My jsme to, co zbylo, když Slováci odešli

Rozhovor s ředitelem Zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Dr. Hynkem Kmoníčkem jsem 22. října 2014 začal nediplomaticky.
Pane řediteli, nějaký čas jste pobýval v Austrálii. Jenomže i po návratu do Česka vám může připadat, že jste stále u protinožců, jak je tu ledacos postavené na hlavu.
Australané říkají, že tam je to tradičně „down under“, Češi říkají, že tady je to „upside out“, Takže je to v zásadě docela podobné přetočení.

Traduje se, že tehdejší ministr zahraničí vás chtěl poslat mnohem dál než jen do Austrálie. Jaké byly vaše pocity, když jste se tam ocitl?
Mentálně lepší než fyzicky. Austrálie je skvělá pozice pro velvyslance, pokud splňuje dvě základní podmínky. Jedna je, že mu musí být alespoň pětasedmdesát let, a druhá, že musí být vášnivý golfista. Já se tam cítil, jako když dostanete roli, kterou jste vždycky chtěli, jenom úplně jindy, s jiným režisérem a v jiném filmu. Což vypovídá víc o mně než o Austrálii. V Austrálii se žije příjemně. Před měsícem zase vyšel nějaký žebříček, že Canberra, kde jsem dva roky bydlel, je pro život nejlepším místem na světě. Možná i je. Ale platíte za to jednou věcí: Nudou. Canberra je na jedné straně hlavním městem jedné z dvaceti největších ekonomik světa (G20), na druhé straně vás překvapí velikostí asi tak Brna s kulturním životem zhruba Přelouče. Čímž poukazuji na to, že tam jsou asi dvě velká kina, žádné stále divadlo či orchestr, žádný stálý soubor, čekáte, kdo zavítá z města. Řekl bych dokonce, že Přelouč je na tom s hostováním o dost lépe než Canberra. A že když v Přelouči člověk vyjde na ulici, potká tam lidi. V diplomatické čtvrti Canberry vyjdete na liduprázdnou ulici, po které jednou za hodinu projede autobus a rozežene bandu klokanů. Na druhé straně můžete v Canbeře v centru města chytit pět kaprů za hodinu.

Všudybylem se prolíná mentorování, že cestovní ruch je tržní platformou mobilní kupní síly. A že bychom této kupní síle neměli bránit posilovat ekonomiku našeho státu.
Turismus je v Česku pořád dosti podceňovaný fenomén. A nejen z pohledu ekonomiky. Peníze utracené miliony turistů, které nám projdou Pražským hradem, prostě nejsou rozhodujícím zdrojem hrubého domácího produktu. Tato země nežije z turismu. Příjmy z cestovního ruchu jsou tudíž cosi, co máme navíc. Na druhou stranu cestovní ruch, resp. kupní síla a poptávka, kterou na lokálních trzích navštěvovaných zemí posiluje, umožňuje tvorbu rostoucího počtu pracovních míst. Cestovní ruch se proto rozhodně podceňovat nedá. Já bych chtěl upozornit ještě na jeden aspekt, který je pro mne důležitější než přijíždějící a odjíždějící turisté, a to paradoxně pohled zahraničně-bezpečnostní. Řada Čechů má představu, že o nás všichni na světě vědí, že jsme dokonce jakýmsi středobodem vesmíru. Proto je dobré, abychom cestovali a zjistili, že tomu tak vůbec není. Češi v zahraničí zjišťují nejen, že desetimilionové údolí (s počtem obyvatel odpovídajícím třetině Šanghaje) tím středobodem vesmíru není, ale že o něm dokonce většina lidí nikdy neslyšela. Ono vás to nepřekvapí na indické vesnici. Překvapí vás to ale na francouzské vesnici. Můj bezpečnostní pohled pak vychází z toho, že lidé mají podstatně bližší mentální vztah k zemi, kterou navštívili a (možná s úžasem) zjistili, že na planetě nejen je, ale dokonce vypadá západněji než u nich doma na Západě. A na závěr je zcela porazí, když se podívají na mapu, kde že to v Česku byli, a zjistí, že by museli cestovat mnohem dál na východ, aby se dostali do Vídně. Tu vždy považovali za součást Západu, zatímco u Prahy a České republiky to je pořád na vážkách, a to geograficky nedává smysl. Jedním z hlavních bezpečnostních opatření, na které by se měla zaměřit i česká diplomacie, je dostat nás do pozice, kdy průměrný občan západní Evropy bude vědět, že jsme, a nebude tudíž pochybovat o tom, že jsme součástí Západu, stejně jako on sám. Že když řeknete Česká republika, nebude vám odezvou prázdný pohled nebo to, že si někdo „vzpomene“, že jsme asi v Rusku nebo Jugoslávii… Právě díky turismu se v myslích lidí dostaneme do fáze, kde již fyzicky jsme. Že je to pak vesměs spojeno pouze s trojúhelníkem Praha, Karlovy Vary, Český Krumlov, je vůči zbytku země nezasloužené. Ale Pán Bůh zaplať, že alespoň tyhle ty tři karty už se pomalu učíme hrát v zahraničí. I z tohoto bezpečnostního pohledu. Ten nás dává na mapu. A když jste na mapě, jste také investiční příležitost. Když jste na mapě, jste existující entita, pravděpodobně máte nějaký názor, který by občas někoho mohlo zajímat vyslechnout. Takže turismus nás vlastně posunuje blíže k našemu nevyhlášenému cíli: být pro cizince tím Západem, o kterém si mnozí z našinců myslí, že jím již po staletí jsme.

Vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon přístup k turismu v rozhovoru pro Všudybyl komentoval: „I ti nahoře by si měli uvědomit, že vytvářením vstřícné a pohostinné České republiky pro ni určitě udělají víc, budou-li svým voličům příkladem slušnosti, poctivosti a vstřícnosti. Když vás zvou na návštěvu do chronicky rozhádané rodiny, omluvíte se nejspíš, že jste bohužel pro ten večer zadán. Ale návštěvu u příjemných lidí neodmítnete, ani když jste u nich párkrát byl. Protivné hospody zejí prázdnotou a příjemné, ač nejsou hned za rohem, praskají ve švech.“ (viz www.e-vsudybyl.cz, článek „Následovat Praotce Abrahama v jeho pohostinnosti“) Neměla by mít česká ekonomická diplomacie jednotný vizuální styl, který by ukazoval – toto je české?
O tom se vždycky uvažovalo. Bylo i několik konceptů jednotné mediální prezentace České republiky. Poslední pokus byl, když Jana Adamcová vymyslela barevné bubliny, které označovaly různé typy výrobků. Takové úvahy jsou. Ale jakkoli by to bylo dobré, asi se ptáte, proč se stát nedokáže na něčem takovém dohodnout.

Na to si umím odpovědět. Protože to vlastně nikdo až tak moc nechce. Zkrátka, schází společenská objednávka.
A proč není? Protože chybí základ, kterému říkám jednotný státní narativ. Chybí základní přesvědčení obyvatel tohoto státu, že není třeba diskutovat o tom, proč tady náš stát vůbec je. A že účel tohoto státu už je jasně určen. Po roce 1918 po rozpadu Rakouska-Uherska jej charakterizovalo heslo: „budování republiky“. Po roce 1948 to bylo budování komunismu. Jenomže náš státní narativ v této chvíli, po roce 1993, se dá nejspíš shrnout do souvětí: „My jsme to, co zbylo, když Slováci odešli.“ Podle mě je to strašně málo. Co na tom jde vystavět? Maximálně návaly národního nadšení při vítězství hokejového týmu. Ale už nic víc. Já myslím, že hlavním intelektuálním úkolem této, příští a přespříští generace bude vytvořit něco jako raison d‘?tre, státní narativ o tom, co jsme. Bude trochu mytologický, jako u všech ostatních zemí, ale bude sdíleným znakem příslušnosti k českému kmenu, protože si ho každý vyslechne v hodině dějepisu ve druhé třídě. Tohle je možná největší úkol, od něhož se vše ostatní odvine. Když budeme vědět, kdo jsme, budeme vědět, proč to jsme. Tahle otázka není věcí politického přesvědčení. To je věc, která jde ke smyslu naší národní a státní existence. Ke smyslu existence západních Slovanů na území mezi Německem a Ruskem. Na území, kde ve dvacátém století vznikly dvě světové války a kde se snažíme udržet jedno údolí v rukách západních Slovanů. Kde základním úkolem českého diplomata je, abychom byli natolik západní, abychom se ještě nestali Němci, a současně natolik Slované, abychom se ještě nestali Rusy. Pak dokážeme být západními Slovany, mít své malé údolí, jedno státní logo, několik preferenčních výrobků, na kterých to logo bude. A když ten výrobek bude kvalitní, tak se nám třeba za nějakých osmdesát či sto let (ostatně Československu to trvalo více padesát let) podaří vybudovat tu novou značku. Protože dnes ji ještě nemáme. My jsme často to, co zbylo, když Slováci odešli.

• www.hrad.cz