvěcený sv. Klimentu. Asi ve
druhé polovině r. 883 došlo k pokusu o převrat, k vyhnání Moravanům
loajálního Bořivoje, a na sněmovním poli k nastolení Strojmíra,
knížete, který žil ve vyhnanství u Franků či Bavorů. Převrat
nejspíše iniciovaný Východofranskou říší, se nezdařil a Bořivoj se
v r. 884 vrátil jistě s významnou posilou moravských vojsk, možná
společně se svrchovaným vládcem Svatoplukem. Ten si zjednal pořádek nejen
v Bohemii, ale dohodou s východofranským králem Karlem III. Tlustým na
podzim 884 si nejspíše uhájil právo zemi obsadit a uplatnit zde svůj
královský majestát. Ten byl prezentován významným a nevídaným činem,
kterým bylo uzavření ústředního kultovního místa obyvatel Wissegradu
společně se stolcem podmaněných knížat a zahájení výstavby Svatoplukova
hradu zv. Moravany purch, který dal později vzniknout názvu Praga – Praha
(viz. dále). Prvním Svatoplukovým a současně i Bořivojovým krokem však
bylo obnovení kostela v předhradí, který si uchoval či nově získal
patrocinium sv. Bohorodičky Panny Marie. Kostel tak vzniká v druhé
pokročilejší fázi se subtilnějším zdivem a půlkruhovou apsidou. Nejedná
se tudíž o hradský kostel, ale o symbol upevnění křesťanství na
sněmovním poli, připomínku nových pořádků Svatoplukovy říše ve jménu
Ježíše Krista. Výmluvným dokladem rozsáhlé činnosti a osídlení
Moravanů v související aglomeraci je pohřebiště a četné archeologické
nálezy v tzv. Lumbeho zahradě v předpolí Pražského hradu. Ani zánik
Velké Moravy a přičlenění Bohemie k Řezenské diecézi již kostel
významněji nezměnily. Pouze byly zapomenuty nebo účelově nepřipomínány
jeho počátky, spojené s nezdařeným křtem a následnou obnovou (bavorským
biskupům) konkurenční „Metodějovou“ arcidiecézí.
Kostelík Panny Marie
se později dostává do hradeb knížecího hradu, v jehož budování patrně
pokračoval již Spytihněv (895–915), zcela jistě si jej však za hlavní
sídlo zvolili přemyslovští panovníci počínaje Vratislavem (915–921).
Ostatky nalezené v kryptě kostela tak nemusí patřit knížeti Spytihněvovi
a jeho neznámé manželce, ale Vratislavovi a později sem uložené kněžně
Drahomíře, rodičům Václava a Boleslava. V době Vratislavova úmrtí
nebyla bazilika sv. Jiří ještě dostavěna a kníže, který skonal ve věku
pouhých 33 let, mohl spočinout v jediném tehdy existujícím kostele
Pražského hradu. (Vratislavova hrobka v kostele sv. Jiří podle
antropologického přezkumu uložených ostatků náleží muži staršímu,
který se dožil věku asi 55 let, a tudíž se může jednat o záměrně
ukrytý a dosud „neidentifikovaný“ hrob Václavova bratrovraha, knížete
Boleslava I.) Po vzniku ústředního hradského kostela sv. Víta, jenž se
později stal i kostelem biskupským, po dostavbě baziliky sv. Jiří, kde je
mausoleum přemyslovského rodu, vzniku dalších kostelů a zejména přestavby
sv. Víta v nákladnou románskou baziliku, malý kostelík v bývalém
předhradí ztrácel na významu a již nebyl obnovován. V okolní zástavbě
pozvolna zanikal a v konkurenci dalších církevních staveb gotické Prahy
byl odsouzen k demolici.
S rostoucím významem
jádra sídelní aglomerace s trhem při vltavském brodu a dominantní polohou
nově budovaného hradu v místech sněmovního pole se na přelomu 9. a
10. stol. měnilo i pojmenování lokality zv. Vyšehrady. Jak zanikala
politická svoboda dříve rovnoprávných vojvodů, mizela i soustava
hradišť. Ústřední moc se přenesla na hrad jediný. Praha v původním
významu hrad/purch je obdobou řady místních pojmenování zaznamenaných
v písemných pramenech druhé poloviny 9. stol. zejm. v souvislosti
s působností Svatoplukovy Velké Moravy (Brasleves-purch, Mosa-purch,
Laventes-purch a další). U Slovanů v tehdy užívané vokalizaci
s vloženou samohláskou mezi souhlásky bylo latinsky psané slovo „purch“
vyslovováno „puracha“. Nejspíše jako ve shora uvedených příkladech
slovo hrad/purch předznamenával místní název nebo jméno vládce. Vzhledem
k poměrně krátkému údobí Svatoplukovy vlády nad Bohemií se však ujalo
až jmenné spojení s knížetem Václavem, patronem vládnoucího rodu, zejm.
v německých pramenech často užívané Wenzelsburg. Také Kristiánova
legenda z konce 10. stol. potvrzuje, že název se vztahuje k hradu či jeho
pojmenování. Doslovný překlad předmětné pasáže z latiny říká:
„…jak pověst vypravuje, obrátili se [Slované] k nějaké hadačce se
žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi,
založili hrad a dali mu jméno Praha.“ (Quo accepto civitatem statuunt,
nomenque inponunt Pragam). Událost se pak vztahuje k éře Přemysla,
nikoliv k období „historických“ knížat, které Kristián má již
v povědomí. Přesto výstavba hradu je tradičně přisuzována až
Spytihněvovi, o jeho dřívějším Svatoplukově založení se ani
neuvažuje. V době vrcholu Spytihněvovy vlády po r. 900 by však Slované
v Bohemii pro nově budované sídlo patrně nepoužili názvu z moravského
(podunajského) prostředí, navíc je v tomto čase již zaznamenáno místní
pojmenování ve tvaru Fraga/neo.
Název Praha
se do širšího povědomí dostává již na počátku 10. stol.
Nejaktuálněji o něm hovoří mladší redakce tzv. Geografa
bavorského, připsaná ke staršímu vydání snad krátce po r.
900. Podle Geografa na území severně od Dunaje žije kmen (lid) Fraganeo,
tedy Pražané, zcela jistě odvozený od základu Fraga. Obdobou je arabská
výslovnost dle záznamu vyslance Cordóbského chalífy Ibrahima íbn Jákoba.
Ten navštívil Frágu kolem r. 965 a popsal hrad i osídlení
s tržištěm v jeho podhradí. Mnohé napovídá i latinský přepis
původní výslovnosti Puracha či Puraha. Latinské Pvraga ja pak vysloveno
jako Fraga, německy Praga, česky Praha. Není náhoda, že japonština
užívající nadále v mluvené řeči vokalizaci, vyslovuje slovo Praha
stejně jako tehdejší Slované 9. století; Puracha. Společně
s pojmenováním Pražanů se název hradu Praha pozvolna přenesl na celou
sídelní aglomeraci budoucího města, přesto zde po další staletí
přetrvávají místní názvy jako Malá Strana, Staré Město, Na Rybníčku,
Vyšehrad… Původní bavorskou misií zaznamenaný název Wissegrada tak
zůstává přítomen pouze v jediném jménu někdejší soustavy vojvodských
hradišť, jako bájný Vyšehrad se stal především součástí tradic a
funkčním článkem opevnění středověkého města.
Radek Míka
