Obecní dům národním symbolem

Prakticky ke každé v Obecním domě realizované výstavě vydává Obecní dům tištěnou publikaci. Dlužno podotknout, že od roku 1997 do konce roku 2002 vydal včetně jazykových mutací na třicet knižních titulů. Historicky a faktograficky zaměřených monografií či obrazových knih o Praze a Obecním domě. Ačkoliv je Česko v počtu vydávaných knih na počet obyvatel v první patnáctce světa, česká veřejnost a zejména mládež přejímá čím dál více informací z elektronických médií. Nejen z televize a internetu, ale i z CD ROM a DVD. Obecní dům sice nepolevuje ve své knižní vydavatelské činnosti, avšak současně reaguje i na tyto trendy. 

O rozhovor na toto téma jsem požádal generálního ředitele obecního domu v Praze Ing. Františka Laudáta.
Kvalitní tiskovina je krásnou a trvalou hodnotou, kterou lze vzít do ruky, tedy i fyzicky uchopit. Nicméně i my jsme se rozhodli představit se také v jiných oblastech, což je možné vnímat jako logickou odezvu na společenskou poptávku. Poprvé v roce 2002 se nám podařilo (jak jsem se dodatečně dozvěděl, po desítkách let) přivést do prostor Obecního domu v Praze festival filmové televizní tvorby „Zlatá Praha“. Doufám, že se filmová branže natrvalo usídlí v Obecním domě, podobně jako je tomu s vážnou hudbou, výstavami, věhlasnými plesy apod.

V květnu loňského roku spatřil světlo světa filmový dokument o Alfonsu Muchovi, který s invencí a v příslovečné kvalitě pro Obecní dům vyrobila společnost Febio Fero Feniče.
Je určen turistům a návštěvníkům Obecního domu. Pojednává o Alfonsu Muchovi a jeho vztahu k Obecnímu domu, o výzdobě Primátorského sálu. Podstatně větším projektem, který Obecní dům zadal a na němž pracujeme od podzimu roku 2001, je rozsáhlý umělecký dokument o fenomenální české pěvkyni Jarmile Novotné. Poprvé byl veřejnosti v české verzi představen 26. listopadu loňského roku. Je určen nejenom domácím divákům, ale pevně věřím, že jeho poselstvím oslovíme i publikum ve Spojených státech amerických, zejména ve velkých městech, v nichž Jarmila Novotná působila.

Nevím, zdali je už dnes Jarmila Novotná součástí školních osnov. Avšak vím, že dodnes je pro mnohé, a to i pro nás, kdož jsme utrpěli i vyšší hudební vzdělání, otázkou, kdo byla Jarmila Novotná. Takže kdo?
Věhlasná sopranistka. Pokud se týká světového věhlasu (dá-li se co takového poměřovat), pak svojí oblibou zcela zřejmě předčila i námi vnímanou první dámu operní scény paní Emu Destinnovou. Jarmila Novotná ji překonala i počty sezon, jež zpívala v Metropolitní opeře v New Yorku. Bylo jich šestnáct. To se, kromě ní, nepovedlo žádné další primadoně. V osobě Jarmily Novotné se koncentruje neobyčejná krása, nádherný hlas a skvělá povaha.

Váš film o Jarmile Novotné „Nepolapitelný motýl“ je poněkud atypickým produktem…
Osobně si přeji, aby Obecní dům vždy překvapoval něčím pozitivním. Mým snem je, aby z dílny Obecního domu v následujících letech vzešlo několik takovýchto dokumentů, které by měly společný rys a zaměření. V roce 2000 jsme ke všeobecnému údivu pro českou veřejnost doslova objevili Jarmilu Novotnou. Věnovali jsme jí vzpomínku 28. října, kdy každoročně v Obecním domě slavíme „Den republiky“. (Po ní následovala Ema Destinnová a v roce 2002 Bedřich Smetana.) Dokument, který je nazván „Nepolapitelný motýl“, by se dal nazvat jakýmsi stavem duše s tím, že zde bychom přiřadili atribut vzpomínání. Se stejným režisérem, známým propagátorem videoartu, panem Petrem Skalou, připravujeme navazující dokument o Emě Destinnové. Pokud bychom Jarmile Novotné přiřadili atribut vzpomínání krásného, sladkého, tak u Emy Destinnové bychom mohli spíše přiřadit atributy samoty a smutku.

Film o Jarmile Novotné je zároveň i výpovědí o československé historii.
Dějová fabule obsahuje velmi silnou pasáž týkající se 2. světové války, kdy Jarmila Novotná utíká před fašismem do USA. Velké přátelství ji pojilo jak s Janem Masarykem, tak i s jeho otcem, prezidentem T.G. Masarykem. Ten jí pomohl najít cestu k věhlasným učitelům a na zahraniční pódia. V projektu jsme použili autentické filmové sekvence, na nichž Jarmila Novotná za klavírního doprovodu Jana Masaryka zpívá „Lidické písně“.

Proč název Nepolapitelný motýl?
K pojmenování projektu nás inspirovalo nejen to, že sama Jarmila Novotná byla krásná, ale také to, že i její umění bylo jako krásný, těžko uchopitelný sen. Jako pomíjivá krása motýla. Přáním pražské radnice při schvalování tohoto projektu pak bylo, aby se ve filmu objevily expozice známých panoramat Prahy tak, aby se do povědomí světové veřejnosti dostávaly obdobně jako známá panoramata dalších evropských metropolí či New Yorku. V bezprostřední časové řadě jsme tak propojili záběry New Yorku se známými panoramaty Prahy a symboly české krajiny. Vše doprovázeno množstvím střihových záběrů na autentické fotografie ze života a operních rolí Jarmily Novotné i na její nebližší příbuzné. Vedle známých osobností světové kultury (komponoval pro ni např. Franz Lehár) bych namátkou vzpomenul Adolfa Branalda, Evu Walterovou, Ludmilu Dvořákovou, profesorku Ljubu Medkovou – Strakovou, ale i pamětníky z obce Liteň, kde Jarmila Novotná, i když ne dlouhé období, spokojeně žila s manželem Jiřím Daubkem a kam se měla šanci vrátit až po roce 1990. Srovnávací dimenzi dokumentu podtrhuje skutečnost, že před kamerou vedle osobností české kultury vypovídají prostí lidé, jejichž svědectví je emotivně umocňováno vysokým věkem.

Porozumí filmu zahraniční, zejména americké, publikum?
V prvním čtvrtletí tohoto roku připravujeme anglickou verzi. Podle ekonomických možností se chceme pokusit ještě v tomto roce vydat film o Jarmile Novotné na DVD. Jednáme se Suprahonem s dr. Králíkem a dalšími osobnostmi, které jsou držiteli práv na rozsáhlé zvukové archivy. Jakoby paralelní produkt se nám podařilo získat řadu fotografií, jež jsme převedli do digitální podoby, takže verze na DVD nosiči by mohla být velmi zajímavá.

Obecní dům v Praze je ve své novodobé historii tradičním místem výstav. Dalším velikánem české kultury, jehož tvorbu Obecní dům připomene, je Josef Čapek, stojící jakoby ve stínu svého bratra Karla.
Výstavu z tvorby Josefa Čapka, symbolicky nazvanou Nejskromnější umění, zahájíme těsně před Vánocemi. V prvním čtvrtletí letošního roku ale ještě doběhne retrospektivní výstava Antonína Procházky. V letních měsících bude kvůli významným akcím trochu posunut náš výstavní kalendář. Nicméně od začátku července bude mít veřejnost možnost zhlédnout další skutečnou lahůdku, a to retrospektivní výstavu díla Jana Preislera. Na podzim je připravována výstava „Český design 1995 – 2000“. Dále Obecní dům připravuje řadu menších výstav. Doufám, že se nám podaří vyjednat zápůjčky a na jaře představit veřejnosti tvorbu Jana Zrzavého, na podzim pak kresby architekta Michala Brixe. Na mezinárodní kolbiště vstupuje Obecní dům ve výstavních síních v Japonsku. Celý rok tam bude putovat výstava fotografií Karla Čapka. Pro Moskvu na přelomu let 2003/2004 připravujeme výstavu českých symbolistů a výměnou za to, pokud vše vyjde, bude mít pražská veřejnost možnost zhlédnout v roce 2004 poklady ruské avantgardy.

Během prázdninových měsíců se v Obecním domě pořádají koncerty „Folklorního léta“ a „Varhanního léta“. Budou i letos?
Věřím, že tomu nebude nic bránit. „Varhannímu létu“ bychom ale chtěli dát poněkud „jiný kabát“, aby upoutalo širší zájem veřejnosti.

Co dalšího připravujete na letošní rok?
Budeme pracovat na filmu o Emě Destinnové, který je druhým z cyklu zamýšlených dokumentů, na něj bude navazovat Bedřich Smetana opět s nějakou citovou dimenzí, ale už moderním pohledem. Coby předzvěst roku 2004, který by mohl být vyhlášen „Rokem české hudby“, připravujeme slavnostní koncert 28. října ve znamení Antonína Dvořáka, kterému by měl být zasvěcen. Doufám, že dojde k realizaci zvláštního projektu, který bude mj. připomenutím toho, že naše vlast je ve světě daleko známější pod svým keltským jménem Bohemia. Se symfonickým ansámblem (a doufám, že to bude FOK) zkusíme představit veřejnosti keltskou hudbu.
Věřím, že i letos veřejnost překvapíme krásnými knihami. Zejména o tvorbě Jana Presislera. Z nově vydávaných publikací bych přiložil největší význam těm, které se vztahují k výstavnímu programu v Obecním domě. Rádi bychom dokončili projekt „Obecní dům na DVD“, protože to je médium, které stále častěji vstupuje do našich domácností.

Obecní dům je významným podporovatelem nadačních akcí.
Každoročně jednáme o několika charitativních akcích. Rovněž letos jich chceme několik nepřímou formou spolupořadatelství podpořit, aby výtěžek z nich byl co největší a mohl směřovat do rukou potřebných. V případě Obecního domu to je pomoc pro nadace v oblasti medicíny se zaměřením na malé děti.

Pracoval jsem v několika kulturních domech. Všechny byly svými zřizovateli dotovány. V případě Obecního domu tomu tak není.
Opravdu není. Obecní dům si na veškeré aktivity musí finanční prostředky vydělat sám. I na údržbu. Přitom si málokdo uvědomuje, že od jeho rekonstrukce uplynulo šest roků a že musíme začít s rozsáhlejší obnovou a údržbou. Našim cílem je dodržet závazky k pražské radnici a odeslat každým rokem na její účty dalších čtyřicet milionů korun. Je to vracení finančních prostředků, které v letech 1994 až 1997 investovala do rozsáhlé rekonstrukce.

Nejen loni, ale i letos se bude v Obecním domě konat několik velkých mezinárodních akcí politicko-společenského charakteru, s nimiž zřejmě budou spojena jistá omezení provozu.
Nedomnívám se ale, že se budou opakovat rozsáhlá bezpečnostní opatření, jako tomu bylo v případě summitu NATO v listopadu loňského roku. Koncem května se v prostorách Obecního domu v Praze na několik dní sejde plenární zasedání Severoatlantické aliance. Připravuje se zde několik lékařských kongresů. Do Obecního domu se sjede top management, generální ředitelé a prezidenti světových sázkových společností. Takovýchto zajímavých konferencí a kongresů bude Obecní dům hostit celou řadu, čímž se naplňuje další rovina jeho fungování coby místa setkávání se různých kultur, lidí a názorů. Věřím, že v našich prostorách bude i nadále slavit své narozeniny v té době již exprezident Václav Havel, že se zde bude konat další ročník jeho akce „Forum 2000“ – diskuse moudrých a zajímavých lidí z celé planety. Loni bylo totiž poprvé přeneseno z Pražského hradu k nám, do podhradí. Obecní dům je národním symbolem a my zcela zarputile chceme dál tuto jeho pověst budovat prostřednictvím toho nejlepšího z české občanské společnosti, kultury a gastronomie.

www.obecnidum.cz