Společnost M.C­.TRITON posky­tuje praktické poradenství v oblasti řízení firem. Přímo působí na českém, slovenském a ruském trhu, projektově pak ve většině zemí Evropy. Byla založena v roce 1990. Obratem, počtem spolupracovníků, šíří a kvalitou služeb, intenzitou vývoje původního know-how i pozorností věnovanou společenské odpovědnosti a etice poradenských služeb patří mezi lídry trhu.

Nebraňte se dávat si i ty nejfantastičtější cíle

S partnerem společnosti M.C.TRITON Pavlem Vosobou jsme se setkali 28. listopadu v sídle jeho společnosti v Evropské ulici v Praze. Když jsem se ho ptal, jak by chtěl svou společnost prezentovat, odpověděl: „Víte co? Ptát se budu já vás. Tak se nejlépe pozná, co vlastně děláme.“

Jak jste se dostal k práci redaktora? Předpokládám, že k tomuto zaměstnání ještě studujete.
Přesně tak, Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Můj otec je šéfredaktorem Všudybylu.

Aha, takže po příkladu otce. A on to stále dělá, nebo dělal?
Stále dělá.

Takže váš otec řekl: „Pojď, dělej to se mnou…“? To je úžasné. U většiny podnikání nefunguje spolupráce rodičů a dětí. Majitelé firem okolo šedesátky říkají, že by rádi, kdyby firmu převzali syn nebo dcera. Jenže většina z nich není ochotná cokoli měnit a dát svým dětem pravomoci. Obvykle to končí rozchodem. Teď zrovna takový případ řeším – úspěšná, bohatá firma, otci je sedmdesát, synovi čtyřicet, bohužel patová situace, torpédovaná ještě nejbližším příbuzenstvem. Přitom lidsky se mají rádi, ale v pracovním životě jim to nefunguje. Snažím se proto doporučovat mladším, že nemá cenu jít do konfliktu, „bořit“ otci něco, co považuje za „své dítě“. Jediné vhodné chování následovníka je především se učit a poté trpělivě posouvat a otáčet kormidlem společnosti, než přijde ten správný okamžik. Čím více bude dělat mladý společník věci, které se nebudou zakládajícímu partnerovi líbit, tím více bude spolupráce zadrhávat. To samé platí ve vedení firmy. Pokud je více spolumajitelů a jeden z nich je například ředitel, tak ti ostatní nemají právo se mu plést do vedení. Každý z nás má určitý styl a je dobré, když si ho zachová. Není možné od majitele, zakladatele firmy chtít, aby se přizpůsobil někomu mladšímu. Naopak mladší se musí hodně učit a přemýšlet, případně si vytvořit vlastní sekci, firmu, kde se může seberealizovat.
A jak časopis funguje, kolik máte zaměstnanců?
Nemáme žádné. Otec je živnostník a spolupracujeme s dalšími subjekty, které zjišťují grafiku, tisk, distribuci atd. Naším řekněme posláním je spojovat lidi a dávat dohromady ty, kterým jde o šíření dobrého jména Česka.

Aha, teď rozumím, proč to tak dobře funguje. Protože jestli v dnešním světě něco chybí, je to „vytváření vztahů“. Všichni o tom hovoří, ale málokdo to v Čechách umí. Vytváření pevných vztahů bylo u nás rozrušeno, a to i díky politickým změnám. Je to velká bariéra českého byznysu. Češi mají ke všemu obrovskou nedůvěru, která jim neumožňuje se otevřít a budovat sítě. Dlouho se prověřují, ztrácejí spoustu peněz, času, energie, aby eliminovali riziko, parodoxně se ještě více rozhodují emocionálně a naivně. Pokud chceme dělat byznys, musíme nepřetržitě vytvářet vztahy. Je lepší několikrát se spálit, prohrát, než nemít nikoho. Stává se mi, že propojuji firmy a lidi, kteří už se dávno mohli poznat sami. Není potřeba čekat, až nás někdo seznámí – jít napřímo znamená zkrátit si cestu, nebát se odmítnutí, za čas to můžeme zkusit znovu.
Co vás na práci ve Všudybylu baví?
Volnost a velký prostor k seberealizaci. Mohu psát, o čem chci, udělat rozhovor, s kým chci. Mohu se seznámit se spoustou zajímavých lidí a nemusím se nikomu zodpovídat.

To se mi líbí. V dnešním strukturalizovaném světě je důležité najít si místo, kde můžete být spokojený, seberealizovat se. Prvním krokem je dělat všechno z vlastní vůle, ne z cizí. V současné době osmdesát procent lidí pracuje pro nějakou firmu, instituci a jejich činnosti jsou tažené potřebami jiných. Často se dostávají do těžkého vnitřního konfliktu, máme pocit, že jsme něco jako chovná zvířata. Je k neuvěření, že psi mají deprese, protože jsou lidmi obrovsky limitovaní tím, co můžou a nemůžou. Když někdo nechá psa na zahradě, je osočován, že se chová krutě. Nakonec se pes venku dožije dvakrát vyššího věku než jiný, který žije vevnitř. Navíc je svobodný. Naše představa o svobodě je dnes zkreslená. Chceme co nejvíce volna, peněz, prestiže a přitom jsme málo ochotni pro to něco udělat – tedy kromě „frází a gest“. Dosáhnout úspěchu lze pouze celoživotní duševní prací, fyzickou skromností a morální čistotou – to jsou slova největší filozofky starověku Hypatie. Máme-li možnost jednat sami od sebe, je principiálně jedno, co vlastně děláme. Aby se člověk vyprofiloval, aby zjistil, co chce dělat, musí mít svobodu. Pokud to tak neudělá a začne podléhat tlaku společnosti, to znamená, že musí mít kariéru, auto, dům, ženu, dítě, každý rok jet v zimě a v létě na dovolenou, tak si dříve či později zničí osobnost. To trvá přibližně do padesáti, kdy člověk znovu procitne.
Zeptám se dál. Co je typické pro vaše chování?
Nerad dělám věci tak, jak se ze zvyku dělávají. Zajímají mě důvody a rád o nich přemýšlím. Rád si tvořím vlastní cestu.

Výborně! Dnes po vás nikdo nechce vlastní cestu. Ve firmách je většinou jasně definovaná činnost, kterou máte dělat. Každý si ovšem může svoji svobodu vybojovat. Většina lidí ale tu potřebu nemá, jsou ve škatulce a bojí se z ní vylézt. Pokud však něco opravdu chcete, dokážete si to prosadit. Sice pomalu, ale jde to. Navíc se naučíte být trpělivým, pracovat s lidmi a hlavně se naučíte prohrávat. To je důležitá dovednost. Vezměte si například vědce. Ti přece prohrávají pořád, to musí být frustrující. Oni jsou však naopak rádi, že našli další způsob, jakým to nejde. Znamená to, že se přibližují k cíli. Pokud prohráváte, ale činnost, kterou děláte, vás stále baví, znamená to, že máte vyhráno. Nejste totiž orientován na odměnu, ale na samotnou činnost, vlastní aktivitu. Je-li člověk orientován na odměnu (peníze), je málokdy opravdu úspěšný – za úspěch nepovažuji „hvězdičky“ vytvořené uměle médii.
Přemýšlel jste někdy, co budete dělat za pět let?
Nejste první, kdo se mně takhle táže, ale nedokážu to říct.

Nebraňte se dávat si i ty nejfantastičtější cíle, nic není nemožné. Musí to vycházet z vás. Sednout si a přemýšlet, kde budete za pět let a co uděláte sám pro sebe, není vůbec špatné. Proces poznávání a rozvoje osobnosti není založen na tom, jaké informace se dozvíme, ale jak o nich přemýšlíme a uplatníme je. Tam se tvoří zárodek úspěchu a pocitu blaženosti. Když se opravdově pustíte do naplňování vlastních vizí, uvidíte, jak vás to změní v pohledu na svět – mnoho věcí, které vám společnost podsouvá, se stanou směšnými, nedůležitými.

• www.mc-triton.cz