Na Retezat 6
07. 03. 2004
Na voňavě měkkém koberci
Mám čím dál větší žízeň. Dolů z hřebene se mi nechce a potřebuji
vodu na vaření. Naštěstí v horní partii travnaté stráně ani ne pramen,
ani ne studánka. Prosak. Bahnitá loužička, z níž zvolna odtékala voda.
Když jsem nabral první litr, přestala odtékat. Na naplnění všech lahví
(4 l) jsem si počkal. Ale lepší, než se s nejistým výsledkem vydat kamsi
do údolí.
20.00 Tábořím kousek pod Virfului Gorovu. Nádhera. Přímo v kosodřevině
na voňavě měkkém koberci lišejníků a mechů. To by jeden neřekl, jak
těch několik málo (vzdušnou čarou) kilometrů, co jsem dneska ušel, trvalo
dlouho.
To jsem mohl dopadnout
18.7. 02.00 Probudil mne nějaký hlas. Je nádherná noc a stan mokrý
rosou.
07.30 Vylézám. Je pod mrakem. O půl desáté odcházím. Ještě jdu
kosodřevinou. Ještě se mohu kochat velehorskými panoramaty.
11.30 docházím na Cabana Baleia. Odtud má podle mapy vést cesta do údolí.
Nějak nevede. Nabírám azimut kolmo dolů na vrstevnice. Obědvám kdesi
v lese. A opět se prodírám. Že tu byli lidé, potvrzují useknuté kmínky
bříz. Tráva děsně klouže a já taky. Padá déšť a já taky. Vražedná
kombinace při 70% sklonu terénu. Sestupuji v blízkosti bystřiny řítící
se žlebem.
14.30 Dole u cesty se svlékám a vyklepávám jehličí a větvičky
z oblečení. Z ponožky vyndavám živou vosu. Už vím, co mne celou dobu
tak šíleně bodalo! Pohled nazpět do čtyřicet metrů kolmých stěn kaňonu
a na převislé skály nad nimi mi říká, že scházet o pár metrů víc
napravo, to jsem mohl dopadnout!
Na mezi mezi strništěm a kukuřicí
Bystřina Magura, podél níž vede cesta, se vlévá do Riu Rabat. Deštivým
odpolednem mne dovedla až do Pui. Tady na nádraží vařím těstoviny
s houbami, co jsem nasbíral z kopce dolů, a převlékám se. V sedm hodin
mi jede vlak do Simerie, kam přijíždím kolem deváté. Již po cestě
z okna vlaku odhaduji, na kterou stranu tratě jít bydlet. Rozhodl jsem se pro
tu, co je nádraží. Před nádražím čekala spousta taxíků. Ale ne na mne.
Přešel jsem hlavní street a namířil si to za domy do polí. Tam jsem
udělal čestné kolečko, abych se vrátil tam, odkud jsem vyšel, na mez mezi
strništěm a kukuřicí. Stavím stan.
Bude si mi stýskat
19.7. 07.30 Probudil jsem se do horkého podmračeného dne. Hodinu trvalo,
než oschl stan mokrý rosou. Dělá se horký slunečný den. Uprostřed polí
je (zřejmě) vodárna obehnaná plotem. Věším na něj spacák a veškeré
své věci včetně stanu, aby se sušily. Zatímco dělám snídani, Sigg
přestává vařit. Ještě jednou se mi jej nakrátko daří přemluvit, ale
pak šlus. Došel benzin. Do ohřáté vody dávám tři pytlíky Lipton Yellow
Label Tea. Snídám suché ovesné vločky (ostatně, je to jedna z jejich
nejchutnějších úprav) a zapíjím nevařeným čajem. Zatímco se mi suší
mé po cestě hygroskopické čundrácké oblečení, fotím polní kvítí.
Rudé vlčí máky a modré chrpy. Jó, jó. Bude si mi stýskat…
