Počátky 3 - Potopa – zánik starého světa
05. 01. 2013
Země úrodného půlměsíce,
polopouštní pás východního Středomoří od delty Nilu až k vyprahlé
krajině mezi řekami Eufrat a Tigris, jsou považovány za kolébku civilizace.
Slova jako Egypt, Babylon nebo Sumer znějí starobylou kulturou a v písku
zavátými památkami. Dějiny těchto zemí s dávnými králi a faraony však
nesahají hlouběji než šest tisíc let zpátky, kdy byla většina
evropského kontinentu osídlena a lidé již po generace žili vlastní
neolitickou historii. Sídelní, technologický a kulturní potenciál, který
jedním slovem definujeme jako civilizaci, a další, tentokrát nepolevující
vlna euroasijské kolonizace, má svého společného jmenovatele, rozvoj
pastevectví a zemědělství.
Již lovci pozdního paleolitu,
tzv. společnost komplexních lovců sběračů prohlubovala své znalosti a
dovednosti při rozeznávání, sklizni a přípravě přírodnin rostlinného
charakteru. Vegetační patro spásali velcí býložravci, druhová znalost
rostlin umožnila člověku předvídat výskyt i loviště zvěře. Sklizní
je nutno rozumět sezonní a v době zrání intenzivní sběr divokých plodů
a semen. Ty posloužily k rychlé konzumaci, avšak jistě byly činěny pokusy
uchovat je na chudší období zimy. Kde existovala sídliště užívaná
generacemi lovců, tam probíhala i plánovaná sklizeň. Člověk rozlišoval
vegetační cykly, zajímal se o výskyt i rozmnožování rostlin, sbíral
jedlé kořínky, natě i plody. Odtud již nebylo daleko k poznání, že bez
plevelných porostů určitý druh lépe prosperuje, že spadlé plody a semena
zapouštějí nový život. Matkou rostlin byla země. Při uctívání kultu
obětovaná nebo nevhodně uložená sklizeň vyklíčila, rostlina projevila
svoji schopnost reprodukce. Glaciální maximum poslední doby ledové tyto
experimenty s rostlinnou stravou soustředilo do teplejších oblastí na jihu.
Představme si kulturně vyspělé pavlovienské lovce, směřující podél
proudu Dunaje do klimaticky příznivějších stepí v podhůří Anatolie,
k rozlehlému jezeru, do něhož tehdy středoevropský veletok ústil.
Pobřeží sladkovodního jezera
mírného klimatického pásu poskytovalo nekonečné pastviny, v deltách řek
a potoků ideální loviště, ale také půdu pro růst rostlin. Jezero nemělo
jméno, tehdejší lidé je nejspíše nazývali Velkou Vodou. Původní význam
„voda“ se vztahoval pouze na vodu čistou, která se dala pít a byla
napajedlem i zvěři. Moře pro jeho slanost člověk vnímal zcela odlišně;
výraz mor, mar, ale také ur- je ekvivalentem tekutiny nepoživatelné,
slaniska, bahniska, moč-álu. Zkažená voda přivodila nemoc – mor. Zmar
přinášely ničivé záplavy, mokřad ve slově moor, morast se uchovalo
v němčině i v angličtině. Blízkovýchodní moře zv. Mrtvé je dobrým
příkladem pro porovnání významů mor – mrtvá a živá voda. Ta živá
měla pro rozvoj lidské civilizace zcela zásadní význam. Soustředění
paleolitických kmenů okolo jezer redukovalo množství lovné zvěře, stád
ubývalo i v důsledku oteplování s nástupem holocénu. S proměnou
klimatu však rostlo množství i atraktivita sběru zralých plodů a semen,
v místech s dostatkem tepla a vláhy se lovcům sběračům nabízela
kvalitní sklizeň. Tyto okolnosti vytvářely potenciál pro další evoluci
s rostlinou produkcí.
V sídlištních vrstvách
Pavlovských lovců byly mezi zbytky kostí lovné zvěře nalezeny také kosti
vlka. Není to ještě doklad soužití s člověkem, psovitá šelma však
byla prvním z ochočených tvorů. Pes započal proces domestikace. Zprvu
spíše nalezené mládě a hravý společník, nicméně záhy byla rozpoznána
jeho schopnost být užitečným pomocníkem při ostraze, stopování a lovu.
Vlk žijící ve smečkách uznává tzv. alfa samce, v lidské smečce se mu
pánem stal člověk. Předpokládá se, že pes zdomácněl ještě v pozdním
paleolitu a lovce doprovázel z chladnějších oblastí Euroasie. V horách
Anatolie žila stáda divokých horských koz a ovcí. Jejich lov a odchyt lze
přičítat úbytku větší stádní zvěře. Část úlovku mohla lidem
sloužit jako živá zásoba masa, lovecký pes se učil zvířata hlídat a
spolu s člověkem se zdokonaloval v pastevectví. Mimořádně důležitým
poznatkem bylo, že v zajetí se ovce a kozy také množí. Lovec uměl zvěř
zabíjet. Nyní se ji naučil chovat.
Obilniny, hrách a čočka
jsou nejstaršími kulturními plodinami. Domovem divoké pšenice a ječmene je
oblast východoturecké Anatolie a pohoří Zagros na severu Iráku, tedy
území shodná s výskytem prvních domestikovaných hospodářských
zvířat. Někdy před dvanácti tisíci lety zdejší lidé přestávali
preferovat lovecký způsob života. Následovat ubývající stáda ve stepích
střední Asie bylo stále obtížnější. Ještě se nevzdávají tradičních
forem obživy, zprvu nejisté a spíše okrajové hospodaření však prokazuje
své výhody. Na významu nabývá lov ryb, vodních ptáků a drobných savců
v dosahu sídlišť s rostlinným zázemím. Za velkou zvěří vyrážejí
jen muži určitého věku, „Velký lov“ získává rituální podtext.
Ženy, děti a staří členové rodu se v době jejich nepřítomnosti již
věnují usedlému hospodářství. Holocenní klimatické změny se na jihu
projevily podstatně dříve než ve středních polohách Euroasie. Nástup
mezolitu tu podmínily vyšší teplotní i srážková maxima, rychlý růst
vegetace a šíření nových druhů. Mezolitické formy zemědělství byly
nadále spíše doplňkovou činností, avšak osvojováním desítek generací
se pěstební a chovatelské znalosti člověka prohlubují, dřívější
doplněk stravy přebírá funkci hlavního potravinového zdroje. Mezolit,
přechodná etapa střední doby kamenné ve zvláště příhodných polohách
nabývá nových kulturních forem, před 10–11 tisíci lety počíná věk
raného, tzv. předkeramického neolitu. U řek a břehů Velké Vody,
u sladkovodních jezer Levanty a Anatolie dochází k první specializaci, ke
vzniku rybářsko-zemědělských osad.
Ústí Dunaje, Balkán,
východní Středomoří, Anatolie, povodí řek Eufrat a Tigris, stepi
střední Asie… Neustále se pohybujeme velmi blízko dnešnímu Černému
moři. Staří Řekové je nazývali Pontos Euxeinos – Pohostinné moře.
S Egejským a Středozemním mořem je propojené jen úžinou Bosporu, která
tu odděluje evropský a asijský kontinent. Ještě před devíti tisíci lety
však země rozdělena nebyla. Pevninská šíje měla úlohu významné
spojnice kultur západu a východu. Černé moře neexistovalo,
u sladkovodního jezera prosperovalo mladé zemědělství. Balkán, pevninské
Řecko i Anatolie s jezerem tvořily jeden geografický, etnický
i civilizační celek.
6500 let př. n. l.
se tu odehrála přírodní katastrofa, dodnes hluboce vrytá v kulturní
paměti lidstva jako „potopa světa“. Hypotézu o vzniku Černého moře,
dnes již v zásadě přijímanou, zveřejnili v roce 1997 američtí
geologové William Ryan a Walter Pitman jako výsledek dlouholetého
mezinárodního výzkumu. Ještě před deseti tisíci lety byla hladina
Středozemního moře asi o 20 až 25 m níž než dnes. Samo Středozemní
moře bylo vnitrozemské, sevřené mezi Afrikou a Evropou. Tání pevninských
ledovců zvyšovalo hladiny oceánů, v jejichž důsledku došlo k otevření
Gibraltarské úžiny. Vzedmutí hladin moří vytvářelo tlak na pevninu,
v místech s měkkým podložím nebo v propustných horninách docházelo
k mohutným sesuvům či pozvolnému narušování soudržnosti břehů.
Středozemní moře plnilo Egejské a úžinou Dardanely i moře zvané
Marmarské. Hladina jezera tehdy byla 120–150 metrů pod úrovní moře,
oddělená jen křehkou pískovcovou hrází Bosporu o šířce pouhých
desítek kilometrů. Nadcházelo teplé a vlhké období tzv. atlantiku.
Také jezero
procházelo živým geologickým vývojem. Nejvýznamnějším přítokem byl
Dunaj, napájený vodami západu, povodím Dněpru a Donu je chladný sever.
Vydatnost řek se v průběhu doby ledové měnila a hladina kolísala
v závislosti na stupni zalednění. V době glaciálního maxima, po
příchodu loveckých kmenů ze severu, bylo jezero na svém nejnižším stavu.
Jako obrovská zásobárna vody o rozloze desítek tisíc čtverečních
kilometrů a hloubkou 2 km však nevysychalo. S nástupem holocénu a
odtáváním ledovců se řeky Dunaj, Don a Dněpr, ale i ostatní přítoky
zaplnily a po dva tisíce let jezero napájely vodou. Slábnoucí vydatnost
zaniknuvších ledovců na severu přivodila pokles hladiny, nicméně
o další vodní příděl se postaralo klima atlantiku s vydatnými
srážkami. Účinek spodní vody z nedalekého moře na jihu a také z jezera
na severu pozvolna narušovaly soudržnost subtilní skalní šíje. Možná
zemětřesení, tektonický pohyb, možná jen tlak vod stačily tuto hráz
porušit.
Průlom
měl katastrofální následky. Z moře se do trhliny valily nedozírné masy
slané vody, které jako obří vodopád dopadaly z výšky sta metrů na
hladinu dříve poklidného jezera. Bouře přidávala na intenzitě. Marmarská
laguna úžinou Dardanely nasávala Egejské moře, podle výpočtů slaná voda
letěla rychlostí až 60 km/h a průlomem se s burácející intenzitou
valila celých 35 let! Okamžitým ničivým důsledkem byly záplavové vlny,
které na protějším mělkém pobřeží smetly vše živé. Jako první
zmizely rybářské osady, zemědělské vesnice v dohledu jezera spláchla
voda. Bahno zničilo úrodu, před trvalým přílivem museli přeživší lidé
ustoupit do vnitrozemí. Mořský příval likvidoval sladkovodní ekosystém,
vyplavoval uhynulé ryby, houfně umíral otrávený dobytek, nákaza se
šířila i mezi lidmi. Mrtvá voda pod sebou doslova pohřbila vodu živou.
Nejničivější dopad měla katastrofa na severozápadní ploché pobřeží
jezera. Tady moře vstoupilo stovky kilometrů do vnitrozemí, zaplavilo půdu
i někdejší říční delty Dunaje, Dněpru a Donu. V závěrečné fázi
setrvačnost mořského proudu, voda, pro kterou již nebylo místo, pronikla do
nížin při Egejském moři. V celé oblasti došlo ke změně klimatu. Odpar
narůstající hladiny přinesl ochlazení i dlouhotrvající dešťové
srážky. Pojmenování Mar-mar-ské moře – ač velikostí jde spíše
o nevelký záliv – může znamenat „moře zmaru“ či „moře
moří“. Skrze něj přišla ničivá záplava, která přivodila mor Velké
Vodě, sladkovodní jezero navždy proměnila v Černé moře.
V mýtech středomořských
kultur je událost zaznamenána jako Potopa světa. Vysvětlení je prosté;
první zemědělská civilizace se rozvíjela právě v oblasti Černomoří.
Po generace bylo jejím světem štědré a nedozírné jezero s pobřežními
políčky a vesnicemi. Ti, kdo počátek katastrofy přežili, s úzkostí
vnímali nekonečné stoupání hladiny, téměř půl metru za měsíc. Roky
ubývalo pobřeží! Představa, že potopa nedojde konce, byla pochopitelná.
Většina se stěhovala do vnitrozemí, někteří svoji záchranu spatřovali
ve stavbě plavidla, k hoře Ararat vzhlíželi jako k poslednímu
útočišti. Život se však nezastavil. Lidé opouštěli zamořený kraj a
vydávali se hledat nová místa k zakládání polí a sídel. Po prožité
zkušenosti se kolonizační aktivita soustředila na střední toky řek, do
vyšších poloh s příznivým klimatem. Zemědělská osada Catal Hüyük ve
střední Anatolii vznikem sahá již k ranému neolitu, krátce po potopě
však zažívá nebývalý růst. Na dlouhou dobu se stala největší sídelní
aglomerací s mnoha tisíci obyvatel. Velikostí se s ní nemohlo měřit ani
Jericho, tradičně považované za nejstarší „město“ světa.
Kulturou i genofondem
spřízněné obyvatelstvo jihovýchodního Středomoří před více než osmi
tisíci lety rozdělila průrva Bosporu, poté následky pokračující
apokalypsy. Zhruba v letech 6300 až 5800 př. n. l. Černomořská oblast
výrazně ochladla. Krajinu ovlivnila malá doba ledová. Nejcitelněji byli
postiženi lidé na severním pobřeží. Přeživších po potopě bylo málo a
míst k ústupu ještě míň. Nové říční delty Donu a Dněpru nelákaly
k osidlování, zdejší klima poskytovalo zemědělcům jen chudé živobytí.
Ostrůvky původní neolitické oikumeny zůstaly daleko od kontaktů, samy
zakonzervovány v zapomnění. Část obyvatel podhůří Kavkazu se
přizpůsobila nomádskému životu lovců, ve stepích střední Asie mělo
svůj počátek kočovné pastevectví. Civilizační potenciál se ve druhé
polovině sedmého tisíciletí přemístil do vzdálenějších míst, do
Řecka, proti proudu Dunaje na Balkán, na jih Anatolie, k řekám Eufrat a
Tigris. Zánik prvotního hospodářského centra se stává společným
kulturním dědictvím, nesmazatelnou stopou v pokračujících kulturách
Blízkého východu a Středomoří. Příběhy o Potopě se tradovaly
v ústním podání po sta generací, než byly zaznamenány písemně,
s odstupem věků ve formě mýtu. Ve starobabylónském podání je
ústřední postavou akkadský hrdina Astrachasís. Řecký mýtus s potopou
spojuje potomky Prométhea a Epiméthea, dějištěm jsou thessalské roviny na
severozápadě Egejského moře. Nejznámější však je biblický příběh
o Noemovi. Podle tisícileté tradice byl Noe vyvoleným mezi lidmi, stavitelem
archy, na níž zachránil rodinu i všeliké druhy zvířat. Noemův rod se
zasloužil o nový život po zániku starého světa. Potopou nevymírá
lidský druh, ale končí epocha lovců, apokalypsa je počátkem. Přízračné
slovo neznamená zánik, ale prozření!
Archa
je v mýtu spojována s plavidlem, jež překonalo Potopu a po čtyřiceti
dnech (ani pozdější letopisci si neuměli představit potopu trvající
bezmála 40 let) dospělo k hoře Ararat ve východní Anatolii. Na sklonku
minulého století byl učiněn překvapivý objev: archa existuje! V horském
údolí u městečka Üzengili, v nadmořské výšce 1900 m na dohled
Araratu odhalila půdní eroze nevšední útvar připomínající loď. Při
důkladnějším zkoumání geologové v nánosech hlíny rozpoznali rozvalenou
konstrukci na svoji dobu obřího plavidla o délce více než 150 m. Pokud se
skutečně jedná o bájnou archu, nedonesla ji tam potopa, ale záměr
stavitele. V obavách před rostoucí hladinou moře, či později v důsledku
tradičního očekávání zániku světa, zdejší lidé přistoupili ke
smělému apokalyptickému plánu. V horách pod Araratem vystavěli objekt
nevídaných rozměrů, nazvaný Archa. Jméno má mnohoznačný i symbolický
výklad. Při zápisu „ARXA“ („x“ je v řecké alfabetě „ch“,
přičemž znak „X“ má posunutou výslovnost „K“, viz i příbuznou
piktografickou podobu) dojdeme ke spojení slabičných slov AR-KA. „Ar“
v řeči lovců a pastevců patrně vyjadřovalo hřbet zvířete i vrchol
v krajině, ve zdvojeném důrazu je obsaženo v názvu Ar-Ar-At, kde znamená
nejvyšší místo země. Samotný zápis samohlásky „A“ se nabízí jako
dosti výmluvná značka. Také pojmenování Anatolie v prvotním tvaru An-At
můžeme přeložit jako na/an zemi/at, tedy na vyvýšeném místě vůči
hladině moře, na pevnině (At – země je základem složených slov atlas,
atlant…). Následující, avšak řazením odzadu počáteční slovo „Ka“
si snáze vybavíme ve starověkých mýtech či názvech pradávných plavidel.
Xa-ron byl převozník, na lodi do podsvětí provázelo egyptské božstvo Ka,
čluny užívali již mezolitičtí lovci a první rybáři; ka-tamaran, ka-jak,
ka-noe…! Archa – loď Araratu ve spojení s jménem Noe v sobě ukrývá
nejedno tajemství řeči hlubokého dávnověku.
Ark, hřbet, oblouk,
profil lodního trupu, důmyslná konstrukce odolávající tlaku užívaná
v mostním stavitelství. Mytická Archa se po Potopě stala synonymem mostu,
propojením starého a nového světa, pokračováním života v rozpolcených
březích Bosporu. Noemovi následovníci se stali tvůrci – architekty nové
doby, v dějinách člověka s dosud nevídaným technologickým pokrokem.
Potopou skutečně nastává věk intelektuálního prozření. Nesčíslně
generací zaběhlé pořádky se bortí a nastupuje nový řád věcí
i lidských osudů. Lovecké kultury odeznělého „euroasijského mezolitu“
v šestém tisíciletí střídá civilizační vzestup Mezopotámie, který
napříště ovlivnil dějiny Východu. V Evropě tuto „západní“ úlohu
přebírá dunajská kultura, pronikající do pevninského a poté
i ostrovního Řecka. Na našem jihu v Podunají se rodí helénský svět,
evropská civilizace Středomoří.
Radek Míka
