Musíme uvažovat, co bude za pět deset let

Ing. Miloslav Čermák

Dodavatel šitých dílů pro automobilový průmysl a kožené galanterie Sněžka, výrobní družstvo Náchod je firmou s miliardovým obratem, která vyrábí hlavně pro automobilový průmysl, ať už se to týká sedáků nebo opěrek. Naše výrobky jsou vysoce konkurenceschopné. Devadesát procent toho, co vyrobíme, končí v zemích Evropské unie. Vítáme, že se auta prodávají, protože díky tomu máme hodně zakázek a možnost dosáhnout na další. To, co nás nejvíc limituje, je nedostatek kvalifikovaných řemeslníků. Šič/šička je obor, který v Česku téměř zanikl. Učilišť je minimum a dětí, které by chtěly do učení, rovněž.

Sněžka, výrobní družstvo Náchod má ve svém názvu jméno města, odkud zahájilo úspěšnou expanzi. Výrobky Sněžky jsou téměř ve všech autech včetně vozů mladoboleslavské Škodovky, kolínské KIA a dalších. Dělá pro Mercedes, BMW, Ford, Rower, Opel, Mitsubischi, Peugeot aj.
Rozhovor s generálním ředitelem této firmy Ing. Miloslavem Čermákem jsem 7. února 2012 zahájil konstatováním, že automobilový průmysl drží českou ekonomiku.
Otázka je, jak dlouho. Trendy stěhování výroby do levnějších zemí pociťujeme i ve Sněžce Náchod. Proto jsme se soustředili i na výrobky do lepších automobilů, které mají trošku větší přidanou hodnotu. Sněžka začínala s potahy pro vozy Opel Astra a Opel Vectra. Dneska jsou to složitější věci hlavně pro BMW, Mercedes, auta, kde se aplikuje lepší materiál a je náročnější zpracování – dekorativní štepy apod. Neřekl bych, že Sněžce ublížily krize, které už jsou dnes permanentní. Začaly na podzim v roce 2008. Z toho jsme se ale otřepali poměrně rychle. Spíš to byla příležitost převzít práci po těch, kteří nevydrželi. Teď jsou takové vlny, kdy je práce víc a kdy méně. Je to auto od auta jiné. Jsou vozy, kde je pokles výroby, a třeba BMW, které se prodává velice dobře. Takže si nemohu stěžovat, že by Sněžka neměla práci. Ale v pozadí cítím tlak, že Bulharsko, Rumunsko a možná i další země nabídnou nižší cenu. Netvrdím, že lepší servis, protože v automobilovém průmyslu nejde jen o cenu. Jde hlavně o kvalitu a spolehlivost dodávek. Všechno se dělá just in time. Nejsou sklady, a pokud, tak minimální. Takže když má být subdodávka na místě v pondělí v deset hodin, tak tam musí být v pondělí v deset hodin a ne až ve dvě odpoledne. V tom je to náročnější a v nových zemích Evropské unie to zatím příliš nefunguje, což je příležitost pro nás a pro české firmy, které se tím zabývají. Nicméně musíme uvažovat, co bude za pět deset let a hledat další možnosti, aby naše firma ještě existovala.

Československo bylo jednou z nejprůmyslo­vějších zemí světa. Těžilo z toho, že se řemeslo na našem území od dob průmyslové až do sametové revoluce mělo rodinou tradici. Z vynikající úrovně učňovského školství. Z toho, že učňovské školy ještě neřídilo „ministerstvo tělocviku“, ale ministerstva, pod něž spadaly samy výrobní podniky, pro jejichž provozy vychovávaly dělnické a technické profese.
Ty teď nemáme. A to je obrovský malér. Protože když potřebujeme kvalifikovaného řemeslníka, shání se velice špatně. Co se týče šiček, to je řemeslo, které v Česku téměř zaniklo. Učilišť je minimum a žáků devátých tříd, kteří by chtěli do učení, rovněž. Doma jsou vychováváni k tomu, že nejlepší práce je bankovní úředník a manažer. O řemesle se s moc velkým respektem nemluví. Ale já tvrdím, že řemeslo je základ. A pokud někdo chce podnikat ve výrobě, je lepší, když zná řemeslo, protože na ekonomiku si vždycky může někoho najmout. A když má víc práce, přijme jednoho, dva, pět, deset zaměstnanců. To si mnoho lidí neuvědomuje. Pustí se do něčeho, čemu nerozumí, nasekají mraky dluhů a špatně skončí. Renesance učňovského školství je pro české hospodářství nanejvýš potřebná. Dělnickým profesím je třeba vrátit společenskou prestiž a vychovávat dorost ovládající řemeslo. Současní nositelé řemeslných profesí jsou dnes už starší lidé, takže bez navázání kontinuity za pár let nebudeme mít žádné. K řemeslům je třeba opět přitáhnout mladé. Dát jejich kreativitě, fortelu a šikovným rukám uplatnění.

Před třemi lety jsem byl v průsmyku Pekelného ohně „Helfair Hill“, jak jej nazvali váleční zajatci, kteří tam prokopávali skalní masiv pro thajsko-barmskou železnici. Ty jsi letos byl na její myanmarské straně.
Myanmar je úžasná země, která zatím není příliš známá. Teprve se tam začíná jezdit. Je tam spousta krásných věcí. Už jako kluk, který rád četl cestopisy, jsem si umanul, že bych chtěl vidět Zlatou pagodu v Rangúnu. Na to došlo až teď, v důchodovém věku. Když jsem si začal zjišťovat informace o této zemi, dočetl jsem se, že je tam toho k vidění podstatně víc. Došel jsem k názoru, že to nejde zvládnout v rámci čtrnáctidenního zájezdu, že je k tomu potřeba minimálně dalších čtrnáct dní. Nicméně to nejdůležitější jsem viděl, a hlavně jsem měl možnost dostat se i do vesnic mezi prosté vesničany. Žijí úplně jinak. Pro nás v téměř nepředstavitelné bídě, a přesto jsou usměvaví, šťastní a nekradou. Ta země je prostě úžasná! Nejen tím, že tam jsou krásné památky. Dostal jsem se mezi rybáře. Ráno, když se vraceli z moře, celá vesnice vyběhla na pobřeží s košíky, nosila ryby a radovala se z úlovku. Děti mi nabízely obrovskou lasturu, ale nechtěly si vzít peníze (ty jsou pro ně papír). Chtěly láhev s vodou, protože voda je tam v období sucha vzácná. Takže ji se mnou vyměnily za obyčejnou pitnou vodu a byly nesmírně šťastné. Barter tam vítězí nad peněžním obchodem. Každopádně to inspiruje se zamyslet, jestli to honění se za něčím a permanentní nespokojenost, která v Evropě převládá, stojí za to. Jestli tam nežijí lépe. I když na rozdíl od nás, za nimi stojí Buddha a jsou jinak vychovávaní. Věří v reinkarnaci. Chtějí dělat dobré skutky. Chovat se k sobě správně, aby dosáhli nirvány. To je pro nás naprosto nepředstavitelné, protože my k ní nesměřujeme.

V době, když už bude vydání Všudybylu s naším rozhovorem vytištěné, budeš 2. března 2012 v Náchodě zahajovat vernisáž obrazů ze své sbírky.
To je koníček, který mne pronásleduje celý život. První obraz jsem koupil v roce 1975. Na obrátkách ale nabral až v devadesátých letech. Teď sbírka dostává ucelenou podobu. Tento rok je 180 let od narození Julia Mařáka, tak se nabízí téma – udělat výstavu obrazů Mařákovy školy. Coby profesor na pražské Akademii, Ateliéru krajinomalby, vychoval řadu skvělých malířů. Veřejnost zná hlavně nejslavnější, jako byli Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, František Kaván, ale už málokdo ví o Jindřichu Fürstovi, Arno Novákovi, Josefu Bártovi, Romanu Havelkovi, Oskaru Fialovi, Jaroslavu Panuškovi, Josefu Holubovi, Josefu Köpplovi, Jan Treffnému, Stanislavu Lolkovi aj. Určitě je dobré, aby se s jejich obrazy seznámila veřejnost, a mně nedělá problém jejich díla Náchodské galerii výtvarných umění zapůjčit na zámek. Výstava potrvá dva měsíce, tj. dokonce dubna. Bude mít značnou mediální podporu, aby se o ní dozvědělo co nejvíc lidí.

• www.snezka-na.cz