Mistr Jan Hus – 600. výročí upálení (2)

Po návratu z Francie
začal Hus přednášet na univerzitě. Pro jakýkoliv další postup bylo nutné, aby byl vysvěcen na kněze, což se stalo v r. 1400. Zdálo se, že jeho kariéra bude výhradně akademická, alespoň začátky k tomu jednoznačně ukazovaly. V akademickém roce 1401/1402 byl zvolen děkanem artistické fakulty (fakulty svobodných umění, tj. filozofické). Tento vývoj byl zcela neočekávaně narušen tím, že se v r. 1402 Hus stal kazatelem v Betlémské kapli, která byla založena na konci 14. století proto, aby se v ní kázalo česky a aby došlo k duchovní obnově prostých lidí. Lidé viděli život církve, ale nevěděli, co s tím, jak přispět k nápravě v „hlavě i údech“ organizace, která obepínala jejich život. Působení v Betlémě se stalo pro Husa osudným. Když kritizoval kněžstvo na různých synodách a mluvil o nutnosti nápravy latinsky, byl pro arcibiskupa i krále žádaným kritikem. On však začal kritizovat církevní poměry česky z betlémské kazatelny, což vzbuzovalo někdy velmi silné reakce. Nedá se v žádném případě říci, že by docházelo k nějakým vzpourám, ale problémy církve i společnosti začaly být diskutovány i na nejnižší laické rovině. A lidé měli v rukou mocnou zbraň, daleko mocnější než jakékoliv bojové zbraně: církev měla díky nim dobré příjmy a porušovala etické principy, neboť na její provoz finančně přispívali. A tady jsou počátky všech konfliktů. Hus pro potřeby svých posluchačů upravil české náboženské písně a kolem roku 1408 jsou napsány jeho české spisy jako Devět kusů zlatých, O sedmi smrtelných hříších, Zrcadlo hříšníka menší, které u nich nacházely velký ohlas.

Byl tu ještě jeden problém:
na evropských univerzitách se počátkem 15. století vedla diskuse o myšlenkovém dědictví anglického reformátora Jana Viklefa (1330–1384), jehož spisy přinesl do Prahy pravděpodobně z Oxfordu v r. 1402 Jeroným Pražský. Viklef zastával filozofický realismus, tj. že obecné pojmy mají svůj reálný předobraz a nejsou to pouhá jména; dále pak právo světských pánů udělat v církvi pořádek, když tam není. Dále učil, v rozporu s obecnou tradicí církve, že světská i církevní autorita závisí na stavu milosti. Kdo v tomto stavu není, vládnout nemůže (Viklefův spis O světském panování z r. 1376). V několika spisech Viklef také tvrdil, že jediným měřítkem církevní nauky je Bible. O svatém přijímání pak učil, že nedochází k přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu, ale klade důraz na duchovní přítomnost Ježíše Krista při tomto úkonu. Hus Viklefovo učení opravdu přijímal, ale zcela odmítal právě jeho názor na svaté přijímání.

Viklef vyvolal řadu sporů
na pražské univerzitě, čeští mistři jej hájili, cizinci poukazovali na to, že je to kacíř. Arcibiskup šíření Viklefových myšlenek v r. 1406 zakázal. Husovi byl Viklef sympatický, ale právě protože nepřijal jeho učení o večeři Páně, arcibiskup jej povolal v letech 1406 a 1407 jako kazatele na synodu duchovenstva. Počínaje rokem 1408 začíná odklon arcibiskupa od Husa – Hus byl neustále svými nepřáteli osočován ze šíření Viklefových myšlenek.
I situace obecné církve,
která měla dva papeže, Benedikta XIII. v Avignonu a Řehoře XII. v Římě, byla v této době složitá. Český král Václav IV. spolu s francouzským králem Karlem VI. podporovali návrh pařížské univerzity, aby se oba papežové vzdali svého úřadu a byl zvolen papež nový. Václav IV. chtěl prosadit stanovisko v tomto smyslu na pražské univerzitě, ale cizí mistři byli proti. Proto král vydal v r. 1409 Dekret kutnohorský, kterým bylo přiznáno právo většiny hlasů na univerzitě českým mistrům. Hus krále aktivně podporoval, cizí mistři však odešli a založili v témže roce univerzitu v Lipsku. Na podzim r. 1409 byl pak Hus zvolen rektorem pražské univerzity.

Jeden z pražských farářů,
Jan Protiva, znovu Husa obvinil u arcibiskupa z viklefismu. Papež vydal zákaz kázání mimo hlavní chrámy, což bylo zaměřeno proti Husovi v Betlémské kapli. A arcibiskup dal ve svém dvoře spálit Viklefovy knihy, na což Hus nemlčel: napsal na jeho obhajobu traktát O čtení kacířských knih (1410) a svolal k tomuto tématu univerzitní disputaci. V Betlémě kázal pochopitelně dál. Arcibiskup vyhlásil nad Husem klatbu, dal si ji potvrdit papežem a v roce 1411 ji vyhlásil ve všech pražských kostelích. Král chtěl mít pokoj, proto vyhnal arcibiskupa z Prahy. Ten na cestě za Zikmundem do Uher zemřel. Zatím se tedy Husovi nic nestalo.
Jak tomu často bývá, bylo potřeba nějaká událost, která by vše uvedla do pohybu. Tou událostí byl prodej papežských odpustků v létě r. 1412. Papež potřeboval peníze na válku a dal vybírat odpustky. To samozřejmě musel povolit král, který měl zjevně z prodeje také zisk. Hus vystoupil proti odpustkům v Betlémě i na univerzitě. Obrátili se proti němu někdejší přátelé Štěpán Páleč a Stanislav ze Znojma s tím, že argumentuje viklefsky. Během prodeje odpustků došlo také ke shromažďování lidí, byli zatčeni a popraveni tři posluchači z Betléma: Jan, Martin a Stašek. Hus je v Betlémské kapli pohřbil. Nyní se od Husa odklonil i král. Následky byly zlé. Nad Prahou byl vyhlášen papežský zákaz bohoslužeb (interdikt), nad Husem zostřena klatba. Papež by jistě neváhal vyhlásit za kacíře i krále, kdyby Husa nadále podporoval a trpěl jeho pobyt v Praze.

Hus musel z Prahy,
než však odešel, odvolal se 18. října 1412 k instanci, kterou tehdejší kanonické právo neznalo – odvolal se ke Kristu. Zdržoval se pak na venkově, psal celou řadu spisů, z českých například Výklad víry, desatera a páteře, Provázek třípramenný, O svatokupectví, Zrcadlo člověka hříšného větší, Dcerka, O šesti bludech. Psal i spisy latinské, kterými se bránil proti útokům svých nepřátel. Na počátku roku 1413 napsal latinský spis O církvi (De Ecclesia), kde vyložil, jak rozumí církvi a co se mu na daném stavu věcí nelíbí. Spis dal číst v srpnu 1413 v Betlém­ské kapli.

V r. 1414 byl svolán koncil
do Kostnice, který měl v církvi udělat konečně pořádek. I Hus byl vyzván, aby se dostavil. Zatímco on doufal, že se ve veřejném slyšení obhájí, nepřátelé byli realisticky přesvědčeni o tom, že bude jednou provždy zlikvidován. Mistr Jan se dostavil do Prahy, dal si potvrdit, že nikdo proti němu nic nemá, od krále Zikmunda si nechal vystavit glejt pro zajištění bezpečné cesty. V doprovodu českých pánů Jana z Chlumu, Václava z Dubé, Jindřicha Lacemboka a dalších odjel 11. října 1414 do Kostnice. Asi tři týdny po příjezdu byl však zatčen, vězněn v dominikánském klášteře a ve tvrzi Gottlieben na Bodamském jezeře. Ve vezení mohl částečně psát, ale veřejného slyšení se mu nedostalo. Třikrát byl sice předveden před koncil, ale požadovali na něm, aby bez výhrad odvolal. Neodvolal a 1. července 1415 vydal prohlášení, proč tak nemůže učinit: to, co se mu předkládá, není pravda, netvrdil to, nehájil ani neučil. Je to vykonstruovaná lež.

Co následovalo, je známé:
odsouzení, odsvěcení, smrt 6. 7. 1415. Emotivně tyto konce vylíčil Husův přítel M. Petr z Mladoňovic ve svém díle Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici. Husův postoj navždy poznamenal nejen církevní, ale i státní, právní i etický život na našem území. V době nedávné ještě rozděloval Čechy, ale po změně pohledu římskokatolické církve na jeho odkaz (1999) je osobností, která může svým zářným důrazem na svědomí všechny spojovat.
Děkan Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy prof. ThDr. Jan Blahoslav Lášek, dr. h. c.

• www.htf.cuni.cz