Všudybud dí: „Počkej, ještě mu odtud ukáži, kamž potom nepůjdem. Ohlédni se teď nazpět k východu: vidíš-li, jak se tu z té tmavé brány cosi ^čmýrá1 a sem leze?“ „Vidím,“ řekl sem. A on zase: „To sou lidé vnově se na svět (sami odkud nevědouc) dostávající, aniž se ještě znají, a aby lidmi byli, vědí: protož jest okolo nich tma a nic, jen vřesku a pláče trochu. Ale když tou ulicí jdou, pomalu se jim šeří a svitá, až teď do této pod námi brány přijdou: tu co se děje, poďme, pohledíme.“

Lidé vnově se na svět dostávající, aniž se ještě znají, a aby lidmi byli, vědí

¹ hrabe se

To, že se Česko prosazuje v konkurenčním prostředí světových turistických destinací, je o lidech. A o lidech je i to, že se mu daří zvládat eventuální problémy ubytovacích a průvodcovských služeb, gastronomie, památek, bezpečností, hygieny atd. atd. A že to jde povětšinou pomalu, je také o lidech. Tento trend bude přetrvávat zřejmě tak dlouho, dokud odvětví cestovního ruchu nenalezne podporu u lidí mimo toto odvětví, kterým dojde, že orientace Česka na cestovní ruch přinese materiální zlepšení zejména jejich existencím. U lidí z nezbytí odkázaných na podporu státu i u lidí na ní programově parazitujících. U málo nebo pozdě placených lékařů, zdravotníků, učitelů, hasičů, policistů, úředníků atd. Nebo u – na české poměry – osvícených politiků, rozhodnutých spoluvytvářet podmínky pro vyšší výkonnost průmyslu cestovního ruchu a prosazovat jej jako oblast strategických hospodářských zájmů státu. Zkrátka u lidí, kterým svitá…