Počátky 7- Krakonoš – duch vod a pramenů
07. 05. 2013
Bájnou postavou
nejvyšších českých hor je Krakonoš. Hory jsou zvány Krkonošemi, polsky
Karkonosze. Jméno navozuje dojem slovanského původu, neboť
v německojazyčné oblasti se horstvo nazývá Riesengebirge (Obří hory).
Spolu s Hrubým Jeseníkem a Králickým Sněžníkem je spojováno do tzv.
Vysokých Sudet, jako Sudety tuto oblast označovali již Římané. Podle
obecně přijímaných hypotéz slovanské etnikum do zdejší oblasti přišlo
až v době tzv. stěhování národů, tedy nejdříve v 5. či 6. století
našeho letopočtu. Obdoba „slovanského“ jména se však objevuje bezmála
o půl tisíciletí dříve, v římské době, kdy podle Klaudiua Ptolemaia
ve zdejší končinách žil lid Corconti či Korkontoi. Zda se jednalo
o Kelty, Germány nebo kmeny Vandalů, nelze určit. Zdejší obyvatelstvo
zjevně obdrželo jméno podle krajiny, dominantního horstva Korokont. Původ
názvu tak musíme hledat v hlubší minulosti, dále, než kam sahají
písemné prameny.
Vousatý obr
s kapucí je oděn v plátěné suknici, v ruce třímá úderný kyj a mohl
by se vydávat za keltského druida stejně jako za starozákonního Mojžíše.
Tak vypadá Krakonoš v Mariánských Lázních. Ale proč zrovna tady? Již
z dětství máme v paměti, že tato pohádková postava je doma v horách
kolem Sněžky, nikoli na samém západě Čech, kde shlíží do lesního
údolí s bohatými vývěry minerálních vod. Návštěvník zamyšleně
kroutí hlavou a místní se jen pousměje. Vysvětlení se zdá prosté:
původně byl zdejší Krakonoš Rýbrcoulem. Tak lesního ducha zvali
obyvatelé německé národnosti, jeho socha vznikla roku 1905 společně
s výletním hotelem Café Rübezahl. Kamenný obr byl dominantou vyhlídkové
terasy a stal se populárním cílem lázeňských procházek, na předepsané
pěší túry sem chodívaly tisíce hostů, mezi nimi také anglický král
Edvard VII, slavný vynálezce Tomáš Alva Edison nebo spisovatel a publicista
Rudyard Kipling. Při Café Rübezahl tehdy vznikla i oblíbená pohádková
cesta s výjevy z dětských knížek. Pojmenování Krakonoš se vžilo až
po roce 1945. Následkem zničující války musela většina obyvatel
německé národnosti opustit české pohraničí a zdejší Rübezahl se
změnil v českého Krakonoše.
Spojitost s Mariánskými Lázněmi
stojí u Krakonoše za hlubší zamyšlení. Rübezahl a Krakonoš je jedna a
táž postava, Rýbrcoulem jej nazývali němečtí starousedlíci nejenom
v západních Čechách, ale také „doma“ v Krkonoších. V pohádkách
je pánem hor, tajemným a hrůzu nahánějícím duchem, jenž sídlí
v podzemí a vládne tamnímu bohatství. Bájný Krakonoš je svým
pojmenováním nepochybně starší než Rýbrcoul. V doslovném překladu
Rübezahl znamená „kdo řepou platí (Rübenzahler)“. Řepa je však
synonymem pro kořen, a slovo platit lze nahradit významem vládnout (vládne
penězi, obdoba – vládne kořenem). V německém podání Rübezahl
proměňuje živé kořeny v cennosti nebo lidské bytosti, a když kořen
seschne, ztratí kouzlo svoji moc. Jindy mají kořeny z podzemní říše
léčivou sílu a Rübezahl je střeží před nenechavci, kteří by na jeho
majetku chtěli zbohatnout. Někdy vystupuje jako duch spravedlivý, někdy
svými rozmary škodí, vždy ale budí respekt. Náhodná setkání
smrtelníkům nahánějí hrůzu. Nepodceňujme však pohádky. Promlouvají
k nám příběhy a bájemi z pradávné minulosti. Je jisté, že právě
Krakonoš náleží k hlubokému dávnověku.
Vlastnosti Krakonošovi
přisuzované jsou nápadně podobné vlastnostem ohnivého a vodního živlu.
Podzemní síly, kterým lidé nerozuměli, vtělili do démona hlubin země,
kde pramení voda chladná i horká, odkud přichází bohatství ryzích kovů
a vzácného kamení. Země v sobě však ukrývá i tajemství života; sílu
kořenům, rostlinám a všemu živému, člověka nevyjímaje, dodává voda a
minerály. Rübezahl či Krakonoš, ať jej nazveme německy nebo česky,
představuje především ducha a strážce podzemních vod. Ty vyvěrají na
povrch ponejvíce v horách, dříve nepřístupných a obávaných, kde
počínají i nejvydatnější řeky.
Prameny a lesní studánky
lidé odedávna uctívali pro jejich životodárnou moc a kouzelné účinky.
Tradice Krakonoše jako přírodního božstva či démona proto jistě sahá do
dávné historie, kdy u potůčků a řek vznikaly osady prvních neolitických
zemědělců. Člověk zcela závislý na vodním zdroji prožíval
s tajemnými vodními silami dobré i zlé. Stejně jako se v mnoha
světových jazycích objevuje prastarý výraz „va“ označující vodu
(vada, wasser, water, wadi, aqua…), také jméno Krakonoše se ve svém
základním tvaru „Krok“ či „Krako“ promítlo do řady slovníků
včetně řečtiny a latiny. Tajemství Krakonoše se ukrývá v živočišné
říši, k níž lidé řadili i mnohá mytická stvoření. Co jiného
představuje krokodýl (latinsky crocodylus), než nestvůrné, hrůzu
nahánějící vodní stvoření, titána hlubin, který je v řeckých
bájích zván Kraken. Německý výraz Krake patří chobotnici,
světélkující krakatice budila děs u pověrčivých námořníků.
S kultem vodního draka souvisel život Vikingů. Krab i rak jsou
prapodivnými tvory pobřežních vod a stojatých tůní. Nestvůra z hlubin
jezera Loch Ness dodnes nedá spát hledačům tajemství dávnověku, neboť je
poslední z draků, nesmrtelných mýtů o Krakoness.
Bojovní Keltové
svými výboji vstupovali do jižních krajin, kde se setkali se starořeckými
bájemi. Nepochybně na vlastní oči spatřili i živé krokodýly či jejich
zubaté skelety. Vikingové o pár století později byli zdatnými mořeplavci
a obávanými válečníky, kteří na svých lodích splouvali moře a
severské řeky hluboko do evropského vnitrozemí. Také oni uctívali démona
vod, kult Kraka v symbolizovaném ztvárnění nechyběl na žádné
z dřevěných veslic, tzv. drakkarů. Podobnost jejich draka s krokodýlem
není náhodná. Nicméně předlohou jim mohly být i nálezy v jurských
usazeninách na pobřeží Severního moře, kde se Vikingové setkávali
i s prehistorickými plazy. Skelety obřích ichtyosaurů či plesiosaurů
vystupující ze skalisk nemohly lépe reprezentovat dávné démony podzemí.
V našich krajích však dinosaura ani krokodýla nepotkáme. Strážce
vodního světa zde představuje tajemný rak. Obecně přijímané sídlo
Krakonoše leží u horských pramenišť naší největší řeky Labe.
Pozoruhodná pověst se však váže i k prameni Mže, který prý odedávna
střeží ohromný Rak. Dokonce i v botanice najdeme souvislost se silami
bájného Kroka. Po mrazivé zimě prvním květem na tajících podhorských
lukách je krokus – doslova oživlý kořen je příslibem nového života,
přicházejícího jara.
Také naše bájeslovná historie
má svého Kroka. Latinsky psaná Kosmova kronika Čechů jej v knize první,
nazvané Z vyprávění starců, jmenuje Crocco. Kronikář píšící na
počátku 12. století měl zjevně povědomost pouze o dávné tradici
jakéhosi Kroka, aniž by tušil její pravý význam. Zařadil jej proto před
geneaologii rodu Přemyslova. Z Kroka učinil otce vědmy Libuše, jež se
stala Přemyslovou ženou. Biblický Starý zákon králům předřazuje věk
soudců. Patrně proto též Krokovi přisoudil úlohu vládnoucího soudce.
V Kosmově podání se však nejspíše odráží starodávný zvyk zkoušky
vodou, kdy byl obviněný nešťastník spoután a vhozen do řeky či jezera.
O jeho vině měl rozhodnout duch vody. Jednalo se tudíž o „Krokův
soud“. Pozoruhodný doklad nalezneme kupříkladu v pověsti o Horymírovi.
Ten byl za své skutky odsouzen ke svržení ze skály do Vltavy. Jako
představitel privilegované vrstvy mohl podstoupit zkoušku na svém koni, pád
ale přežil, a podle tehdejšího práva byl zproštěn viny. Lidová tradice
Kroka umísťuje na Vyšehrad, ač v Kronice žádná zmínka o místě toho
jména není. Kosmas hovoří o sídle bájného Kroka v lese u Zbečna nad
řekou Mží, o níž z jiné pověsti víme, že její pramen stráží
bájný Rak. Tři přítoky Mže tvoří řeku, již dnes zveme Berounkou.
Dodávám, že legendární tři Krokovy dcery Kazi, Teta a Libuše mají podle
Kosmase vazby právě k této západočeské řece. Tetín i Kazín jsou
vysokými skalisky, stejně jako Libušin Vyšehrad se vypínají nad říční
hladinou.
Ještě v nedávné minulosti
jsme neznali počátky mnoha vodních toků. Ty prozkoumala až moderní
hydrogeografie. Vydatnost řek je proměnná, mnohdy nelze rozeznat přítok od
hlavního proudu. Dodnes tak k Severnímu moři plynou vody Labe, ač na
soutoku u Mělníka je vodnatější Vltava, počínající v šumavských
hvozdech. Nejinak tomu bylo s prameny Mže. Pramennou oblast lidé vnímali
v širším povodí horního toku, kde se sbíhaly potůčky sílící
v řeku. Říčka Mže za Tachovem přibírá vody Hamerského potoka a
několik kilometrů dál po proudu potoka zv. Kosový. Ten vyniká
nepřehlédnutelnou zvláštností; je živen vodami minerálních pramenů
z geologického zlomu, jež daly vzniknout Mariánským Lázním. Založení
proslulých lázní se datuje teprve do prvního desetiletí 19. století.
Avšak podivuhodně zbarvené vody zvláštní chuti a sirného zápachu byly
známy podstatně dříve. Již dávní lidé v silně mineralizovaných
pramenech objevili zdraví navracející účinek, byli ochotni podstoupit
strastiplnou cestu a nepohodlí, aby v mokřadech nepřístupných lesů našli
úlevu od svých neduhů. Komu připisovali zázračné vlastnosti podzemních
vod? Jistý vysloužilý voják prý jako poděkování připevnil ke stromu
obrázek Panny Marie, podle něhož se místu začalo říkat Mariánské
Lázně – Marienbad. Ale křesťanské mariánské tradici jistě
předcházela starší, dávnější tradice pohanská. Pokud se k pramenům
Mže vztahuje legenda o Rakovi, nejsme daleko od úvahy nad kultem bájného
Kraka, kterého v Mariánských Lázních zastupuje pohádkový Krakonoš.
Démona vod uctívali tehdejší lidé univerzálně, jako tajemnou přírodní
sílu, která se ve zdejším údolí projevovala zvláštnostmi železnatých a
slaných vývěrů, bohatstvím minerálních pramenů s kouzelnými
účinky.
Krakones
coby ochranný duch pramenů v Mariánských Lázních působil odedávna,
dříve než se tu zabydleli lékaři a hoteliéři a počali stavět proslulé
lázeňské letovisko. Památníku pohádkového Krakonoše u Café Rübezahl
si proto považujme. Jaké místo na světě se může pochlubit tak prastarým
geniem loci, jež zdejším pramenům dodává nejmocnější z démonů
podzemní říše.
Radek Míka
