Počátky naší státnosti 10 – Boleslav, vznik přemyslovského státu
11. 07. 2010
Vůli a oběť kněžny Ludmily
Václav opětoval snahou o její svatořečení. Byla to ona, která jej učila
křesťanským mravům, zajistila mu významného ochránce a spojence
v církvi i Jindřichově říši. Kníže Václav byl nositelem jejího
odkazu. Mladší Boleslav bábu Ludmilu nemohl ani dostatečně poznat a
s bratrem je dělilo víc než rozdílný pohled na svět. Boleslavovo
narození je datováno před rok 915. V čase nástupu Václava na trůn mu
nebylo víc než 10 let. Do událostí roku 929 však mohl vstoupit již jako
kritický pozorovatel, možná podporovaný nedávnými odpůrci Ludmiliny
politiky, proti nimiž úřadující panovník, zdá se, nijak nezakročil.
Svatováclavské legendy vyzdvihují shovívavost a mírnost, s jakou kníže
Václav přistupoval k vládě i k řešení sporů a konfliktů. Nejen
Boleslav takové jednání mohl pokládat za slabost.
Tažení krále Jindřicha I.
v roce 929 proti Polabským Slovanům bylo zakončeno hluboko na jihu, před
hradbami Prahy. Jindřichovo vojsko Bohemii nejspíše neplenilo. Není známo,
že by padl některý z hradů. Král pouze přijal Václavův slib, poddání
se jeho svrchovanosti. Proč Jindřich uskutečnil tak nákladný podnik, aniž
by si odvážel cennou kořist? Václav jistě nepatřil mezi vzpurné vládce
Slovanů, proti nimž bylo zapotřebí zasáhnout silou. Měl-li kníže Bohemie
patřit mezi poražené, proč s sebou agresor přinášel dar, nevídaný od
dob příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Kníže Václav od
krále Jindřicha I. obdržel vzácnou relikvii, rámě sv. Víta,
křesťanského mučedníka a patrona Sasů. Nejspíš již při té
příležitosti byl sv. Vítu zasvěcen i budoucí biskupský kostel na
Václavově hradě, zprvu rotunda, dnes honosná katedrála. Vstup Jindřicha do
Bohemie v r. 929 vyznívá jinak než dobyvačné tažení. Spíše lze
uvažovat o spanilé jízdě, demonstrující moc a vojenskou převahu. Nebyla
však namířena proti Václavovi, ale jako výstraha jeho oponentům. Pokud
Boleslav získával svojí vznětlivou povahou podporu ostatních předáků a
kníže čelil vzpouře, král Jindřich jako křesťanský spojenec a
Václavův ochránce nebezpečí odvrátil. Z legend víme, že proti sv.
Václavovi pozvedl vojsko mocný kouřimský kníže. Už se schylovalo k boji
a oba panovníci (Václav zdaleka nevládl celé zemi) stáli proti sobě,
v ten okamžik však vzpurný Radslav zahlédl na Václavově helmici znamení
jeho svatosti. Tolik stačilo, aby se bez boje poddal. Jindřichův vliv či
saské posily ve Václavově vojsku mohly být dostatečně pádným argumentem.
Odbojná knížata složila zbraně a mladší bratr Boleslav přišel na
nějaký čas o svůj politický vliv. Ne však nadlouho.
Zlický kníže Radslav
možná patřil k rodu Slavníkovců, budujících svoji doménu na východ od
Prahy. V 10. století zde existovala silná hradská centra, mezi nimiž
vynikaly zejména hrady Kouřim a Libice. Ve své době mohly být protiváhou
mocenskému vzestupu Prahy a Václavova knížectví. Také Boleslavův hrad
ležel na Labi v těsném kontaktu s územím ovládaném Slavníkovci. Do
jejich rodu byla provdána Střezislava, patrně Boleslavova dcera, avšak mohlo
jít také o nejmladší sestru Václava a Boleslava. Panuje domněnka, že
již dříve oba rody pojilo úzké příbuzenství. Ve druhé polovině
9. stol. přináležela Polabská nížina k Velkomoravské říši a lze
dovodit, že zdejší elity byly spřízněny s vládnoucími Mojmírovci.
Připustíme-li, že Přemyslův rod pocházel od samotného krále Svatopluka,
jehož možné dcery ani pokračování genealogie neznáme, pokrevní vazba
s nedávným panovníkem mohla mít zejména v Polabí velice silné kořeny.
Naopak kníže Václav se patrně opíral o pšovský rod báby Ludmily a
sloužila mu družina zděděná po matce Drahomíře. Jeho knížecí moc se
tak omezovala na Pražsko a sever české kotliny, tedy území Lučanů a
Polabských Srbů v kontaktní zóně s Jindřichovým Saskem. Po rozkladu
zbytků Svatoplukovy říše vyrostla v Bohemii generace emancipované elity,
která mohla pomýšlet na vlastní hegemonii i knížecí stolec. Rozdělená
země byla jádrem nepokojů a vzájemně spřízněné rody se stávaly
konkurenty. Pokud král Jindřich I. na mocensky nejednotném území někoho
podporoval, byl to jedině jeho chráněnec, kníže Václav.
Boleslav,
jeho mladší bratr, se sídelní Praze možná vyhýbal a svoji pozici budoval
v Polabí, kde mohl spoléhat na spolupráci manžela své sestry (či
budoucího manžela své dcery) knížete Slavníka. Vliv rodu rostl a
Slavníkovci ovládané území postupně zaujímalo větší rozlohu než
území pod Václavovou kontrolou. Pokud by ctižádostivý Boleslav zvolil
vhodnou taktiku, podpora příbuzných jej mohla vynést na pražský stolec po
Václavovi. Za určitých ústupků Slavníkovcům a užitím jejich
materiální převahy mohl dosáhnout sjednocení země a zajistit si
svrchovanou moc nade všemi knížaty Bohemie. Největší překážkou byl
Jindřich I.
V létě roku 935
postihla stárnoucího Jindřicha I mrtvice, německý král umíral.
Václavův mocný spojenec přestal být nebezpečný. Boleslavovi tehdy bylo
mezi 20 až 25 roky, a mohl reálně pomýšlet na převzetí vlády. Patrně
měl již syna i dceru a očekával dalšího potomka. Syn Kristián
(nejspíše až církevní jméno) se narodil v září, krátce před svátkem
sv. Kosmy a Damiána. Snad u příležitosti jeho křtin Boleslav pozval
knížete Václava na svůj hrad. Zda Boleslav plánoval bratrovu vraždu, nebo
se jednalo o nešťastnou náhodu, která vyplynula z napjatého vztahu mezi
povahově rozdílnými sourozenci, není pro další vývoj podstatné. V obou
případech Boleslav dosáhl uvolnění knížecího stolce. Po sváteční
hostině, která prý trvala celou noc a o víno či medovinu nebyla nouze,
mohlo dojít k hádce a vzájemné potyčce bratrů, z níž Václav nevyvázl
živý. V ranních hodinách dne 28. září 935 kníže Václav skonal rukou
některého z Boleslavových družiníků, kteří neváhali hájit svého
pána. Bratrova smrt Boleslava nezaskočila. Patrně na ni byl připraven a jeho
čin se nesetkal s odporem ostatních vojvodů, volitelů nového knížete.
Vždyť nešlo o převrat. Vláda rodu odvozujícího se od Přemysla
legitimně pokračovala. Václavův bratr byl již v říjnu „po právu“
nastolen. Spojením moci Slavníkovců a Přemyslovců mohl Boleslav pomýšlet
na smělou budoucnost. Stal se prvním knížetem všeho lidu Bohemie a
disponoval vojskem tak početným, že si troufl odporovat
i římskoněmeckému králi.
Ota I.,
syn Václavova ochránce Jindřicha I. nastoupil na trůn po otcově smrti roku
936. Jedním z jeho prvních úkolů bylo vypořádat se s přílišnou
emancipací nového knížete. Sebevědomý Boleslav se však nenechal
zaskočit. Soustředil dostatečnou hotovost, aby zastavil dva proudy Otových
vojsk a ještě dobyl hrad „sousedního podkrále“ někde na hranici Saska.
Ota I. utrpěl zdrcující porážku. Vzájemné nepokoje sice pokračovaly,
nicméně král Čechy dalších čtrnáct let vážněji neohrozil a ponechal
je vlastnímu svobodnému vývoji. Kníže Boleslav tak získal čas i prostor
k vlastnímu územnímu rozmachu a vytvořil rozlehlou říši sahající až
ke Kyjevské Rusi. Nejspíše s vydatnou pomocí Slavníkovců a někdejší
moravské nobility opět spojil Pomoraví s Polabím a českou kotlinou.
Pouhých čtyřicet let po zániku Velké Moravy vytvořil nástupnický stát,
srovnatelný se Svatoplukovou říší.
Václavův kult
možná sahá již do doby jeho života, kdy byl chráněncem mocného
křesťanského krále, zakladatele dynastie Otonů. Pokud byl Jindřich jeho
kmotrem při křtu, vázalo je dle tehdejších zvyklostí neobyčejně silné
pouto. Když Jindřicha jmenovali králem německé říše, mladý kníže
Václav byl jeho přirozeným spojencem. Za takových okolností král jistě
usiloval o pevnější přičlenění Václavova knížectví k říši,
včetně církevní orientace Prahy na Sasko. Jindřich potřeboval oslabit vliv
bavorského Řezna a řezenského biskupství a možná již pomýšlel na
zřízení Pražské diecéze, podřízené „jeho“ arcidiecézi v Mohuči.
K tomuto účelu patrně sloužil i dar ostatků sv. Víta, kterému byl
zasvěcen třetí kostel na Pražském hradě, budoucí svatostánek pražského
biskupa. Kníže Václav prý dal vystavět rotundu ve druhé třetině
10. stol. Její církevní archetyp jakoby upomínal na byzantské vlivy Velké
Moravy. Už první hradní kostelík Panny Marie svým uspořádáním podléhal
franskému slohu. Trojlodní bazilika sv. Jiří založená Vratislavem pak
zcela odpovídá předlohám architektury západního křesťanství. Proč se
kníže Václav a jeho pražský archipresbyter (byl dosazován bavorským
biskupem) najednou rozhodli pro poněkud nepatřičný kostel východního typu?
Patronicium sv. Víta vylučuje, že smyslem byl odkaz na kořeny zdejšího
křesťanství. Spíše se jedná o dostavbu již dříve započatého
ústředního hradského kostela, založeného za Svatopluka na význačném
místě pohanského kultu (vrch Žiži?). Naznačuje to dominantní poloha
i nebývalé rozměry půdorysu kruhové stavby. Původní zasvěcení rotundy
mohlo patřit sv. Klimentu, světci a patronovi „byzantské“ misie
moravského arcibiskupa Metoděje. Nákladný kostel nebyl za Svatopluka
dostavěn, nebo mohl být po jeho smrti a protimoravském převratu pobořen.
Dostavbou kníže Václav přistoupil k nejjednodušší formě jak vyhovět
králi Jindřichovi a současně dokončit kostel, který připomínal počátky
hradu a možná ukrýval i ostatky jeho předků! K jmenování pražského
biskupa sice došlo až po smrti Boleslava I. v roce 976, avšak české
knížectví již podléhalo saské arcidiecézi v Mohuči. Prvním biskupem se
stal Dětmar, mnich z kláštera v Sasku, hovořící slovanskou řečí.
Záměr Jindřichovy politiky tak došel naplnění.
Zbožnost knížete Václava
a jeho zásluhy vyzdvihovala patrně již sama církev i mohučský arcibiskup.
Pražský kníže byl vhodným příkladem ostatním slovanským i německým
vládcům jak v naplnění křesťanského života, tak ve spolupráci
s královskou autoritou rodící se Říše římské. Je nepochybné, že sám
Jindřich I. si Václava považoval. Zajímavou připomínkou je ilustrace
z pozdější kroniky tzv. Dalimila, kdy král uvolňuje svůj trůn svatému
Václavu v doprovodu andělů. Vražda knížete Václava musela Jindřicha I.
citelně ranit, na smrtelné posteli však nemohl vykonat víc než žádat syna
(král Ota I.) o potrestání viníků a uctění jeho památky. Tak možná
započala cesta k Václavovu svatořečení. Ota I. mohl slib naplnit až ve
druhé polovině 10. století, když v roce 950 u „Nového hradu“ (snad
Žatec) donutil Boleslava ke kapitulaci a s vládcem Bohemie navázal
spojenectví. To se osvědčilo již zanedlouho v památné bitvě proti
Maďarům na řece Lechu. Za zájmy říše zde 10. srpna 955 položilo život
na tisíc českých bojovníků, možná i nejstarší Boleslavův syn.
Maďarská hrozba byla zažehnána a německý král i jeho spojenci se
dočkali odvety za dávnou porážku u Bratislavy v roce 907. V 60. letech
10. století Boleslav I. vyspěl ve schopného vládce a začal znovu
pomýšlet na zvýšení prestiže knížectví získáním vlastního –
pražského – biskupství. Toho mohl dosáhnout jen za podpory Oty I., před
králem a církví očištěním od hříchu bratrovraždy. Stárnoucí kníže
po třiceti letech přistoupil ke kajícnému kroku a započal s přípravami
přenesení ostatků knížete Václava ze svého dřívějšího hradu (ve
Staré Boleslavi) do Prahy. Jako hrobku zvolil nikoliv náhodou uvažovaný
biskupský kostel, rotundu obdarovanou králem Jindřichem I. a zasvěcenou sv.
Vítu. Bratrův knížecí hrob však nebyl situován uvnitř lodi, jak by se
dalo očekávat. Boleslav dal v jižní stěně vystavět samostatnou apsidu,
jako by centrální dispozici před kněžištěm zaujímala jiná význačná
hrobka. K samotné translaci a uložení ostatků knížete Václava v kostele
sv. Víta na Pražském hradě došlo nejspíše v roce 967–8. Římským
papežem i otonskou královskou dynastií uznanému prvnímu slovanskému
světci se dostalo trvalého místa uctívání jeho křesťanské slávy.
Kostel sv. Víta
jako památník zakladatele přemyslovské dynastie? Připomeňme okolnost
vystavění apsidy, v níž byla uložena hrobka sv. Václava. V centrální
dispozici kostela totiž hrob skutečně existoval! Překvapivým zjištěním
byl jeho nález pod úrovní podlah kaple a původní rotundy sv. Víta,
odkrytý ve 20. letech minulého století při novogotické dostavbě
svatovítské katedrály. Souběžně s hrobkou sv. Václava archeologové
odkryli dvě hrobové jámy s lidskými ostatky neznámého původu a stáří.
Pohřby uvnitř nejstarší kruhové stavby, historiky označené K1 a K2, jsou
předmětem dohadů a spekulací. Nález zdící malty uvnitř hrobů má
údajně vylučovat jejich dataci před rokem 929, kdy byla podle tradice
rotunda sv. Víta vysvěcena. Pokud však došlo pouze k dokončení dříve
existujícího, třeba jen započatého torza kostela, stáří maltového
pojiva může být datováno k etapě nejstarší „velkomoravské“ fáze
stavby, před rok 894. Rozdíl pouhých 35 let. Za takových okolností lze
uvažovat o hrobce knížete Bořivoje, spíše však hledejme velmože
spřízněného přímo se zakladatelem hradu Praha, s moravským králem
Svatoplukem. Pak by bylo logické, že hrob sv. Václava v dodatečně
vystavěné jižní apsidě rotundy byl situován po boku jeho děda, původce
přemyslovsko-ludmilské linie rodu, samotného Přemysla Oráče –
Zakladatele.
