Norsko 3
31. 12. 2015
Na hoře Skorsnosi
Úterý 7. 7. 13:45 Zapisujeme se s Matoušem do
vrcholového deníku na hoře Skorsnosi. Táta stojí kousek pod námi a něco
volá. Nevím přesně co. Jeho slova, stejně jako před pěti minutami moji
pláštěnku na batoh, odnesl prudký vítr do údolí. Zřejmě nás nabádá
k urychlenému sestupu. I přesto, že prší, tu je pěkný výhled. Přímo
pod námi jsou ledové vody jezera Tyin a za ním zasněžení obři
Jotunheimu.
Matoušových dvě stě metrů
Středa 8. 7. 15:59 Právě jsem potřetí sjel singltrek,
který máme přes údolí naproti Bassebu. Jeho objevení předcházely tyto
události: Po silnici jsme se vydali do strmého stoupání k jezeru Tyin.
Neuběhly ani dvě hodiny a byli jsme na místě. Jezero nás přivítalo
poseté krami. Kolem něj se vinula šotolinová cesta, na níž se stala ona
osudová událost, která mě dovedla až na singltrek. Půjčil jsem totiž
Matoušovi kolo. Tomu stačilo pouhých dvě stě metrů, aby zničil
přehazovačku. Rozezlen jsem se spustil nazpět dolů do našeho domečku. Bylo
mi ale líto zůstat uvnitř. Vytáhl jsem náhradní kolo a vydal se opačným
směrem. A to bylo dobře. Dlouho mě totiž jízda na kole nebavila tak
jako tady.
Matoušovo evangelium (euangelion – řecky dobrá
zpráva)
No, to Martina napadlo, že bychom si mohli vyměnit kola, protože to moje má
zadní tlumič a to jeho ne. Chtěl jsem se do toho opřít už od začátku a
něco ruplo. Řetěz pořád padal. Martin to sváděl na mě, já zas na jeho
kolo. Bráchu chytil amok a mrštil kolem do stráně. To byl uklidňující
signál, že za to může kolo, jinak by tam hodil mě. Nabízel jsem mu, ať si
vezme moje, ale odmítl a odjel. Já s tátou pokračoval nádhernou
přírodou. Tu a tam ovečky. Obklopeni horami s vodopády, v dálce
zasněžený Jotunheimen. Zanedlouho jsme dojeli do osady. Z té vedly dvě
cesty. První k jezeru Big Dien, ale tou se nám nechtělo. Víc nás lákala
ta, která se tvářila, že se vine kolem jezera. Návěje sněhu.
S obtížemi jimi projíždíme. Dorážíme k rozcestníku. Trasa okolo
jezera nikde. Jen zpátky. Nechceme se vracet. Za každou zákrutou překvapení
a pak už silnička nadobro mizí pod sněhem. Začíná být pěkná zima, tak
jsme to otočili. V chatě už byl brácha, a ani ne naštvaný.
Pod vrcholem Stogonose
21:32 Povečeřeli jsme vynikající, od mé babičky
zavařený a mnou ohřátý guláš. Dozvídám se, kam dojeli táta
s Matoušem.
Čtvrtek 9. 7. 12:21 „Co budeme dělat? Já bych šel na
ryby. Pojďte se radši válet. Takovejch pět šest roků bych se válel…“
Ano, jsme jako tři veteráni. Neválíme se však v lese, ale pod vrcholem
hory Stogonose. Je tu krásně. Nefouká. Severské slunce svítí, hřeje
rozpálená skála. Obědváme sýr, salám a šumavu. Navíc s námi do
nadmořské výšky 1 435 m n. m. vylezl i pelhřimovský Poutník. Po pivě
se totiž líp spí.
Martin Kainc a Matouš Kainc
