Eric Krauthammer založil v roce 1971 ve Švýcarsku společnost zaměřenou na rozvoj manažerských a obchodních dovedností. Ta se rychle stala uznávaným globálním hráčem a v průběhu pětadvaceti let se rozrostla v mezinárodní síť opírající se o filiálky ve 24 zemích. Společnost Krauthammer je vlastněna svými zaměstnanci a řízena voleným managementem. Klientům poskytuje široké portfolio řešení lidského kapitálu. Její přístup je autentický. K dosažení cílů vyvíjí, vytváří a používá nejvhodnější způsoby a praxí osvědčené metody, které obohacuje o aktuální témata v duchu světových trendů a prognóz. Přichází s inovacemi, strategickými postupy a metodami v souladu s požadavky a potřebami každého jednoho ze svých klientů. To jí umožňuje uskutečňovat mezinárodní programy s konzistencí, která je v oboru rozvoje manažerských a obchodních dovedností unikátní. Filozofii společnosti Krauthammer dokresluje motto: „Rozvíjet v lidech to nejlepší pozitivním přístupem a energií“, opírající se o jí dosahované výsledky a přesvědčení, že každý člověk je při vytvoření správných podmínek schopen rozvoje a významné změny chování.

Krauthammer: rozvíjet v lidech to nejlepší

Navštívit přednášku Richarda Dobeše je pro mne vždycky zážitkem. Tématu lidských zdrojů každoročně věnuji jedno z vydání Všudybylu. Aby totiž jakýkoli systém dobře fungoval, musí ctít axiomy. Zkrátka nemůže být, jak se v Česku říká, „cochcárna“, aby si každý jeho subsystém a prvek dělal, co chce. V případě biologického systému, například orgánů lidského těla, by totiž takový člověk onemocněl nebo umřel. Mechanický systém by fungoval špatně nebo vůbec. Největším zázrakem vesmíru je organizace, která se projevuje i prostřednictvím naší existence – coby jedné z výslednic organizace ducha a hmoty. Pokud se lidem daří, je tomu proto, že (byť i intuitivně) respektují přírodní zákony a zákonitosti sociálních procesů – chování sebe samých. Napomáhat nabývání dovedností úspěšně řídit a vést lidi, motivovat je, aby opakovaně dosahovali pozitivních výsledků, tak to je posláním práce managing partnera společnosti Krauthammer Partners Czech Republic Richarda Dobeše, kterého jsem požádal o rozhovor.
Jak jste se, pane Dobeši, dostal k této profesi?
Už je to víc než dvacet let, kdy jsem se stal prvním tréninkovým konzultantem firmy Krauthammer v České republice. Ta v současnosti působí ve čtyřiadvaceti zemích světa, v nichž s klienty spolupracuje při vedení lidí a při prodeji služeb a produktů zákazníkům. Tedy v oblastech, kde lidský faktor hraje rozhodující roli. Celých těch dvacet let jsem měl možnost spolupracovat jak s českými subjekty, tak se subjekty na celosvětovém poli.

Proč jste si tuto práci zvolil?
Devadesátá léta minulého století byla výjimečnou příležitostí začít něco nového. Vystudoval jsem vysokou ekonomickou školu – obchod, ale v této sféře jsem pracoval krátce. Zjistil jsem, že mnohem víc mě baví práce s lidmi, pomáhat jim v jejich rozvoji. Má práce je víceméně poslání. O to víc mne těší, když mi moji posluchači na závěr školení zatleskají. To, kromě mojí profese, zažijete už jen v showbyznysu. Není to samozřejmě vždycky, ale stává se to poměrně často. Kolik profesí má tohle privilegium, že vám lidé za odvedenou práci zatleskají?
V oněch devadesátých letech jsme mnozí měli potřebu si potvrdit, že jsme ve svých oborech dobří, schopni obstát na světovém trhu práce. Proto jsem se rozhodl, že budu pracovat pro švýcarskou firmu Krauthammer. Musím dodat, že když jsem po třech čtyřech letech působení v Krauthammeru dělal manažerský trénink a trénink na leadership v Ženevě pro mezinárodního klienta (byla to má první zahraniční mise) a úspěšně to skončilo a oni mi na závěr tleskali, byl jsem poté, co jsem se usadil v letadle do Prahy, sice neskutečně unavený, ale strašně šťastný. Už jsem věděl, že když jsem uspěl v Ženevě, mohu uspět kdekoli na světě.

Je v Česku, a zejména mezi firmami s českým kapitálem, prostor pro vaši činnost?
Je. Svědčí o tom i fakt, že Krauthammer v Česku úspěšně funguje dvacet let. Firmy v českých rukou se v práci s lidskými zdroji lepší. Když jsme začínali, našimi klienty byly převážně nadnárodní korporace, které vstoupily do Česka a měly pocit, že český management není na té výši, na které by ho chtěly mít. Posledních pět let dochází k rozšiřování naší klientely. U v Česku působících nadnárodních korporací začíná převažovat mínění, že kdo k nim nastupuje, už by měl něco umět a hlavně sám do sebe v oblasti osobnostního profesního rozvoje investovat. To je naprosto zdravé a správné. Poptávka po službách společnosti Krauthammer ale sílí ze strany českých firem, zejména menších a středních, a u velkých přetrvává. Před deseti lety jsme v portfoliu klientů měli dvě tři firmy s českým kapitálem za rok. Teď jich každoročně máme deset patnáct. České firmy do rozvoje svých zaměstnanců investují a považují to za důležité. O to víc mne má práce naplňuje, neboť jsem svědkem toho, že lidé, které pomáháme posouvat kupředu, tyto investice zhodnocují formou aktiv realizovaných na území a ve prospěch úspěšné budoucnosti České republiky.

Získá-li zaměstnavatel zaměstnance, je přínosné, aby si s ním vytvořil co nejlepší vztah.
Ano, to je velice důležité. To, jak spolu manažer zaměstnavatelské firmy a jemu podřízený zaměstnanec budou vycházet, je postaveno na dvou faktorech, které musejí být v rovnováze. Prvním z nich je respekt, což většinou pramení z pozice manažera a jeho profesionálních schopností. Druhá strana mince je, že zaměstnanec svého vedoucího musí mít z nějakého důvodu lidsky rád. Jestliže je to v nerovnováze, nebude to fungovat. Pokud bude manažera někdo přespříliš respektovat, ale vůbec ho nebude mít rád, tak se ho vlastně bude bát. Na druhé straně, pokud ho bude mít lidsky rád, ale nebude ho odborně a jako manažera respektovat, je pro něj takový nadřízený zajímavým kamarádem do hospody na pár piv a na vtipy, ale rozhodně s ním nebude chtít spolupracovat, protože v jeho očích bude člověkem, který neumí a nerozumí tomu, co má dělat. Proto je důležité, aby obě tyto polohy byly vyrovnané.

Rád bych se vrátil k obsahu úvodníku druhého vydání letošního Všudybylu, v němž píši, že „systém“ českého školství dává v řadě ohledů za pravdu rčení, že co se ve škole naučíš, v životě stejně potřebovat nebudeš. Že zaměstnavatelé řadu let poukazují na neexistenci kvalifikované prognózy vývoje potřeb a hodnocení úspěšnosti škol a že ze škol vychází řada lidí, kteří nejsou dost motivováni a ochotni přijímat osobní zodpovědnost. Někteří jen proto, aby posílili čtvrt milionu nezaměstnatelných. Vidíte východisko z tohoto stavu?
Na to není univerzální rada. Myslím, že kritika českého školství je oprávněná jen částečně. Nedávno jsem četl nějakou studii z Holandska, že se studenti na univerzitách učí ze dvou třetin něco, co za deset let nebude potřeba. Můžeme se přít, jestli je to u nás horší, nebo lepší než v Holandsku, nicméně české školství by se mělo pružněji přizpůsobovat aktuálním požadavkům trhu práce a profesím budoucnosti. Zároveň podotýkám, že díky strašně rychlým změnám a postupu dopředu to tak bude už vždycky. Žáci a studenti musejí počítat s tím, že co se na odborných učilištích, středních a vysokých školách naučí, jim nebude po větší část jejich profesního života stačit. Že se sami musejí trvale vzdělávat, osobnostně a profesně zdokonalovat. Částečně jim k tomu může pomoci zaměstnavatel, třeba ve spolupráci s námi, ale z podstatné části se o to musejí postarat sami. A rozhoupat se k tomu? Tak to tak je v České republice problém, který má paralelu i v neochotě lidí stěhovat se za prací. Byť je naše země nevelká, přestěhovat se za prací je pro řadu Čechů nepředstavitelnou věcí.
Stejně tak je tomu u změny profese. Během dekády může zaniknout řada profesí, v nichž se lidé vyučili nebo je vystudovali a léta v nich působili. Ale teď by měli být otevřeni tomu, naučit se něco dalšího. Když se podíváme na český trh práce, je tu obrovská poptávka po řadě profesí ve všech škálách vzdělání. Nicméně trvale je tu spousta lidí, kteří naříkají, že ve své profesi nenajdou uplatnění. Řešení? Změnit profesi. Jestli byl někdo horníkem a těžba skončila, protože už není co rubat, to, kdy zhruba těžba skončí, mohl vědět deset patnáct let dopředu. A jestli to nevěděl, je to napůl jeho chyba a napůl chyba zaměstnavatele, že mu neřekl, aby včas se sebou něco dělal.
Je hodně důležité, aby každý (a je jedno, na jaké úrovni ve firmě pracuje) neustále přemýšlel o své budoucnosti. Máme klienta, který má ve svém ročním hodnoticím pohovoru záludnou otázku. Zní: „Kdyby vaše pozice byla za rok volná, myslíte si, že byste na ni vyhrál výběrové řízení?“ Ta otázka tam ale není kvůli tomu, aby firma své zaměstnance strašila. Naopak. Následuje totiž pasáž: „Pokud vaše odpověď není se stoprocentní jistotou ‚ANO, výběrové řízení bych vyhrál‘, pokračujte další otázkou: ‚Co bychom vy, váš manažer a naše firma měli udělat, abyste za rok na tuto otázku stoprocentně odpověděl ANO a mohl v klidu spát, ať se děje, co se děje?‘“
To je to, co mnoha lidem, firmám a manažerům chybí. Pohled do budoucna. To, že díky Průmyslu 4.0 možná padesát procent profesí během půldruhé generace zanikne, neznamená, že se nevytvoří jiné pracovní pozice v jiných profesích. Ale musíme počítat s tím, že změna je normální. Že za život budeme mít dvě tři profese. A netrvat na tom, že když jsme se něčím vyučili, něco vystudovali, že je povinností státu pracovní místa v naší profesi udržet či vytvořit.

• www.krauthammer.com