Mistr Jan Hus – 600. výročí upálení (1)

Není sporu o tom, že M. Jan Hus (1371–1415) je jednou z nejvýraznějších postav našich národních dějin. Jedni slavili jeho památku, druzí jej zatracovali. Pokusíme se v pěti pokračováních přiblížit dobu, v níž žil, jeho život, myšlenky, které hlásal, a konečně to, co historikové obvykle nazývají „druhý život“.
Panování českého krále a římského císaře Karla IV. (1316–1378) je v paměti jako téměř ideální doba, což ovšem nebyla. Nikdo nebude pochybovat o tom, že to byla doba slavná, kdy české království mělo v Evropě dobrou pověst; nezpochybnitelné je také to, že Karel byl dobrý panovník, který se snažil dělat, co mohl. Vše, co činil, činil jako bohabojný křesťan, který usilovat o prosperitu společnosti i církve. Věděl, že církev je důležitým stabilizačním faktorem společnosti, a měla by proto být bez poskvrny a vrásky. Usiloval také o to, aby Praha byla samostatnou církevní metropolí, a toto úsilí bylo korunováno úspěchem: podařilo se mu dosáhnout, že pražské biskupství (založené 973) bylo v r. 1344 povýšeno na arcibiskupství a Praha získala důstojenství, které jí dávno právem náleželo. Prvním arcibiskupem se stal Karlův přítel Arnošt z Pardubic.
Avšak v církvi ani ve společnosti vše zdaleka ideální nebylo… Souviselo to s celkovou situací v Evropě. Křesťanství se stalo obecným, zavedeným náboženstvím a zdaleka již nebylo kritickou výzvou pro všechny společenské nepořádky. Je pravda, že již od počátku 13. století byl v západní církvi neklid, který ukazoval, že církev svoji roli nezapomněla. Byla tu hnutí, která upozorňovala na to, že chudá církev má hlásat chudého Krista – například františkáni nebo valdenští. První se stali více či méně konformními, druzí byli prohlášeni za kacíře. Karel chtěl církev také reformovat a pokusil se o reformu „shora“. Pozval do Prahy lítého kritika nešvarů a zpustlých mravů Konráda Waldhausera, rakouského augustiniánského mnicha, který hlásal pokání pražskému městskému patriciátu německy. Waldhauserem byl pak osloven i úředník v Karlově kanceláři Milíč z Kroměříže. Ten zanechal svojí kariéry, aby od 2. poloviny 60. let 14. století kázal obnovu jednotlivce i celého společenství. Jeho posluchačstvo bylo už širší, což bylo dáno mj. i tím, že mohl kázat také česky. U Milíče ovšem dochází nejen ke kázání, ale také k výraznému sociálnímu činu: pro ženy, které byly nuceny se živit prostitucí a chtěly se z tohoto údělu vymanit, založil na Novém Městě pražském ústav nazývaný „nový Jeruzalém“. Známý český badatel 20. století proto Milíče označil za „otce české reformace“, což může být sice nadnesené, ale dobře vystihuje spojení slova a činu. Milíč byl kritický i k samotnému Karlovi, dokonce jej jednou v zápalu řeči nazval Antikristem (což mu Karel odpustil). Milíč byl obviněn z kacířství a při cestě k papežskému dvoru do Avignonu v r. 1374 zemřel. Církev v té době trpěla tím, že papežové byli pod vlivem francouzských panovníků a sídlili právě tam.
Reformně byl naladěn i český rektor pařížské univerzity Vojtěch Raněk (Raňkův) z Ježova. Vojtěch je právě tou osobností, která po panovníkově smrti nazvala Karla IV. „otcem vlasti“. Vojtěch také po návratu domů založil nadaci, z níž měli být na pařížské univerzitě vydržováni nadaní čeští studenti. Ve vášnivé diskusi vyslovil dále tezi vztahující se k papežství, která zněla v nestabilní situaci papežství přímo revolučně: je vlastně jedno, kolik je papežů a kde, neboť skutečnou hlavou církve je Kristus!
Narodil-li se M. Jan Hus v roce 1371 (což je pravděpodobné, ale nikoliv přesně ověřitelné), musíme předpokládat, že přišel do Prahy k vyššímu studiu na sklonku 80. let 14. století. Pak musel být svědkem tohoto kvasu, musel slyšet o Waldhauserovi i o Milíčovi. Zcela jistě zažil bývalého pařížského stipendistu a oblíbeného pražského kazatele M. Matěje z Janova, autora rozsáhlého latinského díla „Pravidla Starého a Nového zákona“, hlásajícího nutnost obnovy zbožnosti častým přijímáním. M. Matěj je českým představitelem duchovního proudu nazývaného „Devotio moderna“ – nová zbožnost.
Po Karlově smrti vládl v Čechách jeho syn, zdaleka nedosahující otcových kvalit, Václav IV. Stoupalo společenské napětí, objevovala se různá učení a teorie možné nápravy. Daleko více než za posledních let Karlova panování vystupoval do popředí prvek eschatologický: přiblížil se konec světa, přichází Antikrist, který bude ještě krátce vládnout (tím byly vysvětlovány nešvary společnosti), jeho vláda však bude dočasná, bude svržen a nastane pak tisícileté království Kristovo – a to přinese kýženou spravedlnost pro všechny stavy. Určitý silný biblismus nebyl cizí žádné za společenských vrstev a bylo otázkou času, kdy se razantnějším způsobem projeví. Myšlenky anglického reformátora Jana Viklefa v té době do Čech ještě zatím výrazněji nepronikly.
Zdálo by se, že se všechno to, co jsme doposud zmínili, vyhýbalo univerzitnímu životu. Na univerzitě se sice diskutovalo hlavně o tom, zda obecné pojmy (universalia) jsou skutečné (realia), nebo pouhé názvy (nomina), tedy docházelo tu k zápasům o nominalismus a realismus, avšak studentům ani profesorům nebylo vůbec cizí to, co se dělo kolem nich. M. Jan Hus se v r. 1393 stal bakalářem a v r. 1396 mistrem svobodných umění – bylo mu 25 let a určitě si uvědomoval vážnost situace. Co s tím udělá, to ovšem ještě nevěděl. Absolutorium svobodných umění mu otvíralo cestu k dalšímu univerzitnímu vzdělání, jako většina nemajetných se rozhodl pro teologii. Než se před ním však otevřela životní cesta, která jej proslavila, podnikl spolu se dvorem Václava IV. v letech 1397–1398 cestu do Francie. A teprve po návratu vstupuje na cestu, která končí na kostnické hranici. Zprvu se ovšem nezdálo, že bude tak složitá a trnitá, a ani sám M. Jan by si to v žádném případě nepřipustil. A tuto cestu budeme společně sledovat.
Děkan Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy prof. ThDr. Jan Blahoslav Lášek, dr. h. c.