Počátky naší státnosti 13 – Slovanská arcidiecéze Metodějova
20. 12. 2010
Čechy po většinu 9. století
církevně nepodléhaly žádné diecézi, z pohledu křesťanských elit byly
pokládány za zemi pohanskou. Teprve až v roce 895, poddáním se knížete
Spytihněva králi Arnulfovi, byla Bohemie „de jure“ přičleněna
k bavorskému biskupství v Řezně, tehdy součásti Východofranské
říše. Země na sever od Dunaje nejspíše nestály stranou pronikání
křesťanství ani ve stoletích předchozích, nicméně příchozí
slovanské obyvatelstvo (privilegované vrstvy nevyjímaje) zůstávalo vůči
jeho vlivům po řadu generací imunní. Na přelomu 8. a 9. století se
však situace mění. Misie, zprvu založené na odhodlání nezávislých
a víře oddaných jedinců, získávají institucionální charakter
a stávají se předmětem politické soutěže mocností. Počínaje
9. stoletím lze uvažovat o probíhající misijní činnosti také
v našich končinách. S vojsky synů Karla Velikého v letech 805 a 806
do Bohemie nepochybně vstoupili i franští kněží, avšak po dalších
čtyřicet let žádné doklady o obracení zdejších Slovanů
na křesťanskou víru neexistují.
Morava na křesťanství
přistupuje v prvních desetiletích 9. století. Salcburský arcibiskup
Aldaram údajně roku 827/8 vysvětil kostel na Pribinově hradu v Nitře, rok
831 je uváděným datem křtu všech Moravanů. Křest Mojmíra I. a jeho
prostřednictvím všeho lidu se připisuje pasovskému biskupu Reginharovi.
Na základě působnosti bavorských biskupů bylo Mojmírovské knížectví
považováno za území podléhající salcburskému episkopátu, církevnímu
centru Východofranské říše. Nicméně snahy moravských panovníků
o emancipaci na franské moci se promítaly také do vztahů s bavorským
klérem a čím dál významněji ovlivňovaly dění ve střední Evropě.
Nejspíše pod vlivem expanze moravských Slovanů do Polabí, („Počátky
naší státnosti“, díl. 4), se v roce 845 do bavorského Řezna dostavilo
poselstvo z Bohemie, aby žádalo ochranu krále Ludvíka II. Němce a při
té příležitosti přijalo křest od řezenského biskupa. Fuldské letopisy
událost zaznamenávají slovy: „…přijal (Ludvík II.) čtrnáct českých
knížat s jejich lidmi, kteří toužili po křesťanském náboženství,
a přikázal, aby byli pokřtěni v oktávu Zjevení páně…“, tj.
13. ledna. Toto datum však církev za přistoupení Čech ke křesťanství
nepřipouští, neboť krátce poté v letech 846–49 vojvodové Bohemie svoji
věrnost franskému králi, a tím i slib kříži, popřeli. Naopak se zdá,
že tehdy domácí slovanská elita navazuje spojenectví s Moravany
a přiklání se k politice knížete Rostislava. Právě jemu je
přisuzována rozhodující role v jednáních o založení samostatné
církevní organizace, nezávislé na Východofranském panovníkovi a jeho
kléru. Pro svůj záměr hledal podporu nejprve u papeže Mikuláše II.,
a když neuspěl v Římě, obrátil se na byzantského císaře
do Konstantinopole. Michael III. žádost vyslyšel vysláním věrozvěstů
Konstantina a Metoděje, jež do Rostislavova knížectví dorazili nejspíše
někdy na podzim roku 863. Ze spisu „Žitije Mefodia“ pak vyplývá, že
oba bratři na Moravě setrvali tři roky a čtyři měsíce, aby svůj úkol
naplnili na konci 60. let 9. stol. v papežském Římě.
Rostislavova moc
tehdy patrně již zasahovala do české kotliny, přinejmenším do Polabí.
Zdejší zemědělsky založený lid mohl být potomkem slovanské vlny
osídlení Moravy, hypoteticky Charvátské skupiny ze středního
a východního Podunají. Slované specifičtí „úpravou“ vlasů, jak lze
jejich jméno interpretovat (Har-va-t, Har – Hare, zach. ve slově hříva,
dtto německý výraz Haar či anglické Hair), se v průběhu 7. a 8. stol.
rozcházeli od Dunaje na jih a na sever, aby v okrajových zónách
Avarského kaganátu osídlili vnitrozemí Balkánu a podél řeky Moravy
vstoupili do Polabí a Poodří. Kmen tzv. Bílých Charvátů, zmiňovaný
v Arabské tzv. anonymní relaci, může být totožný se Slovany usazenými
na řece Albae, tj. Bílá řeka dnes zvaná Labe, německy Elbe. Tato
písemnost dokonce uvádí moravského Svatopluka I. jako jejich vládce.
Stejně v první polovině 10. stol. asi uvažoval i byzantský císař
Konstantin VII., když zaznamenal chorvatskou pověst o příchodu jejich
Praotce z Bílého Charvátska, tedy z Čech, shodnou s naším legendárním
povědomím o příchodu Praotce do Polabí naopak ze země Charvátů. Lze
dovodit, že původní velká skupina Slovanů z Přičernomoří se na své
pouti rozpadala na menší kmenová společenství s trvajícím povědomím
lidu o svém charvátském původu. Sounáležitost jižních a moravských
Slovanů měla nejspíše význam i při vyslání soluňských bratří
Konstantina a Metoděje, znalých jejich řeči ze svého rodiště, pokud sami
přímo ze slovanského prostředí severního Řecka či Makedonie
nepocházeli. K úspěchu „slovanské misie“ je předurčovala ještě
jedna významná okolnost. Před cestou na Moravu vykonali cestu k severnímu
pobřeží Černého moře k Chazarům. V podstatě tak museli projít
územím pochodu starých Charvátů do Podunají. Působnost byzantských
vzdělanců založená na hlubokém poznání tohoto etnika měla zásadní
vliv v christianizaci nejen moravských Slovanů, ale slovanských národů
vůbec. Účinným nástrojem se stala znalost slovanské řeči, na základě
níž Konstantin Filosof vytvořil písmo, tzv. Hlaholiku. V té přeložil
liturgické texty z řečtiny i latiny a v souladu s přáním moravského
panovníka řeč Slovanů zavedl i do sloužení mší. Křesťanství,
do té doby na Moravě praktikované latinsky, se stalo přístupné všemu
obyvatelstvu. Konstantin s Metodějem si získali u ještě převážně
pohanského lidu daleko větší úctu, než dokázali latinští kněží
za několik generací před nimi.
Charismatické osobnosti věrozvěstů,
především pak Konstantina Filosofa, našly oporu také u papeže Hadriána.
Stížnosti bavorských biskupů k působnosti byzantských vyslanců
na Moravě a politické okolnosti v jejich mateřské Konstantinopoli
v závěru roku 867 přivedly oba bratry do Říma. Ve správnou chvíli.
Politika nově nastoupivšího papeže Hadriána II. směřovala k obnovení
vlivu římského papežství a větší nezávislosti na světské moci,
tehdy reprezentované zejména Rostislavovým rivalem králem Ludvíkem II.
z rodu Karolingerů. Konstantinova úspěšná obhajoba staroslověnské
liturgie před papežskou synodou měla zásadní vliv na další politický
vývoj na Moravě. Neboť Konstantin Filosof, který v Římě přijal
řeholní jméno Kirilos (Cyril), 14. února 869 ve věku 42 let umírá,
dějinnou roli převzal jeho mladší bratr Metoděj. Ten, vysvěcen knězem, se
z pověření Hadriána stává papežským legátem v Panonii a
po diplomatické cestě do Kocelova Blatenského knížectví na podzim
869 mu Římský biskup přiděluje po staletí uvolněnou arcidiecézi
v Sirmiu (Srěmska Mitrovica, severní Srbsko). Papež nejenže nevyslyšel
nářky bavorských biskupů, ale obnovením Panonské církevní provincie
a uvedením Metoděje do úřadu arcibiskupa prakticky vyjmul Rostislavovo
knížectví z působnosti Salcburku a Pasova.
Návštěva kláštera v Aquleji,
při které byl prostřednictvím Rostislavových vyslanců učiněn zápis
na okraj jedné ze stránek Evangelia sv. Marka, tzv. Evangelia z Cividale,
připadá nejspíše na dobu návratu Konstantina a Metoděje z Moravy
v létě či na podzim roku 867. Jméno moravského knížete Rostisclao je
zde uvedeno obdobně se jmény Szuentiepulc, Szuentezizna a Predezlaus.
Následují i jména Pribiny s Kocelem, v jejichž Blatenském knížectví
oba byzantští věrozvěsti při cestě do Aquileji a Říma po tři
měsíce pobývali. Uvedení nitranského „údělného“ knížete po boku
jeho první ženy a snad prvorozeného syna vyjadřuje nejen privilegované
postavení tohoto muže v moravské aristokracii, ale také možná jistou
vazbu Konstantina a Metoděje k osobě Svatopluka. Pouze zcela hypoteticky lze
dovodit, že syn Predeslav se narodil právě v době jejich působnosti
na Moravě a byl jimi pokřtěn. Za takových okolností se křtěnec stal
chráněncem vzdělaných byzantinců, a ti neváhali zaznamenat celou jeho
rodinu. Tato domněnka dovoluje přiřadit datum narození Predeslava, který
mohl v českých dějinách sehrát zcela jedinečnou úlohu, k l. 865–66.
Ke křtu dítěte bylo přistoupeno až v době, kdy pominula rizika tehdy
nikoliv neobvyklých úmrtí novorozenců.
V čase Metodějova setrvání
v Římě v l. 868–70 však v zemi pod vládou Rostislava došlo
k zásadním událostem. Jak popisují Fuldské letopisy, Slované z Bohemie
často napadali území Bavorů. Proti nim zasáhl Karlomann (syn Ludvíka II.)
a podvakráte porazil vojska Rostislavova (!). I další účast Moravanů či
snad přímo knížete Rostislava v čele Čechů, Srbů a Suselců při
tažení do Durynska naznačuje, kam až moravský vládce svým vlivem
zasahoval. V srpnu 869 král Ludvík II. Němec se svými syny vypravil vojsko
a ve třech proudech je vrhl na území Slovanů. Ludvík III. vyrazil proti
Srbům, Karlomann mečem a ohněm zaútočil od jihu na Nitranské
knížectví a při té příležitosti je zmíněn Rostislavův synovec
Svatopluk. Sám Ludvík II. velel franské hotovosti, směřující do centra
země. Dospěl však jen k „nevýslovné a všem starodávným nepodobné
pevnosti Rostislavově“, aniž by moravského panovníka významněji ohrozil.
Nákladný podnik skončil především pleněním bez valného vojenského
úspěchu. Lze předpokládat, že boje také odrážely snahu
východofranského krále překazit římská jednání. Pokus zlomit moc
Rostislavovu byl zopakován v roce 870, tentokrát však nikoliv vojensky, ale
diplomaticky. Lstí a zradou Svatoplukovou. Metodějův návrat na Moravu tak
probíhá v čase mocenského zvratu, inscenovaného Ludvíkovým synem
Karlomannem. Na místo svrženého Rostislava usedá mladý Svatopluk I.
Ve skutečnosti však vládnou protektoři Wilhelm a Engilšalk. Nově
jmenovaný panonsko-moravský arcibiskup byl Franky zajat a téměř po tři
roky internován v některém z franských klášterů. V úvahu připadá
klášter Ellwangen a asi také Reichenau na Bodamském jezeře.
Staroslověnská liturgie zavedená Konstantinem a Metodějem ztrácela
na počátku 70. let 9. století naději přežít a církevní samostatnost
knížectví Moravanů se zdála nedostupnou. Svatopluk však připravil
překvapení i svým franským „spojencům“ (podrobněji „Počátky
naší státnosti“ díl 5). V roce 871 se ujímá suverénní vlády
a nastupuje cestu upevnění státu, později nazvaného Velkou Moravou.
Kníže Svatopluk I.
nic z plánů a územních zisků strýce Rostislava nevzdal. Naopak! Plně
rozvinul své schopnosti při ovládnutí Panonie, spěl k upevnění pozic
Moravanů v Bohemii. Aby se však Svatopluk stal nezpochybnitelným vládcem
Slovanů, k naplnění svrchovanosti potřeboval silnou a na bavorském
kléru nezávislou domácí církevní organizaci. Papežova přízeň
a Římem ustanovený arcibiskup Metoděj byli nosnými články při jeho
mocenském vzestupu, v zaujetí pozice křesťanského panovníka na úrovni
králů Franské říše. Svatoplukovy ambice si uvědomoval i Ludvík II.
Němec, když v roce 872 obnovil boje proti Moravanům a jejich spojencům
v Bohemii. K tomuto roku se také vztahuje zpráva o vítězství
východofranských vojsk kdesi na řece Vltavě nad pěti vojvody, jmenovitě
Svatoslavem, Vítězslavem, Heřmanem, Spytimírem a Mojslavem, k nimž byl
později připsán onen Gorivej, pokládaný za první písemný doklad
o českém knížeti Bořivojovi. Nicméně v boji úspěšný franský král
byl roku 873 donucen na intervence papeže propustit Metoděje ze zajetí,
a ten se konečně mohl ujmout své panonsko-moravské arcidiecéze. Vleklé
spory mezi oběma znesvářenými zeměmi byly po více než pěti letech bojů
ukončeny roku 874 tzv. Forchheimským mírem. Jednání Svatopluka I.
s králem Ludvíkem II. se na straně Moravanů zúčastnili i zástupci
z Bohemie. Z vývoje událostí vyplývá, že zdejší slovanská nobilita
nebo její převážná část, zaujímající nejspíše úrodné nížiny
středního Polabí, již uznávala svrchovanost moravského panovníka.
Za takových okolností lze hypoteticky uvažovat také o působnosti
arcibiskupa Metoděje či jeho sufragánů v Bohemii, zpočátku
v kontaktních polohách navazujících na centrum Svatoplukovy říše
v Pomoraví.
Radek Míka
