Na Retezat 5
31. 01. 2004
Celou noc se objímáme s vichřicí
16.7. 03.00 Nádherné místo na táboření. Měsíc téměř v úplňku.
Hvězdy. Scenérie jako z ilustrace putování Dona Quijota přes Pyreneje od
Gustava Doré. Celou noc se objímáme s vichřicí. Stan zatím drží. Ale je
to vášeň…!
7.30 Zdá se, že se probouzím opět do mraků. Musím ven. Ne, nejsem
v oblacích, je nízká oblačnost. Nápory vichřice pokračují, ale je
sucho. Kvůli vichru vařím ve stanu.
8.30 Napral jsem do sebe denní dávku ovsa. Za chvilku mne čeká navléknout
si mokré tenké ponožky, mokré tlusté ponožky, mokré goretexové gatě a
bundu a obout si mokré boty. Ó, jak nechtělo se mu…
12.00 obědvám pod Lacul Bukura, když jsem předtím po cestě během sestupu
třikrát ždímal ponožky. Podle stejnojmenného potoka na Poiana Peleagi –
kemp plný rumunských výletníků (ponožky už nejdou ždímat).
15.45 Slunečným dnem po červeném kříži do sedla Plaiul Mic. Nádherné
panoráma, jemuž vévodí Papuša. Vidím i na místo, odkud jsem ráno
vyšel. Jsou tu dvě plesa, či spíše kaliště, a je tu nádherně.
Tak jsem ho vypískal, koně jednoho
Tady zůstanu. Stavím stan a vše, aby se sušilo, vystavuji sluníčku.
16.35 Na křížení značek se rojí výprava českých véháťáků
s průvodcem. Posedávají sice více než sto metrů ode mne, ale i tak mi
vadí. Dělají hluk.
17.55 Přichází společnost vedená dominantním grošovaným hřebcem. Jde
z něho strach. Ostatní koně jsou hraví. Vypadá to, že mi budou kibicovat
i do vaření. Hraji jim na zobcovou flétnu.
19.00 Lidé už žádní nechodí. Ležím ve spacáku, čučím na velehory ve
společnosti koní.
21.50 Usínám. Někdo přidusal. Pofrkává a těsně vedle mého stanu
okusuje trávu. Dokonce se o něj otírá. Slušně jsem ho, koně jednoho,
požádal, aby toho nechal. Ale on nic. Tak ještě jednou. Ale on se otíral
dál. Tak jsem mu forte fortissimo zahrál na flétnu. Panečku, ten upaloval…
A celou noc byl klid.
Nádherné echo
17.7. 8.00 „Musíš tak řvát?!“ Probouzím se s klením na konto
číhosi hulákání u plesa. Nádherný den. Takový, na nějž jsem tři noci
marně čekal u Lacul Mare. Místo abych míchal poridge, se kochám. Že
poridge nemůže být hnusnější? Připálený teda jo! Opatrně nabírám,
abych nenarušil jeho zuhelnatělou vrstvu. Čtvrt hodiny pak u plesa drhnu dno
kyblíku.
10.00 Traverzuji směr Papuša Custurii. Těsně před sedélkem mezi Custurou
a Papuša Mica mne zastihuje poledne. Obědvám ve velehorské sluneční
nádheře s výhledem na Peleagu, Papušu, dvě plesa údolí bystřiny
Peleaga. Během oběda mi vypadl velký kus zubu. 14.32 Opět na Papuše. Odtud
přes Partilie Inchise (téměř dvojkové lezení) na Virfului Lacului nad
nádherným plesem s ostrůvkem. Uprostřed těchto Skriniarek jsem si zahrál
na zobcovku. Nádherné echo. Pak vesměs po balvanech a mezi kosodřevinou na
La Coastele. Lancita je nádherný oblý kopec. Traverzuje se stezkou vyrubanou
v kosodřevině. Asi po půlhodině mne to v 19.15 vyplivlo nad travnatými
kopci s pasoucími se koňmi.
