Počátky 5 - Kultura Van – svět rybářů a zemědělců
23. 02. 2013
Zánikem svatyní,
jejichž význam tušíme z nálezů v Göbekli Tepe, končí pravěká epocha
lovců. Apokalyptická událost v paměti lidstva zapsaná jako Potopa světa
možná uspíšila změny i odklon od tradičních zvyklostí
a ve východním Středomoří nemalou měrou přispěla k transformaci
společnosti mladší doby kamenné. Vznikem Černého moře se oblast Anatolie
před osmi a půl tisíci lety ocitla v izolaci od rozsáhlých loveckých
teritorií na severu, tamní podnebí citelně ochladlo a civilizační vývoj
nabíral síly jižněji. Spolu s technologickou zdatností rostoucí
zemědělské populace začaly být osidlovány polohy nezávislé na lovné
zvěři. Určujícím faktorem se staly především půdní a klimatické
podmínky vhodné k rozvoji pěstitelství, v potravě rostl podíl rostlinné
produkce a mléka, klesající spotřebu masa zajistil chov dobytka. Teprve
život podřízený usedlému hospodářství dal impuls k rozmachu velkých
neolitických kultur starověku. Na jejich počátku však stály celé
generace nikým nezaznamenané proměny lovců sběračů v osadníky a nově
rozvrstvenou agrární společnost.
Vesnice prvních zemědělců
vyrůstaly u sladkovodních jezer, řek a vydatných pramenů. Příznivé
holocénní podnebí s nástupem nejteplejší a na srážky bohaté fáze
tzv. atlantiku vytvořilo jedinečné podmínky pro bohatý sběr
i cílevědomou produkci plodin. V nivních půdách se zakládala mnohá
políčka a nahodilým, avšak po generace pokračujícím výběrem
docházelo k zušlechťování pšenice, ječmene i luštěnin. Blízkost vody
zajistila přirozené zavlažování, řeky a jezera lidem sloužily jako
vítaná zásobárna čerstvých ryb a vodního ptactva. Úbytek lesní zvěře
v obydlené krajině zastoupila úspěšná domestikace koz a ovcí,
následně hovězího dobytka a vepřů. Po tisíce let praktikovaný lov
ztrácel na hospodářském významu. Rodiště zemědělství podle
původního výskytu divokých obilovin ukazuje k povodím řek Eufrat
a Tigris, do hornaté oblasti dnešního východního Turecka v blízkosti
jezera Van. Jezero s oběma řekami v horním toku severní Mezopotámie
vymezuje tzv. Zlatý trojúhelník, který je považován za kolébku
šíření neolitické kultury do přilehlých oblastí zemí Úrodného
půlměsíce; Levanty na jihozápadě (současný Libanon a Izrael) a dolní
Mezopotámie (Irák) na jihovýchodě. Anatolie tehdy tvořila pobřežní
linii největší z vodních ploch, Euxeinského jezera, jež bylo ze západu
napájeno Dunajem a podél něhož rané zemědělství záhy postupovalo
i na Balkán a do vnitrozemské Evropy. S růstem agrární populace
a nabývající intenzitou šíření úspěšné strategie získávání
obživy ztrácela neolitická společnost rodový charakter a stala se
otevřenější vnějším vlivům než předchozí lovecká společenství.
Ve vesnických aglomeracích se lidé spojovali v samozásobitelské celky,
společně přetvářeli krajinu a snáze odolávali nepřízni úrody či
jejímu drancování. Zemědělci tak tvořili progresivnější genofond,
za relativního dostatku s vysokým populačním růstem. Daní za změnu
jídelníčku usedlých obyvatel s převažující rostlinnou stravou byl
oproti lovcům menší tělesný vzrůst a úspornější muskulatura. Známe
však své neolitické předky? Jaká kultura či etnikum rozvíjely
technologické znalosti, jež otevřely novou epochu v dějinách lidstva?
Době kamenné
přisuzovat jména kultur nebo kmenových společenství je možné pouze
v teoretické rovině nově vytvořeného názvosloví. Nevíme, jak si
říkali lovci bez stálých sídel, ani jak nazývali své konkurenty. Nevíme,
zda si navzájem rozuměli, když se na dalekých výpravách setkávali.
Tehdejší s přírodou spjatí lidé se dobře orientovali v krajině,
vraceli se na sezónní sídliště, která nejspíše již pojmenovávali.
Podle řek, výrazných krajinných útvarů, výskytu zvěře, podle tradice
předků. Obdobně se jmény a názvoslovím zacházeli i první neolitičtí
zemědělci. Neznáme však jejich řeč, neexistovalo písmo, kterým by je
někdo zaznamenal. Do sedmého tisíciletí př. n. l. nebyla ve východním
Středomoří rozšířena ani užitná keramika, podle níž by bylo možné
odvodit specifické zvyklosti uživatelů a vědecky je klasifikovat. Hliněné
střepy alespoň v omezené míře napoví, jaký výtvarný projev tehdejší
lidé preferovali a jaké bylo rozšíření jejich kulturního vlivu. Pokud
ale nemáme ani tyto indicie a jakékoliv písemné známky chybí, současná
věda pravěké kultury zařazuje podle názvů významných nálezových
lokalit. V případě raných zemědělců předkeramického neolitu ale
existuje pozoruhodná stopa, ukrytá v geografickém pojmenování míst
v oblasti Úrodného půlměsíce a zejména v jeho jádrové zóně tzv.
Zlatého trojúhelníku. Některá slova a jména přetrvala v kulturní
paměti lidstva, než byla zaznamenána písemně, a nezřídka jsou v naší
slovní zásobě v rozpoznatelné formě uchována dodnes.
Voda,
společný jazykový jmenovatel mnoha indoevropských národů zakotvený
hluboko v „praetnické“ minulosti. VA – slabika označující vodu
bezpochyby souvisela již s nejstarší neolitickou kulturou a životními
principy vázanými na vodní zdroj. Voda byla a dodnes přes veškerý
vědecko-technologický pokrok zůstává symbolem života a hospodářské
prosperity. Kořenová slabika piktograficky zobrazená jako vlnky na hladině
? byla později zapsána v hůlkové podobě WA. Z tohoto základu odvodila
svůj výraz řada pozdějších národních řečí; starší český tvar vada
dodnes užívá většina slovanských jazyků včetně ruštiny, water či
Wasser patří do germánské skupiny, Aqua neboli akva je latinským
přepisem, wadi arabsky znamená říční údolí, v poušti vzácnou tekoucí
vodu. Také řada dalších výrazů dnes velmi odlišných řečí má
prokazatelný společný základ, slovo voda však zřetelně dokumentuje
dávnou jazykovou a možná i etnickou jednotu mladoneolitického
obyvatelstva. Možná i vás již napadlo, že také východoturecké jezero
Van v centru tzv. Zlatého trojúhelníku zjevně obsahuje slovní kořen VA.
A není to jediné jezero tohoto názvu ve zdejší oblasti, jméno Sevan
nosí jezero v Arménské vysočině na dohled mytického Araratu. Levan,
nebo-li Levanta, leží naopak v protilehlém těžišti Úrodného
půlměsíce a historicky se tak nazývá biblická země v okolí
Galilejského jezera s nejstarším raně zemědělským osídlením
v Jerichu. V tomto výčtu nejspíše již nepřekvapí, že nejstarší
objevené tellové sídliště mezopotámské samarrské kultury na horním
Tigridu (jižně od jezera Van) se jmenuje Sauwan, čili Sau-Van.
Složený tvar Van
v sobě nejspíše spojuje slova „Va“ (voda) a „Man“ (člověk).
Jejich sjednocením se dostáváme k významu „člověk vázaný na vodu“,
vzhledem ke geografické shodě s šířením neolitické kultury tedy
„rybář – zemědělec“. Van jako stálý obyvatel u řek a jezer,
zpočátku patrně bez zřetele na etnický původ. S hloubi neolitu tak
vystupuje Van jako člověk agrárního původu, po generace obdělávající
svá pole a tvořící hospodářské podhoubí starověkých civilizací.
Úspěšné šíření novátorské „kultury Van“, uchované v historickém
názvosloví zemí tzv. Úrodného půlměsíce, je bezpochyby
nejvýznamnějším počinem předkeramického neolitu. Teprve z této
zemědělské protokultury se vyvíjejí následné archeologicky zkoumané
„keramické“ kultury samarrská a chassunská, na něž kolem roku
6000 př. n. l. navazuje kultura halafská a obejdská, které již stojí
na počátku nejranější formy státu starověké Mezopotámie.
Vanské obyvatelstvo
pozvolna osídlovalo i méně exponované polohy budoucího Černomoří
a svým vlivem patrně proniklo až do zadunajského prostoru. Po průlomu
Bosporské úžiny však došlo k rozdělení jejich sídelní oikumeny
na evropskou a asijskou část a následky potopy rozštěpily i původní
jednotnou kulturní zónu. Jihovýchodní anatolská skupina a severozápadní
dunajská skupina, ač měly společný základ a nadále udržovaly vzájemný
materiální kontakt, vyvíjely se již odděleně rozdílným tempem
i s jinou civilizační koncepcí. V severní oblasti, potopou nejvíc
zasažené, kde došlo k zaplavení rozsáhlých území říčních delt
Dněpru a Donu, zůstala populace vesnických Vanů po dlouhé generace
zakonzervována téměř v původní podobě raného neolitu. Teprve římský
svět na počátku našeho letopočtu objevuje barbarské země na východě
a po tisíce let zapomenutí Vanové se dávají do pohybu na západ,
v době tzv. stěhování národů vstupují do moderních evropských dějin.
Nejen samotná jména Vandalů a Slovanů poukazují na možnou souvislost
s dávnými průkopníky zemědělství od jezera Van.
Země, voda a oheň,
živly potřebné k výrobě keramiky úzce souvisely s životními principy
neolitické agrární společnosti. Oheň zajišťoval teplo a bezpečí již
v loveckých tábořištích, avšak zemědělec jej začal využívat
k přetváření svého okolí v hospodářsky využitelnou krajinu,
ke žďáření. Sídla s obdělávanou půdou by však neobstála bez
dostatku vody, vláha byla základem úspěšné sklizně i chovu
domestikované zvěře. Objev technologie pálené hlíny je spojen již
s lovci období pavlovienu, s unikátním nálezem sošky Věstonické
venuše. Užití keramiky před 30 tisíci lety na jižní Moravě byl sice
převratný počin, trvalo však ještě celé věky, než lidé hliněný
materiál zdokonalili a zavedli do výroby běžných užitných předmětů.
Nádoby se poprvé objevují před čtrnácti tisíci lety na japonských
ostrovech. Jak jejich tvar napovídá, špičatým „dnem“ se vkládaly
do žhavých uhlíků a sloužily k vaření; v horké vodě se snáze
otevírají mušle a upravují korýši. Avšak východní kultura nazvaná
Jomon patřila k lovecko-sběračskému okruhu pozdního paleolitu
a nejspíše se nikdy nepřerodila v kulturu zemědělskou. Nic také
nenasvědčuje přenesení její technologie do mezolitických osad
na západě. Tady se použití keramiky nadále omezovalo na výrobu
kultovních předmětů, křehkost materiálu nebyla vhodná pro migrující
populace. Výhody mohl plně ocenit až usedlý člověk, tvořící nadúrodu,
tedy vyspělý zemědělec. Keramické hrnce východního Středomoří nebyly
určeny jen k přípravě, ale jejich význam vzrostl s potřebou
uchovávání potravin. Nálezy nádob v anatolské oblasti se datují až
k sedmému tisíciletí př. n. l. a mnohé nasvědčuje, že před velkou
Potopou ještě nebyly běžným doplňkem „vanské“ domácnosti.
Přírodní katastrofa, která zde postihla největší ze sladkovodních jezer,
měla za následek devastující ztrátu potravinových zdrojů. Záplavy
a hladomor v rozsáhlém pásu agrárně využívaného pobřeží vyvolaly
přesun bezpočtu postiženého obyvatelstva, zpravidla do jižnějších poloh
Přední Asie a severní Mezopotámie. Vynucená migrace jistě neprobíhala
zcela v poklidu a o konflikty nebyla nouze. Přirozenou reakcí
na nedostatek bylo vytváření zásob, které si po stabilizaci poměrů
vynutilo zvýšení zemědělské produkce a zavedení zvyklosti jejich
uchování na horší časy. Každý přebytek pak přispíval k nárůstu
populace. „Popotopní“ expanze v používání keramiky a výrobě
skladových nádob byla důsledkem této spirály růstu a spotřeby,
hospodářské síly, která ve východním Středomoří zažehla
civilizační pokrok se všemi protiklady budoucího vyspělého světa.
Radek Míka
