Počátky 1 – Pavlovien – civilizační projekt lovců a sběračů
02. 11. 2012
Jižní Morava,
vápencový masiv Pavlovských vrchů. V mírně zvlněné krajině nad
soutokem Dyje a Moravy je nepřehlédnutelnou dominantou. Děvín s kótou
549 m n. m. je bezpečně nejvyšším bodem mezi Drahanskou vysočinou a
výběžky Bílých Karpat. Osamělý horský hřeben od severu k jihu
nepřesahuje délku 10 km a svou siluetou zaujme snad každého. Pálava
připomíná spícího obra. Místo se vyznačuje „středomořským“
klimatem; převýšením a snadnou dostupností se nabízí k pozorování
širokého okolí. Pro strategickou polohu lákalo od nepaměti. U Mušova byly
nalezeny ruiny římského vojenského tábora, spolu s antickými památkami
Slovenska vzácný doklad o pronikání Říma na sever od dunajského limitu.
Fenomén Pavlovských vrchů však přináší i překvapivé svědectví
o dávném osídlení, které ve své době tvořilo vrcholnou kulturu
pravěké Evropy. Před třiceti tisíci lety si tato místa za domov vybrali
lidé, kteří se lovem velkých savců paleolitu zapsali do historie jako
„lovci mamutů“.
Člověk
je úspěšným pokračovatelem druhu, který planetu Zemi obývá již po
miliony let. Avšak teprve před zhruba dvěma sty tisíci lety začíná
dějinná epocha moderního člověka s přídomkem homo sapiens sapiens.
Z tropických oblastí afrického kontinentu pozvolna rozšiřuje svůj
sídelní prostor do chladnějších pásem a někdy před padesáti tisíci
lety vstupuje do Evropy, kde začíná vytěsňovat své starší konkurenty
z rodu homo. Jeho duševní schopnosti nezvratně vítězí nad početnější
neandertálskou populací a člověk současného typu zaujímá přední místo
v civilizačním vývoji. Kamenná industrie, pěstní klín, pazourkový
nůž, škrabky a jednoduché kamenné nástroje jsou připisovány již našim
předkům z rodu homo erectus. Nejstarší domácí doklad o jejich
přítomnosti byl objeven ve Středočeském kraji, při stavbě dálnice
u Berouna-Závodí. Podle paleomagnetické analýzy se stáří nalezených
předmětů klade do doby před 1,8 milionem let. Primitivní nástroje však
v nezměněné podobě přetrvaly statisíce let, aniž by jejich uživatelé
vybočili ze zavedených zvyklostí a vydali se na cestu zdokonalení. Mezníkem
ve vývoji je znalost rozdělávání ohně. Schopností využít oheň se
člověk před pěti až sedmi sty tisíci lety zásadně odlišil od ostatních
tvorů, kteří se žhavého živlu bojí. Oheň stál u změny jídelníčku a
zároveň vytvořil základ pro kulturní a sociální rozvoj progresivní
lidské skupiny. Kolem ohně se sdružoval rod, oheň chránil tábořiště
před predátory a stal se nezastupitelným pomocníkem při lovu a zpracování
velké zvěře. Společný lov s sebou přinesl zdokonalení komunikace a
spojováním rodů pak vznikaly kmeny se specifickými zvyky a rituály. Tento
vývoj trval další statisíce let a jeho nositelem byl již člověk
neandertálského typu, dobře adaptovaný na chladnější klima evropského
kontinentu. Od něj se učil i nově příchozí homo sapiens sapiens. Ač
velikost mozkovny homo sapiens neanderthalensis byla větší, budoucnost mu
nepatřila. Co však bylo výhodou moderního člověka? Nedávné výzkumy
naznačují, že klíčovou roli sehrála řeč.
Absencí tzv. „řečového genu“
FOXP2 zůstávala schopnost neandertálců mluvit omezená. Současný člověk
má formu FOXP2 v základní genetické výbavě, vlastní duševní vývoj
ovlivnil řečí, ve společenství žil a přemýšlel nahlas. Odtud nejspíše
pramení do té doby nevídaná invence v technologiích i kulturních
projevech. Slovní komunikace měnila navyklý způsob života, přinášela
zábavu i úspěch při každodenní obživě. Lov se dal naplánovat, řídit
a večer u ohně i vyhodnotit. Potomstvo přejímalo zkušenosti a dokázalo
je rozvíjet. Řeč a důsledky jejího uplatňování byly v konkurenčním
prostředí s početnějšími a fyzicky zdatnějšími neandrtálci
rozhodující. Náš nejbližší příbuzný mizí někdy před třiceti
tisíci lety, současně s úsvitem lidské civilizace.
Lovce mamutů
jsme poprvé objevovali v dobrodružných knihách spisovatele Eduarda Štorcha
(či jejich filmovém zpracování), odkud k nám promlouvají lidskými
příběhy jako skuteční předkové. Jiný pohled poskytují živé ilustrace
„malíře pravěku“ Zdeňka Buriana. Probuzení zájmu o tuto dávnou
tematiku sahá do předválečné doby první Československé republiky.
Zmínky o „předpotopních“ kostech z okolí Pavlova se nicméně
objevovaly již v 17. století. Jan Blahoslav zmiňuje obdobné nálezy slovy
„Ještě veliké kosti obrův ve vršku pod skalkou Předmostenskou
vykopávají; zuby tak veliké jako pěst, jako hlava člověčí, žebra jako
břevence, i rohy veliké, též nalézávali.“ Pozornost vědců však
upoutaly až objevy v jeskyních Moravského krasu nebo v Předmostí
u Přerova – tam prý jde o pozůstatky až tisíce mamutů. Opakující se
sběr pazourků a kostí na políčkách a vinohradech pod Pálavou proto
vyvolal patřičnou pozornost také v nově vznikajícím Moravském zemském
muzeu. V roce 1924 v katastru Dolních Věstonic započal systematický
průzkum pod vedením prof. Karla Absolona. Objevitelský úspěch na sebe
nenechal dlouho čekat. Již 13. července 1925 došlo k zásadnímu přelomu
v nahlížení na tuto lokalitu, když byla při odkryvu pozůstatků
paleolitického obydlí nalezena drobná, ale nesmírně významná figurka –
soška z pálené hlíny – tzv. Věstonická venuše. Převratnost objevu
spočívá v materiálu, z kterého byla vyrobena. Jedná se o nejstarší
předmět z keramiky v dějinách. Následovaly další unikáty. Kolekci
antropomorfních a zoomorfních řezeb z mamutoviny, figurek mamutů, lvů a
stylizovaných postav, doplnil realistický portrét, hlavička ženy ze
zachycením individuality tváře a náznakem grimasy!
Věstonice
změnily pohled na svět před třiceti tisíci lety, zakonzervovaný pěti až
šesti metry nánosu naváté glaciální spraše. Mimořádné nálezy, stejně
jako odkryv řady obydlí s předměty denní potřeby a se zvířecími kostmi
s velkým zastoupením ulovených a snědených mamutů, Karla Absolona vedly
k myšlence hledat na svazích Pálavy veliké sídliště pravěku, jakési
„diluviální Pompeje“. Pokračující výzkumy v dalších lokalitách pod
Pavlovskými vrchy jako by mu dávaly za pravdu. Kulturní fáze mladého
paleolitu 31 000 – 22 500 let před naším letopočtem označovaná jako
gravettská si pro území střední Evropy v odborných kruzích vydobyla
název Pavlovien, pavlovská.
Proč osídlení na Pálavě?
Dobu ledovou si v našich zeměpisných šířkách vybavujeme jako mrazivé
období stálého zalednění, nehostinnou krajinu severské tundry. Před
65 tisíci lety pokrýval většinu severní Evropy Skandinávský ledovec,
který sahal až k výběžkům Karpat, Alpský ledovec pak sestupoval hluboko
k jihu. Podnebí bylo chladné a suché. Dlouhé zimy střídala krátká
léta. Nicméně glaciální maxima s extrémním klimatem vyplňovaly tzv.
interpleniglaciály, příznivější období trvající i několik tisíc let.
Nové paloeobotanické rozbory tehdejší vegetace nás přesvědčují, že ve
střední fázi ml. paleolitu (31 000 – 22 500 př. n.l.) nebylo klima
kolem Pálavy tak studené a nehostinné, jak se dosud předpokládalo.
V těchto teplejších a vlhčích intervalech spolu s lovnou zvěří do
Evropy nejspíše přicházel i zdatný lovec – současný člověk.
Tok horního Dunaje
tehdy tvořil poměrně úzký koridor mezi severským a alpským zaledněním,
který přes Wachauskou bránu na Dunaji a dolní Podyjí propojoval bohaté
pastviny východu se západem kontinentu. Migrace stádní zvěře, mamutů,
sobů, koní či bizonů probíhala v nížinných polohách s dostatkem
vegetačního patra a vody, v prostředí, které v hojnosti nabízely meandry
Dyje a Moravy. Jižní svahy Pálavy s vrcholem Děvína skýtaly nejen
strategickou polohu s přehledem o tahu stád, ale také výjimečné
přírodní podmínky pro založení sídlišť. I současný název Děvín
v sobě patrně uchovává význam lokality jako pozorovatelny. Lze si jej
vyložit jako divín – dívati se – a má svůj protějšek nedaleko
Bratislavy, vrch Děvín na soutoku Moravy a Dunaje. Sídelní aktivita lovecko
sběračské společnosti na Pálavě trvala několik set, možná i tisíc let
a patrně měla charakter nejen sezónních tábořišť jediné skupiny, ale
trvalého zimoviště více rodů.
Úspěch
spočíval v relativně usedlém způsobu života, umožňujícím specializaci
členů i určitou sociální strukturovanost společnosti. Výsledkem tzv.
komplexnosti lovců a sběračů byl nebývalý technologický a kulturní
rozsah, jímž se odlišovali od méně početných migrujících skupin. Ty
zpravidla nepřesahovaly 30 až 50 jedinců. Komplexní hospodářsky
zajištěná společnost však mohla vstřebávat a rozvíjet více skupin
současně, čímž významně podporovala i svůj progresivní genofond.
Dokladem pavlovienského úspěchu je nejen zaznamenatelný duchovní život,
symbolizovaný bohatostí nálezů výtvarných a kultovních předmětů
včetně rituálních pohřbů, ale především vývoj nových výrobních
postupů. Jedná se o objev keramiky, vypalování předmětů ze speciálně
upravené hlíny, využití rostlinných vláken pro tvorbu sítí, které podle
otisků na hliněných hrudkách nejspíše dospělo i v tkaní hrubých
látek. Rozvíjel se i způsob přípravy pokrmů. Rostlinný materiál ze
sběru byl zřejmě upravován mělněním na kamenných plotnách, dosud
užívaných pro roztírání minerálních barviv. Kašovitou stravu tak mohly
přijímat i děti, do té doby odkázané jen na matčino kojení.
V obydlích podobných jurtám či týpí jsou kolem ústředního ohniště
zaznamenány kotlíkové jamky pro vaření. Jeden ze zdejších nálezů
možná představuje mapu: na mamutím klu je geometricky zobrazen výjev,
evokující záznam o krajině. Většina těchto projevů má charakter
zárodku lidské civilizace, sice v primitivním stádiu, ale se zřejmým
náznakem sociálně-ekonomických dispozic účastníků „civilizačního
projektu“.
Úpadek pavlovienu
přišel s nastupujícím glaciálním maximem, které vrcholilo 22 tisíc let
př. n. l. Lovecké a sídelní aktivity slábly s návratem zalednění a
souvisejícím úbytkem stádní zvěře. Život ustupoval do klimaticky
příznivějších oblastí. Moravský koridor na horním Dunaji se uzavřel a
kdysi bohatá sídliště na svazích Pavlovských vrchů zakryla mocná vrstva
erozivní spraše. Důsledek suchých a mrazivých větrů pro naši současnost
zachoval jedinečný doklad o způsobu života dávných předků. Progresivní
kultura evropských lovců sběračů však nezanikla. Klimatická změna
poslední doby ledové vyvolala pohyb těchto lidí za obživou, za lovnou
zvěří. Teritoriálně usedlé civilizační skupině nezbývalo než jako
v minulosti migrovat, opustit dříve slibná loviště a najít si nový
domov. Část odešla na západ k pevninskému mostu spojujícímu Pyrenejský
poloostrov s africkými břehy. Početnější populace však nepochybně
volila cestu na jihovýchod podél toku Dunaje. Tady, v nížinách ještě
neexistujícího Černého moře, byl dostatek příležitostí k rozvoji
progresivních sídelních aktivit. Zaběhlý sběračsko-lovecký způsob
života však pokračoval na cestě k východu za velkými stády mamutů.
Přímí potomci tvůrců Věstonické venuše tak mohli spoluutvářet budoucí
koncept zásadní přeměny životního stylu tzv. neolitické revoluce, stejně
jako být kolonizátory amerického kontinentu a pokračovat
v lovecko-sběračské tradici v některém z nespočetných
indiánských kmenů.
