Počátky naší státnosti 18 - Spytihněv

Vlastní cestu české knížectví
nastoupilo r. 894, záhy po smrti krále Svatopluka I. Do čela odporu proti Mojmírovcům se postavil Spytihněv, syn Svatoplukova vazala a moravským biskupem pokřtěného knížete Bořivoje. Vladykové Bohemie jej přijali za vládce a po odtržení od Mojmírovců přešli do tábora jejich konkurenta. Poddáním se Spytihněva východofranskému králi Arnulfovi v r. 895 v Řezně vyměnili svou příslušnost k Velké Moravě za závislost na Bavorsku.

O Spytihněvově životě
nevíme prakticky nic. Jen tolik, co vypovídá legenda „Život a umučení svátého Václava a svaté Ludmily, báby jeho“, sepsaná mnichem Kristiánem o bezmála 100 let později. Pro úplnost si tuto pasáž uveďme: „Po něm (pozn. Bořivojovi) ujal se vlády prvorozený syn jeho Spytihněv, všemi cnostmi a přímo pověstí svatosti neobyčejně se skvějící. Byl následovníkem otcovým, zakládal chrámy Boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl ve víře Kristově. Dokonav čtyřicet let svého života, opustil tento svět a vznesl se ke hvězdám.“ Jazyk letopiscův spíše než historickými daty překypuje chválou knížete, který zemi přivedl do lůna bavorského biskupství. Vysvětlení může být prosté, autor byl vzdělán v klášteře sv. Jimrama v Řezně, jehož opatem býval přímo zdejší biskup. Snižování Spytihněvovy zbožnosti by vrhalo stín na samotný řezenský episkopát a jeho christianizační činnost v Bohemii. Dobová fakta však Kristiánovo legendistické podání příliš nepodporují. S jistou mírou určitosti se dozvídáme, že kníže Bořivoj měl prvorozeného syna Spytihněva, který – pakliže se dožil čtyřiceti let – svět spatřil kolem r. 875. V době otcovy smrti (888?) bylo Spytihněvovi nejvýše 13 let, a k jeho nastolení mohlo dojít nejdřív po dosažení plnoletosti. Svobodný sněm by patrně volil některého ze zkušenějších mužů, avšak nad Bohemií uplatňoval svrchovanou vládu moravský král Svatopluk I. Stejně jako dříve výkonnou moc svěřil jen loajálnímu knížeti, mohl totéž požadovat od jeho potomka. Nelze ani vyloučit, že Spytihněv, jako syn vazala, část dětství prožil někde v moravské internaci, jak bývalo obvyklou pojistkou věrnosti. Zde poznal Svatoplukovy syny a již tehdy se přiklonil na stranu nejmladšího Svatopluka II. Ten, příbuzenskou vazbou k východofranskému králi, se do budoucna stával Spytihněvovým blízkým spojencem. To vysvětluje nejen nastolení ještě mladého a nezkušeného knížete, ale po smrti Svatopluka I. v r. 894 i odpadnutí Bohemie od jeho nástupce Mojmíra II. V konfliktu Svatoplukových synů Spytihněv stál na straně Svatopluka II. a vstoupil pod ochranu Arnulfovy Východofranské ří­še.

Vladykové Bohemie
nevítali potlačení svobod Moravany s nadšením a již v minulosti se několikrát odhodlali k revoltě, pro kterou nacházeli vždy vhodného spojence ve franských panovnících. Svatoplukovi loajálního Bořivoje někdy v r. 883 vyhnali a na stolec byl povolán jakýsi Strojmír. Zvlášností volby je zmínka „…uprchnuv od národa svého, u Němců (qui aput Theutonicos) byl ve vyhnanství, domů jej uvedli… ačkoli z nich rodem pocházel, dlouhým vyhnanstvím v cizině zapomněl svou mateřskou řeč…“ V úvahu tak přichází Strojmírův azyl na území Franků a zosnování převratu tamtéž. Zájem na dosazení vlastního vazala měla zejména východofranská aristokracie, bránící se rostoucímu vlivu Mojmírovců. Bořivojův návrat rok poté se odehrál za vydatné pomoci Svatopluka I., který již nedovolil zpochybnit. Svoji svrchovanost a práva na Bohemii si prosadil i na podzimním mírovém jednání v r. 884 s králem Karlem III. Strojmír uprchl a jeho bývalí přívrženci, pokud nebyli pobiti, se museli moravskému vládci poddat. Po Svatoplukově smrti o deset let později nastala nová příležitost zvrátit moc v české kotlině ve prospěch Východofranské ří­še.

O víře knížete Spytihněva
trvají nejasnosti. Důvodem je protimoravský převrat na počátku jeho vlády, který bývá vykládán jako odpor vojvodů Bohemie proti (Moravany) zaváděnému křesťanství. Bořivojův křest popsaný v Kristiánově legendě nastiňuje metody, jakými se zacházelo s pohanskou elitou na dvorech mocných křesťanských panovníků. Ani kníže neměl právo usednout k jednomu stolu a hodovat s křesťanem. Nevěrcům bylo v jejich společnosti podáváno na zem jako divé zvěři. Obdobný příběh zná i zpráva pasovských biskupů zv. Conversio z prostředí bavorských a korutanských knížat; patrně byl uplatňován jako osvědčená přesvědčovací taktika při obracení pohanů na víru Kristovu. S nepokřtěnými vojvody či mladým Spytihněvem mohlo být zacházeno stejně. Protikřesťansky motivovaný odpor snadno obrátil domácí elity proti Mojmírovcům a lze předpokládat i významnou podporu krále Arnulfa, bavorský episkopát nevyjímaje. V r. 894/5 mohlo v Bohemii dojít k ničení Moravany založených kostelů (jiné tu nejspíše ani nestály) i k pronásledování kněží, nicméně jen do doby, než zemi převzal do správy bavorský biskup. Když Spytihněv v r. 895 uznal v Řezně svrchovanost východofranského krále, Bohemie byla přičleněna k bavorské arcidiecézi. Řezenský biskup Tuto za svého zástupce v Praze ustanovil archipresbytera Pavla, odstranil vliv staroslověnské liturgie spojený s moravskou Metodějovou arcidiecézí a nepochybně v součinnosti se Spytihněvem započal v Bohemii upevňovat postavení latinské církve. Pokud kníže podstoupil křest u moravského biskupa, jeho platnost mohla být zpochybněna a Spytihněv přijal „kanonicky platný“ křest od latinských kněží Řezenské diecéze. Bořivojův syn úlohou i postavením již přináležel do západního světa rodící se Svaté říše římské. Politicky motivovaným aktem získal především možnost uhájit moc a opíral se o jistou formu ochrany bavorských panovníků. Nejspíše nebyl horlivým křesťanem, jak jej líčí Kristiánova legenda.

Za Spytihněvovu matku
bývá považována sv. Ludmila, vzhledem k souvislostem bychom však měli uvažovat o některé z dřívějších žen knížete Bořivoje. Opět nahlédneme, co říká Kristián: „Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila… Dala pak tomuto knížeti tři syny a taktéž dcer, a jak mu byl blažený Metoděj ústy prorockými předpověděl, co den moci nabýval se vším lidem svým a říše jeho vzrůstala. A dokonav běh času svého, pln dnů a dobroty na věčnost se odebral, naplniv života svého třicet pět let.“ Pokud kníže Bořivoj skonal v r. 888 (?), narodil se kolem r. 853. Spytihněva jsme podle téhož zdroje datovali k r. 875. Tehdy bylo mladičké Ludmile sotva čtrnáct, avšak Bořivoj dosáhl již 22 let, na tehdejší dobu poměrně pokročilého věku čekat na nevěstu a otálet s potomkem. Dospělosti nabyl již v šestnácti (kolem r. 869), jako jeho předkové ctil pohanské tradice a po dalších třináct až čtrnáct let života u něj lze předpokládat existenci více než jedné manželky. K ústupku monogamního svazku se musel nejspíše zavázat až v r. 882/3 v souvislosti s přijetím křtu od biskupa Metoděje. Při pozorném čtení Kristiánova formulace takový výklad připouští. Tři synové a tři dcery připisované jejich společnému soužití naopak vyznívají jako legendistický syžet požehnané plodnosti. S přihlédnutím v tehdejší době k mimořádně vysokému dožitému věku sv. Ludmily (61 let, a to ještě násilnou smrtí) bychom údaj o počtu jejích dětí měli brát s rezervou, či jím podělit více Bořivojových manželek. Spytihněvovi sourozenci nejspíše pocházeli z širšího otcova zázemí, stejně tak je potřeba posuzovat i Spytihněvova mladšího bratra Vratislava.

Knížete Vratislava
legenda zná jako nejmladšího syna knížete Bořivoje a Ludmily. Narodil se prakticky na samém konci Bořivojova života (možná po jeho smrti) a od Spytihněva jej dělila bezmála jedna generace. Tak jako nelze u prvního pochybovat o otci, avšak matka může být sporná, u Vratislava je situace opačná. Jeho matkou je bezesporu Ludmila, Bořivoj však vůbec nemusel být Vratislavovým otcem. Rozpaky vzbuzuje již tradiční podání, kdy uznávanou zakladatelkou knížecího rodu je Ludmila a původ se odvozuje od jakéhosi Přemysla, zatímco kníže Bořivoj umírá, a tím jako by pozbýval zásluh rovných své přeživší manželky, budoucí světice. I to málo, co víme o Bořivojovi, má nadále velmi mělké základy. V pozdějším opisu Fuldských letopisů, v tzv. Schlettstadtském rukopisu z poč. 10. stol., byl k události r. 872 připsán jakýsi Gorivei, šestý z pěti vojvodů – účastníků bitvy s východofranským vojskem kdesi na Vltavě. Křest přijal za nápadně podobných okolností, jaké známe bezmála o sto let dříve z podání pasovských biskupů v Conversio – Obrácení Bavorů a Korutanců na víru, datum smrti odvozujeme spíše podle historických souvislostí, věk podle údajů z legendy. Vše již odedávna vyznívá snahou přiřadit otci sv. Václava předka, knížete z domácího rodu, kterému lze přisoudit zásluhy na vzniku prvních kostelů v Bohemii.

Pokud kníže Bořivoj podstoupil křest,
jistě to přineslo zásadní změny nejen v jeho vlastním životě. Žil-li dosud v mnohoženství, křtící biskup Metoděj jistě trval na rozhodnutí, kterou z žen si zvolí za svoji „před Bohem“ zákonnou manželku. Podle křesťanských zásad mohl mít jen jednu, ostatní musely být z pohanského svazku vyvázány, snad rozlukou, posvěcenou institucí samotného biskupa. Pokud Ludmila byla jen jednou z žen Bořivoje, zůstala jí i po Metodějově křtu? Tradice říká, že ano. Dokonce se někdy uvažuje, že přijala křest na Moravě společně se svým manželem. Avšak žádná legenda datum či příležitost jejího křtu výslovně neuvádí. Kristián ji v úvodu charakterizuje slovy: „…Ludmila, dcera Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno vystavěného Mělnickem sluje. Tato, jakož rovna mu byla [Bořivojovi] v bludu pohanském, obětujíc modlám, tak i v náboženství křesťanském ho napodobila, ba předčila svého muže v ctnostech a stala se v pravdě služebnicí Kristovou.“ Ludmila tudíž mohla pocházet z mocného kmene Lučanů, jehož počátky sahají k hradišti Pšovu u Podbořan a který ovládl úrodné pláně Poohří až k soutoku Labe s Vltavou, kde její rod vystavěl hrad Mělník (viz Počátky naší státnosti 3). Na křesťanství přistoupila až v dospělosti, s největší pravděpodobností skutečně v souvislosti se svatbou. Pro dceru knížete Lučanů se nabízelo jiné uplatnění než setrvat s Bořivojem. Král Svatopluk I. hodlal upevnit své pozice v celé Bohemii a jejím nápadníkem se mohl stát jen o málo mladší Predeslav, Svatoplukův prvorozený syn. Poté, co zlomil odpor Lučanů, propojení rodů bylo obvyklým ukončením vzájemných válek a počátkem spojenectví. Ludmila byla pokřtěna a z manželství s Predeslavem (883/4 – 890) mohl vzejít přímý pokračovatel linie Mojmírovců v Čechách, kníže Vratislav. Spletitost rodičovských vztahů prvních domácích knížat byla v pozdějším legendistickém podání značně zjednodušena do úrovně Bořivoj – Ludmila, zvláště pokud mužský zakladatel rodu a jeho Mojmírovský původ byly trnem v oku odpůrců Svatoplukových velmocenských ambicí, zvláště bavorského episkopátu. Nejspíše ani mnich Kristián, vzdělaný v klášteře sv. Jimrama v Řezně, když na konci 10. stol. zaznamenával legendární podání o sv. Václavovi a sv. Ludmile, neměl již žádné povědomí o „…muži velmi rozvážném a prozíravém, kterýž se vzděláváním polí zabýval, jménem Premisl.“ (z lat. originálu).

Kníže Spytihněv vládl
dvacet let, aniž by dobové anály zaznamenaly nějakého potomka. Pokud by mužský následovník existoval a dožil se dospělosti, měl by právo usednout na stolec jako nejstarší pokračovatel rodu již po Vratislavovi. Nic takového však nenastalo. Po značném úsilí báby Ludmily, která pro budoucnost vlastního rodu položila i život, se vlády ujal mladičký kníže Václav – možná Přemyslův vnuk.

Bořivojova linie končí
r. 915 buď bezdětným manželstvím prvorozeného syna, nebo vytlačením jeho potomků na okraj mocenského zájmu. Za hrobku knížete Spytihněva a jeho neznámé manželky je pokládán v polovině 20. stol. objevený kostel Panny Marie na Pražském hradě. Nicméně zde nalezené kosterní ostatky mohou náležet knížeti Vratislavovi (a Drahomíře), který se nedočkal dostavění baziliky a byl pochován v jediném tehdy vysvěceném kostele knížecího hradu. Hrobka v bazilice sv. Jiří a ostatky odedávna přisuzované Vratislavovi (antropolog E. Vlček zpochybnil, že věk pohřbeného byl pouhých 33 let) mohou pak náležet více než padesátiletému knížeti Boleslavovi I., mimořádné osobnosti našich dějin, jehož hrob nebyl dosud identifikován.
Radek Míka

• www.e-vsudybyl.cz/…si-statnosti
• www.miniaturpark.cz