Klimkovický příběh o pohřbené berli
25. 11. 2013
Narodil jsem se předčasně 13. února 1997 v sedmém měsíci
těhotenství. Nejdřív to vypadalo, že do dvou let všechno doženu, ale ve
čtrnácti měsících jsem po očkování na dětskou obrnu dostal hrozné
křeče a nemohl chodit, a to jsem před očkováním chodil s maminkou za
ruku. Až do sedmi let jsem se všude „dopravoval“ po kolenou, což mělo za
následek mou poslední operaci, ale o tom později. Většina dětí do
školky chodila nerada, já ale, co si pamatuji, jsem měl školku vždycky
rád. Už proto, že jsem tam poznal svého kamaráda Filipa, který má stejné
postižení jako já. V té době jsme ještě ani jeden nechodili bez opory.
Já už tehdy měl své věrné přítelkyně berle. V šesti letech, kdy
kamarádi ze školky šli do školy, jsem podstoupil druhou operaci. O té
první, ve třech letech, jsem se nezmiňoval, protože si z ní pamatuju jen
útržky. Vracíme se tedy do mých šesti let. Tehdy jsem navštívil pana
doktora Koláře, a právě on operaci doporučil. Provedli ji ve Fakultní
nemocnici v Motole. Po této operaci a rozcvičení jsem začal chodit. Poté
přišla na řadu další, na kterou si moc dobře pamatuji. Byla to operace
chodidla, kdy mi z kosti pod kolenem vyštípli kostní štěp a voperovali ho
do chodidla. Důvodem k operaci bylo, že jsem při chůzi špičkami mířil
ven a ničil si tak chodidla, která by se mi začala deformovat. Pokud si to
nedokážete představit, vybavte si chůzi Charlieho Chaplina. První hodiny na
jednotce intenzivní péče jsem zvládal, a říkal si, že to bude v pohodě.
Ale byl to omyl! Tak šílenou bolest jsem v životě nezažil, a mám to
v živé paměti ještě nyní. Operace pomohla v upevnění chodidel, ale
větší význam pro samostatnou chůzi neměla. Operovaná místa mě často
dodnes bolívají (operace proběhla v mých 11 letech). Další rok byla
stejným způsobem operována i druhá noha. Poslední operace, pately
čéšek, proběhla v mých 13 letech. Kvůli dlouhodobé chůzi po kolenou, a
taky kvůli mé nezodpovědnosti. Jedno únorové odpoledne, když jsem se vydal
s kamarády ven, jsem asi přecenil své síly a podcenil počasí. Byla zima a
ušel jsem celkem velký kus cesty. Ráno jsem se probudil šílenou bolestí a
nemohl propnout nohu. Musel jsem ji mít přikrčenou. Zajímavé je, že se to
samé objevilo později i na levé noze. Každý krok bych přirovnal
k bodání nože do kolena, ale nemyslím tím kost, nýbrž to, co je za ní.
Po čase už byla bolest tak neúnosná, že jsem musel jet opět do motolské
fakultní nemocnice. Tam se na mě MUDr. Schejbalová podívala a hned věděla,
že je zle. Následoval rychlý nástup na operační sál, a já se až na
jednotce intenzivní péče dozvěděl, že jsem měl v pravé noze utržený
křížový vaz. Následovalo šest týdnů v ortézách, což bylo mnohem
příjemnější než čtyřkilová sádra. A taky jsem už byl na takové
pooperační polehávání zvyklý, takže to pro mě nebyl problém. Rozhodně
se to, co se týče bolesti, nedalo srovnat s operací štěpů. Pately byly
oproti tomu procházkou růžovým sadem. Právě v takových chvílích si
uvědomíte rozdíl mezi kamarády a přáteli. Kamarádi vám napíšou, ale
přátelé za vámi přijdou. To byla zatím poslední operace. Po takovýchhle
zákrocích následuje rehabilitace a lázeňská léčba. Tu podstupuji
poctivě od dvou let. Nedávno se ale naskytla nová naděje: unikátní
rehabilitační metoda Klim-Therapy. Po první Klim-Therapy v léčebných
lázních Sanatoria Klimkovice v srpnu 2012 jsem mohl odložit francouzské
berle a začal chodit s vycházkovou holí. Po terapii v březnu 2013 (zlom
přišel po třetím týdnu) jsem odhodil i ji. Teď jsem samostatnější a
mám mnohem větší sebevědomí. Můžu doma cvičit sám, kdy chci a jak
dlouho chci. Když si oblékám triko, nemusím sedět, ale obleču si ho
vestoje. Odnesu si po sobě talířek s hrnkem, sám vystoupím z auta. Nic
z toho bych ovšem nedosáhl bez svých rodičů a bratra, kteří mi
zasvětili celý svůj život. Chtěl bych jim tímto poděkovat za to, jak se
mnou všechno prošli a za jejich podporu.
Vojtěch Koval
Klim-Therapy je rehabilitační metoda, která bývá kvůli
používanému stabilizačnímu oblečku nejčastěji přirovnávána ke
kosmickému pavoukovi. Pacient se například učí, jak udělat krok a zastavit
se. Metodu absolvoval i dnes patnáctiletý Vojta Koval z Brušperku, který
od svých 18 měsíců bojuje s dětskou mozkovou obrnou. V Klimkovicích
dostal druhou šanci na plnohodnotný život. „Metoda je hodně náročná,
někdy ze mne úplně lije. A je to zvláštní pocit, být takto zaklíněný,
opravdu trošku jako ten pavouk. Když se ale do těch lan postavím, dávají
mi jistotu v prostoru. Když jsem šel bez berlí, míval jsem velký strach,
že spadnu. Teď se sice ještě kapku taky bojím, ale mnohem míň, to se
vůbec nedá srovnat. Ještě to ale musím dopilovat.“
Nyní se Vojtovi konečně splní sen a dojde poprvé sám do školy bez pomoci
berlí i rodičů. „Po první Klim-Therapy vloni v srpnu jsem dal pryč
francouzské berle a začal chodit s vycházkovou holí. Teď po březnové
terapii jsem odhodil i ji. Chci ji zakopat, i ty ostatní. Chci s nimi
přerušit veškeré vztahy a začít žít co nejnormálněji,“ usmívá se
školák, kterého za měsíc čekají přijímací zkoušky na Střední
telekomunikační školu v Ostravě.
Podle fyzioterapeutky Markéty Hurníkové, která s Vojtou terapii v obou
termínech odcvičila, je jeho posun naprosto fantastický. „Vojta poprvé
v životě zakusil, co to je chodit sám bez opory. Mít volné ruce, sednout
si na schody a nemít starost, kam položit berle či hůlku. Je to pocit
větší svobody. Fakt si hodně máknul a zapracoval na sobě. Musí ale doma
poctivě cvičit,“ popisuje fyzioterapeutka.
Vojtův příběh založil v Sanatoriích Klimkovice tradici „Pohřbívání
berlí“. 1. června 2013 Vojta svou berli pohřbil v lázeňském
lesoparku. Toto místo symbolizuje Lavička vděčnosti za obnovené zdraví,
kde znovu nabytou svobodou pohybu zobrazují odhozené berle a stopy zdravých
nohou. Kéž by se tento památník nezlomné vůle po zdraví stal inspirací
pro další klienty lázní a jejich osudy.
Ing. Zdeněk Husťák, starosta lázeňského města Klimkovice
