Nestabilní podnikatelské prostředí omezuje rozvoj firem

Místopředsedu Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky, předsedu Svazu českých a moravských výrobních družstev, člena představenstva Evropské konfederace výrobních a sociálních družstev CECOP a výkonného výboru Mezinárodní organizace průmyslových a řemeslných výrobních družstev CICOPA JUDr. Rostislava Dvořáka jsem navštívil 23. května 2017.
Pane doktore, koncem letošního dubna jste byl na Maltě opětovně zvolen členem představenstva nejvýznamnější evropské družstevní organizace Cooperatives Europe. Koho reprezentuje?
Je centrálním orgánem evropských družstevních obchodních společností a jejich asociací zastřešujícím veškeré země Evropy. Tedy i nečlenské země Evropské unie. Pochopitelně, práce každé vrcholové instituce má mnoho formálních znaků, tato však i řadu pozitiv. Například na jeden z mých podnětů, které Cooperatives Europe předložilo Evropskému parlamentu a Evropské komisi, tyto instituce reagovaly významně rychleji než česká vláda na obdobně závažné podněty, které jí předkládá Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR. Vrcholové orgány Evropské unie chápou, že pro úspěšnost národních ekonomik jsou velké firmy důležité, někdy bohužel bez ohledu na to, ve které zemi mají své matky. Chápou ale i to, že k udržení hospodářské stability zemí musejí v jejich struktuře převažovat dobře fungující národní firmy, což jsou povětšinou podniky střední a malé velikosti. A uvědomují si to víc než česká vláda, která v době, kdy tuzemské firmy trpí nedostatkem pracovních sil, nejen že pokračuje v krocích, které přivádí další zahraniční investory, jež českým firmám přetahují zaměstnance, ale společně s odbory omezuje příliv pracovních sil zvenku. Odbory a vláda tento proces tak dlouho brzdily, že doplňovat pracovní síly už nebude odkud. Milion Ukrajinců pracuje v Polsku a další statisíce v jiných zemích Evropské unie. Už mockrát jsem upozorňoval, že v bývalém východním bloku je pohled na malé a střední firmy zkostnatělý a příliš socialistický. Že v nich tím pádem priority nejsou směrovány na malý a střední domácí kapitál, ale hlavně na velký zahraniční. Možná i proto, že pro rychlé zajištění zaměstnanosti je to jednoduší.
Ale abych se vrátil na začátek. Představitelé Evropské unie si uvědomují, že jejich země musejí mít základ ekonomiky v domácích firmách, a tak vyšli vstříc výše uvedenému podnětu Cooperatives Europe (na který zareagovali během čtyř měsíců) a rozhodli, že evropské peníze, které půjdou mimo jiné i do České republiky na podporu podnikání, budou účelově u řady programů z osmdesáti procent alokované na projekty malých a středních firem. Kdyby tohle před pěti lety Evropská unie neudělala, malé a střední firmy by se v Česku podpory asi vůbec nedočkaly. A ani tak jí není z národních fondů dostatek. V Německu a ve Francii například vlády na podporu družstev a středních firem uvolňují miliardy eur. Návrhů Cooperatives Europe není mnoho, protože každý musí odsouhlasit všech 84 členských organizací z 33 evropských zemí sdružujících přes 176 tisíc družstev ze všech sektorů hospodářství. Tady vidíte, jak je v Evropě družstevnictví silné. Družstva mají přes 141 milionu členů a zaměstnávají dalších 4,7 milionu pracovníků – nečlenů družstevních obchodních společností. V jednotlivých zemích jsou odlišné struktury a na některé věci hodně odlišné názory. Avšak zastáváme i řadu společných postojů. Třeba k tomu, že stát má podporovat středně velké a malé firmy, aby mohl disponovat silnou stabilní ekonomiku. To už dneska vědí i Rumuni a Bulhaři. Jenom v České republice, kde se o tom začalo před pěti lety intenzivněji hovořit, se pro to zatím nic, co by vedlo k výsledkům, nedělá.

Co půtky politiků? Mají vliv na podnikatelské prostředí?
Přes oficiální růst výnosů je skutečný stav v Česku neutěšený. Názor některých politiků z posledních týdnů, že jejich rozhádanost nemá vliv na podnikatelskou sféru, odmítám. Zaměstnavatelé potřebují podnikat v prostředí, které je stabilní. Pokud vnímají nestabilitu, je složité dělat dlouhodobé rozvojové kroky a investice, když nevědí, jak to bude zítra, natož za pět let. K tomu, co se v Česku děje, si proto neodpustím dvě poznámky.
První se týká konfliktu standardních politických stran versus hnutí Ano, tedy versus Andrej Babiš. Můj názor je, že není dobře, když oligarchové zastávají vysoké státní funkce. Musím však říct, že pan Babiš byl zvolen právě díky mnohaletému působení a úrovni některých představitelů standardních politických stran. Někteří lidé, i když si to neumějí odborně vyložit, už jen ze závisti nemají rádi miliardáře. Ale pokud vidí, že se ve standardních stranách exponují politici, kteří léta nemají dobré výsledky a svými rozhodnutími poškozují občany nebo dokonce rozkrádají majetek, pak podpoří i miliardáře, jen aby byla změna. A protože vybudovat miliardářské impérium vyžaduje schopnosti a práci s konkrétními výsledky, lze očekávat, že budou výsledky i v práci ve státní sféře a ve správě daní. A pan Babiš výsledky bezesporu měl. To, že byl zvolen, je důsledkem práce české politické reprezentace uplynulých dvaceti let.
Druhá poznámka bude vypadat trošku jako odbočení. Při napjatých a nedůstojných jednáních posledních týdnů jsem zaznamenal názor několika politiků a poslanců, při kterém mrazí: „Umožnění přímé volby prezidenta občanům byla chyba, která by se měla napravit a vrátit pravomoc volby poslancům do sněmovny.“ Poslanec, který něco takového řekne, by měl v ten okamžik skončit, odstoupit nebo být vyměněn občany. Přímá volba prezidenta je totiž v naší zemi jednou z mála forem uplatnění přímé demokracie. Jen v přímé demokracii mohou občané rozhodovat sami a jen ona neobsahuje zkreslení, které s sebou nese zastupitelská demokracie zprostředkovaným rozhodováním poslanců a senátorů, často drtivě odlišným od jejich předvolebních slibů. Pokud náš parlament bude předvádět to, co měli občané možnost sledovat v televizi, měli bychom se zamyslet, jestli by nebylo vhodné rozšířit prvky přímé demokracie o občanská referenda o stěžejních otázkách a „zastupitelům demokracie“ jejich často špatné rozhodování omezit. Celý svůj profesní život jsem věřil ve zdravý názor většiny a mnohokrát jsem měl osobní příležitost se o něm přesvědčit. Na druhé straně jsem často byl svědkem prosazování zájmů úzkých skupin a jednotlivců, jejichž kroky byly v rozporu s potřebami většiny.

• www.scmvd.cz