Pekelný jícen nás vyplivl do Novin

Česko má spoustu krás a úžasností a tradic. Jednou z nich je vodáctví. V předminulém Všudybylu jsem konstatoval, že se chystám na Ploučnici, viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Navštivte Liberecký kraj“. Průrva Ploučnice, nazývaná také Čertova díra či Hromová rána nebo Pekelný jícen, kterým se se vším všudy za velké vody stává, takovou úžasností bezesporu je. Proto jsme jím s Pavlem Mališkou, opakovaně fascinováni, propluli třikrát.

Plavbu po řece Ploučnici jsme zahájili v pátek 29. dubna 2011 večerním transferem do Stráže pod Ralskem, kam nás odvezl můj syn Martin. Ani jsme neměli až tak velkou spotřebu na sto kilometrů, neboť jsme s Pavlem během cesty vypili každý tři piva. A protože vodáckých kempů je na Ploučnici pomálu, stan jsme postavili vedle řeky. V sobotu 30. dubna ráno jsme vstali kolem deváté hodiny. Pavel uvařil snídani a nafoukl Pálavu, za což jsem ho pochválil, neboť je nanejvýš správné, když háček vzorně pečuje o pohodlí svého zadáka. Před silničním mostem jsme se nalodili. Stav vody nic moc, a vypitého alkoholu taktéž. S prvním stavem jsme nic nadělat nemohli, a tak jsme každou chvíli dřeli lodí o dno řeky. V případě druhého jsme taky „dřeli“, nicméně díky Staropramenu, byla i tohle příjemná dřina. Před obcí Noviny na úpatí hory Ralsko se plytké koryto řeky jako zázrakem proměnilo ve skalní kaňon. Proplouvali jsme mezi padesátimetrovými pískovcovými stěnami. A najednou šmytec. Až poté, co jsme se rozkoukali, unešeni romantickou scenérií průrvy, jsme zjistili, že se tok řeky obrací a v pravém úhlu mizí do před námi se kolmící stěny. Propluli jsme třináctimetrovým tunelem o šířce asi 3,5 m. Pak na chvíli otevřenou roklí. No a poté se vnořili do jedenačtyřice­timetrového čtyři metry vysokého skalního tunelu. Tato nová vodní cesta byla v pískovcovém masivu vykopána před staletími, aby Ploučnici přinutili pohánět hamr u východu ze skalní rokle. Průrva Ploučnice byla 17. prosince 1997 Ministerstvem kultury ČR prohlášena za kulturní památku. Hned, jak nás Pekelný jícen vyplivl, vítala nás na pravém břehu laguny vodáky obsypaná občerstvovna. Rázem jsme byli v Novinách v Redakci, kterýmžto názvem občerstvovna sluje. U piva a klobásy jsme podebatili s kolegy a po cca hodinové pauze se vydali po vodě. A protože jsme se dost ploužili, plavbu jsme ukončili v lese u “Ploužnice“. Velkým zážitkem pro nás pro oba bylo sisifovské vynášení lodě a lodních pytlů po strmém břehu, neboť jsme měli za ten den opravdu hodně „najeto“. Úžasně jsme se vychechtali vlastní nemohoucnosti, a to si ještě před tím šel Pavel omýt podrážky svých noblesních neoprénových bot, aby neumazal les. Leč bahnitý břeh se s ním utrhl, a byl tam až po krk. No a po přenocování, vzhledem k tomu, že se v neděli na 1. máje citelně ochladilo, jsme se pěšky vydali, obtíženi bágly a zážitky, cca 10 km do Mimoně na vlak.