Počátky naší státnosti 21 – Praha – jméno a počátky knížecího hradu I
31. 10. 2011
Praha je ústředím
českého státu již od jeho počátků na přelomu 9. a 10. stol. Patří
k vyvoleným metropolím nejen samotných Čech, ale v kontextu novodobých
dějin také křesťanské Evropy, neboť legitimita Prahy jako centra
politické moci nebyla v její tisícileté kontinuitě v zásadě
zpochybněna. Základem státnosti zůstává Pražský hrad s Kapitulním
chrámem sv. Víta, vystavěný nad hrobkou prvního římskokatolickou církví
uznaného světce Slovanů, knížete z rodu Přemyslova – sv. Václava.
Počátky kulturního osídlení
v údolních nivách i návrších po obou březích řeky Vltavy lze
vystopovat do starověku. U Makotřas při stavbě silnice na Slaný bylo při
záchranném průzkumu odkryto neolitické sídliště zemědělského lidu,
který přetvářel zdejší krajinu již před pěti tisíci lety a vybudoval
tu ojedinělý komplex patrně s kultovním významem. Po staletí
přetrvávalo eneolitické výšinné sídliště v Tróji. Severněji po
proudu řeky leží soustava osad s hradištěm u Minic, datovaná
k 6. stol. př. Kristem. Nad soutokem Vltavy a Mže (Berounky) vznikla
nejpozději ve 2. stol. př. Kristem významná sídelní aglomerace
připisovaná Keltům, nejspíše kmeni Bójů, s ústředním hradištěm na
Závisti. Jeho dobové pojmenování není známo. Římané tato keltská
hrazená „města“ zvali obecně oppidum. To „pražské“ patřilo
k největším v české kotlině a navazovalo na soustavu oppid a sídel
Bójů na Vltavě a jejích přítocích, zejm. u Mže a Ogary (či Agary), jak
řeku Ohři nazývali již dávní Keltové. Kontinuta osídlení v širší
aglomeraci budoucí metropole nejspíše přetrvávala i v době tzv.
stěhování národů po rozpadu Římského impéria v 6. stol., neboť na
cesty podél Ohře a Labe navazovaly pradávné transkontinentální komunikace.
Vltavské údolí s okolní členitou krajinou poskytovalo zbytkům původního
a také nově příchozímu obyvatelstvu (s rostoucím podílem slovanského
etnika) poměrně bezpečné útočiště. Někdy v té době byly osidlovány
vyvýšené, snadněji hájitelné polohy ostrožen a planin oddělených
roklemi, mnohde s využitím předchozích pravěkých fortifikací.
Nejpozději k 8. stol. lze klást počátky zdejších opevněných hradišť
Slovanů, kteří v průběhu předchozích generací asimilovali nejen
původní osídlení, ale nepochybně vstřebávali i jeho kulturní vlivy.
Nelze pominout ani významnou skutečnost, že Vltava a Mže spojovaly českou
kotlinu s rozvinutějším, tehdy již křesťanským Podunajím (zejm.
s centry v Salcburku a Řezně).
V rámci christianizace
si na západoslovanská území a bývalý Avarský kaganát v Panonii (na
přelomu 8. a 9. stol. poroben Karlem Velikým) činila nárok Pasovská
diecéze. Podle zdejších biskupů údajný nástupce pozdně římského
arcibiskupství s metropolí v antickém Lauriaku (Lorch v Horním Rakousku).
V pozdějších tzv. Pilgrimových falzech tady misijní činnost prováděl
již pasovský biskup (loršský arcibiskup) Urolf (804/6), na Moravě a
v Panonii údajně zřídil čtyři biskupství. Loršského arcibiskupa jako
metropolitu měl ustanovit římský papež Eugen II. (824–827). Jedním
z biskupských center měla být Nitra (uváděná jako Nytraba), kde
podle Conversio salcburský arcibiskup Aldaram již kolem roku
827 vysvětil kostel sv. Emmerama.
Písemné prameny
Pasovského biskupství v pozdějších opisech nebo falzech přinášejí
řadu informací o údajné církevní organizaci na území pozdější
Velkomoravské říše. Z doby kolem 13. stol. pochází kodex „Dějiny
biskupů pasovských a vévodů bavorských“ (Historia episcoporum
Pataviensium et ducum Bavariae) někdy také nazývaný Historia
Laureacensis, obsahující údaje od 9. do poloviny 13. stol. Mimo jiné
Dějiny Loršské uvádějí i obsáhlý soupis krajů, které byly podřízeny
loršskému arcibiskupovi. Jmenují „panství knížat Filipů, císařů
římských, kteří první přijali víru katolickou; od vrat či příkopu
Syllského, které od moře Středozemního probíhá přes Liburnii a Panonii,
rozděluje Panonii a Mesii a přes jezero Pelské běží až k oceánu. Na
západě pak má řeku Lycolas, kterou Germáni nazývají Lykus nebo Lech, a
v západních Mesiích řeky Napu, Ekaru a Odriku, jež Bulhaři (Slované),
kteří na nich sídlí, nazvali Nába, Ohře a Odra. Na jihu pak Liburnii,
jíž protéká řeka Dráva od pramene řeky Lycaos až po vrata. Na severu je
potom Vandalus, jezero Pelsa a řeka Tisa. V této krajině Liburnii
obývajíce, nastoupili po sobě v těchto obcích kněží a za éry Ježíše
Krista biskupové; ti všichni byli poddáni veleknězi a později loršskému
arcibiskupovi – zdola nahoru to byla Bethovia, Celeia, Gradus, Solium,
Liburnie, Solonia, v Panoniích Raba, Putima, Asturia, Faviana, Laureacum,
Valentina, Patavia, Frixiania, Ymbripolis, v Mesiích pak Tyrana, Nytraba,
Seclavia, Vetrava, Curinia, Wissegrada a Herbipolis. Těchto 22 měst, i sebe
sama, drželo město Laureacum skrze své patricie jakožto sufragánní a
poddaná od časů Římanů ve věcech duchovních i světských. Toto území
později zpustošila zběsilost různých barbarů a zlovůle bavorů a
Noriků.“
Dějiny Loršské
nejspíše čerpaly ze staršího soupisu, patrně z 9. stol., a použitým
názvoslovím reflektují toto období z pohledu „misijní“ znalosti
Pasova. Odhlédněme od rozboru řady názvů, kde např.* jezero Pelské* je
nejspíše Balaton, Bethovia a Celenia jsou Ptuj a Celje, obě
v dnešním Slovinsku, Gradus je Grado v severní Itálii či
Graz – Štýrský Hradec v jižním Rakousku… Detailněji se zaměřme na
tzv. Mesii, která se překrývá s působností Velké Moravy a
patrně zaznamenává i místa na území Bohemie. Názvy sledují směr od
východu k západu. Tyranu lze považovat za slovenskou Trnavu.
Nytrabu lze s větší jistotou ztotožnit s Nitrou. Seclavia
může být centrem slovanského Pomoraví a mohla by se překrývat
s Mikulčicko-Kopčanskou nebo Uherskohradišťskou sídelní aglomerací
rodícího se knížectví Mojmírovců. Vetrava je někdy
ztotožňována s Veszprémem v Maďarsku, avšak pravděpodobněji ji lze
hledat severozápadně od předcházející Seclavie. Jméno Curinia
či v jiném opisu Curima velmi připomíná Kurim neboli hradiště
Stará Kouřim, za kterým následuje lokalita zvaná Wissegrada.
Západní orientaci ve výčtu uzavírá *Herbipolis, Würzburg
v dneš-ním Německu. Wissegrada bez pochyby znamená Vyšehrad či množné
číslo Vyšehrady, tedy vyvýšená hradiště soustředěná ve vymezené
sídelní aglomeraci, aby mohla být (zapisovatelem) považována za jedinou
obci či lokalitu. Jedná se o běžný slovanský název, jakým se
označovalo mnoho opevněných sídel ve výšinných polohách, nicméně
západně od Staré Kouřimi leží rozsáhlá aglomerace s mimořádným
soustředěním raně středověkých hradišť, později nazvaná Pražskem či
Prahou. Bájný Vyšehrad, na který jsou kladeny legendární počátky
českého státu, tak nemusí představovat jen pozdější založení
středověkého hradu na Vyšehradské skále, ale může reflektovat
nejstarší pojmenování již tehdy významné sídelní aglomerace na
Vltavském brodu. Vyšehrady tak mohla tvořit soustava slovanských hradišť
existujících již v 8. či počátkem 9. stol., kde dominantní úlohu mohl
mít i skutečný Vyšehrad, jehož hradištní počátky byly setřeny
pozdější rozsáhlou stavební činností, zejm. v souvislosti s výstavbou
gotického hradu a poté barokní pevnosti.
Středem aglomerace
Wissegradu pak bylo sněmovní pole, neopevněná či pouze symbolicky hrazená
poloha ostrožny na levém Vltavském břehu, ještě za Kosmase
připomínající hřbet delfína. Zde se mohlo nacházet neutrální území,
patrně s ústředním kultovním významem, na kterém se odbývaly významné
svátky obyvatelstva okolních sídel a hradišť včetně společných sněmů
a volby předního z vojvodů. Úspěšná volba byla vždy ukončena
nastolením, usazením knížete na posvátný kámen, stolec, který zde zcela
jistě stával až do doby pokročilého středověku. Jeho existence či
zprávy o stolci knížat Bohemie končí s příchodem královského období
počínaje Přemyslem Otakarem I. Takové kultovní místo i poloha stolce jsou
shledávány na místě dnešního Pražského hradu. Prý bylo zváno
„žiži“, podle žižlajících uhlíků posvátných ohňů. Ty tu v době
sněmování nepochybně plály, avšak slovo spíše znělo sieže a
pocházelo právě od posvátného posazení či nastolení na trůn
vojvodů nejdříve Wissegradu, později celé Bohemie. Toto místo pak hrálo
významnou úlohu v dějinách rodícího se knížectví a následně
i království Koruny České.
Jako centrum kultu
se sněmovní pole jistě dostalo do hledáčku církve, resp. křesťanských
misií, které v 8. a zejména v 9. stol. vstupovaly na území Bohemie a
jejichž působnost kopírovala důležité obchodní trasy. Na křižovatce
kupeckých cest, možná již tehdy i s významným tržištěm, ležela
aglomerace Wissegradu. Kde jinde pak hledat úsilí misijního působení,
završené stavbou křesťanské svatyně, než v sousedství ústředního
kultu. V 9. stol. v těchto místech kostel skutečně vznikl, jeho
založení je však přisuzováno až knížeti Bořivojovi a spadá do období
po jeho křtu v roce 882/3, nejpravděpodobněji k roku 884. Kristiánova
legenda z konce 10. stol. uvádí zakladatelský počin v souvislosti
s návratem Bořivoje z Moravy, kam byl vyhnán při domnělém
protikřesťanském převratu a nastolení Strojmíra. Právě zde se odehrává
sugestivní děj, popsaný letopiscem, mnichem Kristiánem: „…Ale ježto
velká část zrádců [Bořivoje] přála tyranovi, domluvili se z obou stran,
že vykročíce ze sídelního hradu, z Prahy totiž, na sněmovním poli budou
se raditi, co bylo činiti. Ale zrádná část zrádců mrzce se zachovala a
zbraně a krunýře si tajně na pole vzali a proti straně šlechetných na
tajném znamení k řeži se smluvili… heslo řka: Proměňme se! – a aby
tak již oděni jsouce, v krunýře a přilby, jež skrytě přinesli, všecky
svoje odpůrce oštěpy povraždili. … Tento hlas zaslechnuvše a poznavše
stoupenci Bořivojovi, kteří byli též přišli v brněních pod kabátci,
zvolají: Dobře, dobře jsi řekl, aj, nyní v pestrých barvách se ukážeš
proměněn! A tak probodnuvše jej, všecky jeho druhy na útěk zahnali a
nepravého knížete z vlasti vypudili. Potom na Moravu pospíšivše,
bývalého vévodu sobě přivedli a na jeho místo dosadili. A poněvadž
týž vévoda na Moravě prodlévajíce zavázal se slibem Bohu všemohoucímu,
uvede-li ho Pán se ctí do vlasti, že vystaví chrám ke cti blahoslavené
Rodičky Boží a ustavičné Panny Marie, navrátiv se nemeškal a snažil se
na samém hradě pražském splniti svůj slib. Jest prvním zakladatelem míst
svatých, shromážditelem kleriků a vzdělavatelem náboženství, byť tak
skrovně rozšířeného, jak tehdy bylo.“ Kostel Panny Marie i přes
svůj nepochybný význam v počátcích křesťanství v Čechách však
během staletí upadl v zapomnění a dnes jej nelze s úplnou jistotou
ztotožnit s žádným ze známých kostelů Pražského hradu.
Teprve v roce 1951
byly pod stávajícími objekty mezi II. nádvořím a zahradou Na baště
odkryty základy kostela, jejichž původ sahá nepochybně do 9. stol. Objevil
je I. Borkovský a hned je ztotožnil s legendárním kostelem. Do 20. stol.
zcela zapomenutá kamenná stavba byla překryta mnoha fázemi úprav
královského hradu, naposledy klasicistní výstavbou západní fronty tzv.
Tereziánského křídla. Obdélný kostelík o rozměrech půdorysu cca
8,5 × 5,5 m měl dvě stavební fáze. Starší se vyznačuje mohutným
zdivem až 1m širokým, ve východním závěru s neobvykle zalomenou apsidou.
Tento kostel byl následně zbořen (nebo nedostavěn) a prakticky na stejných
základech vznikl kostel nový. Jeho kamenné zdivo bylo však již nepoměrně
vyspělejší, cca 70 cm široké, a apsida zachovává obvyklý válcový tvar
půlkruhu. Jde (zatím) o nejstarší kostel na Pražském hradě, který se
však původně nacházel v předhradí raně středověkého hradiště a
jehož poloha i dvě stavební fáze stále vyvolávají řadu otázek. Než
byl někdy ve 13. či 14. stol. do základu zbořen, dostával se pod úroveň
terénu okolních navážek a v závěru své existence se nacházel
v hluboké mísovité sníženině a začínal překážet dalšímu rozvoji
gotického královského sídla. Byl zbourán, aniž by byly přeneseny ostatky
v zachovalé kryptě do jiné náhradní hrobky, kostel i kdysi významný
pohřeb záhy upadly v naprosté zapomnění. Problematika této (pro počátky
křesťanství v Čechách) významné církevní stavby vyvolává řadu
otázek:
- Proč kostel vznikl na předhradí a nikoliv uvnitř hradiště, na akropoli v sousedství knížecího paláce, jak bývalo u hradských kostelů obvyklé?
- Kam sahají počátky prvního kostela a kam zařadit mladší fázi?
- Jedná se skutečně o Bořivojem založený kostel Panny Marie, nebo jinou ranější stavbu, o které dosud nemáme povědomí?
Odpovědí se nabízí více a mohou zůstat jen v úrovni hypotéz, zkusme
se proto vrátit zpět k počátkům 9. století a hledat možné
souvislosti.
Radek Míka
