Laos a Kambodža

Luang Prabang
Náš „výlet“ koncem zimy 2016 jsme koncipovali tak, že začneme v Luang Prabangu a skončíme v Phnompenhu. Luang Prabang mne příjemně překvapil. Je to město, které má zhruba třicet tisíc obyvatel a na třiatřicet chrámů. Je zde silné zastoupení mnišstva. Přezdívají mu Útulek posledních snílků. Nejsou tu obchoďáky ani velké hotely. Hotýlky mají deset dvacet pokojů. Bydleli jsme v hotýlku, který patřil Švédovi. Když jsem se to dozvěděl, trochu jsem se zarazil, protože komunistická země a cizí investice nejdou příliš dohromady. Ale pak jsme s hoteliérem zasedli k lahvince a dozvěděli se, že do Luang Prabangu přijel před deseti lety. Ten ho tak uchvátil, že prodal svůj hotel ve Švédsku, koupil pozemek na soutoku Mekongu a Kingkitsarathu a postavil si hotýlek, který zapadá do místního koloritu domů, které mají maximálně jedno patro, a když už dvě, tak aby to nerušilo.
Luang Prabang má zvláštní atmosféru. Jeden chrám vedle druhého, s každodenním ranním rituálem obdarovávání. Buddhisté totiž říkají: „Když uděláš dobrý skutek do východu slunce, celý den je dobrý.“ Buddhistický mnich nesmí nic vlastnit, nesmí dělat za peníze a pracovat může pouze v rámci chrámu. Takže před šestou ranní vyjdou mniši z chrámů a lidé na ulicích jim do jejich nádob dávají jídlo na celý den. Město pak žije tím, že udělalo dobrý skutek a že bude celý den dobrý. V roce 1974 komunisté vydali zákon zakazující almužny. Samozřejmě nefungoval. Obdarovávání mnichů běželo postaru, takže zákon za dva roky zase zrušili.
Jak už jsem zmínil, v Luang Prabangu nejsou obchoďáky ani supermarkety. Mají tam trh, který otevírá už za tmy. Místní vytáhnou mrkev, cibuli ze záhonu a jdou na trh je prodat. Maso, které nabízejí, ještě včera běhalo. Na trhu nakupují nejen domorodci, ale i majitelé hotelů.

Vientiane
Pak jsme přijeli do hlavního města Laosu. Vientiane má sedm set tisíc obyvatel. Má i bulváry, větší hotely a sem tam obchodní dům. Ale i v tomto velikém městě funguje buddhismus. Ostatně, Pha That Luang mají Laosané na vlajce. Navštívili jsme vesnici, kde pálili nějakou kořalku. A aby se ta vesnice nějak uživila, zastavovali se tam turisté na ochutnávku. Já jako abstinent, obzvláště na tvrdý alkohol, jsem tu objevil načančaný vyšperkovaný chrámek. Všude pečlivý pořádek. A hned vedle chýše (snad se ani nedá říct domky), v nichž se bydlí.

Jak přes kopírák
V roce 1959 umřel poslední laoský král Savang Vatthana, a než připravili korunovaci jeho syna, prince Vong Savanga, dlouho to trvalo. Komunisté Vong Savanga za krále Laosu neuznali. Když v sedmdesátém čtvrtém převzali moc, část královské rodiny stačila uprchnout do Francie (Laos byl od roku 1887 francouzský). Kdo neutekl, toho poslali na „převýchovu“, což jsou takové tábory, kde vám vysvětlí, jak máte myslet. Vong Savang „převýchovu“ nepřežil. Komunistické revoluce jsou totiž jak přes kopírák. Ať vezmeme tu bolševickou v Rusku, v Československu, nebo v Kambodži. Tam to ještě více „domysleli“! Když byla vietnamská válka, neválčilo se jen na území Vietnamu, ale i v Laosu a Kambodži, protože se tam z Vietnamu stahovala komunistická vojska, a tak byla půlka Zadní Indie zachvácena válkou. Málokdo ví, že v Laosu bylo shozeno víc amerických bomb než ve Vietnamu. Když komunisté vyhráli, v Kambodži byl Pol Potovi komunismus vietnamského typu málo, tak jej „vylepšil“. Rozhodl, že stát Kampučia bude řízen jako centrální zemědělské družstvo maoistického typu. Všechny lidi vyhnal na pole. Studenty, kteří studovali po světě na stipendia Norodoma Sihanuka, sezval „na poradu“. Když přijeli do Kampučie, nechal je povraždit. S nimi profesory a další vzdělané lidi, a nařídil, že všichni budou pěstovat rýži a další zemědělské plodiny. „Tenhle experiment“ stál životy dva miliony vzdělaných lidí, až se to znelíbilo okolním zemím. Pol Pot byl donucen uprchnout do lesů. Zemřel v roce 1998. Potupně ho spálili na hromadě pneumatik. Dodnes ale Rudí Khmerové v Kambodži působí. Mají zástupce ve vládě – a já nechápu, jak je lidé mohou volit. To bylo druhé, avšak nepříjemné překvapení, vedle toho prvního příjemného v Luang Prabangu.

Do Kambodže
jsem jel hlavně kvůli tomu, abych viděl Angkor a další „ztracená města“. Nejdřív jsme sedli do vrtulníku a podívali se shora. Obrovský les plný chrámů. Mám pocit, že polovina jich ještě není objevena. Vyšperkovali Angkor, protože turistika tam začala už v roce 1929. Pak byly válečné pauzy a za Pol Pota turismus taky nefrčel. Obnovil se až v osmdesátých letech, takže teď v Siem Reapu vládne turistický průmysl. Jeden hotel vedle druhého! Angkor je dáván do vizuálně dobrého stavu. Zato Taprom nechali být tak, jak jej objevil francouzský botanik Henri Mouhot – prorostlý stromovím, což je hodně fotogenické. Je velice populární, je vyhledávanou filmařskou lokalitou. Když člověk přijede od Siem Reapu, není to na den. My tam byli tři dny, a rozhodně jsme neviděli všechno.

Angkor
má zvláštní kouzlo. V roce 1298 čínský chán do Angoru, se kterým obchodoval, vyslal výpravu. Její účastník o tom sepsal knihu a já měl možnost si ji přečíst. Psal ji patnáct let. Nejen jak se tam vládlo, jak vypadal dvůr, ale třeba i jak vypadala latrína. Velice zevrubný popis Angkoru koncem třináctého století. V té době měl milion obyvatel a určitě byl největším městem světa. Období Angkoru začalo roku 802, kdy na trůn nastoupil Džajavarman I., a končilo 1432, kdy byl opuštěn. Dnes se neví, co bylo hlavní příčinou. Snad neustálé dobyvačné přepady. Jak byli Khmerové výbornými staviteli, tak byli mizernými válečníky – skoro každou válku prohráli. Vzhledem k tomu, že ze západu na ně tlačili Barmánci a Siam, ze severu Číňané a z východu Vietnamci, byl Angkor územím, kde válka probíhala permanentně. Takže se jeho obyvatelé stáhli na jih až dolů k moři. Angkor byl důvodem, proč jsem se do Zadní Indie vydal. K tomu jsem přibral Laos. Avšak největším zážitkem tohoto „výletu“ byl pro mne Luang Prabang. Nádhera!
Miloslav Čermák