Když vím jak na to, musím být úspěšný

Sněžka Náchod, výrobní družstvo, existuje přes padesát let. Dává práci více než pěti stům zaměstnanců ve čtyřech závodech. Sídlo firmy a největší provoz jsou v Náchodě. Další v Hradci Králové, Rokytnici v Orlických horách a v Turnově. Z pohledu výrobního sortimentu se Sněžka Náchod dělí na dvě divize. První, s nejdelší tradicí, je galanterní a brašnářská výroba, produkující široký sortiment tašek s výjimkou drobné galanterie. Výrobky dodává na český trh i do řady evropských zemí. Denní produkce je osm set až patnáct set tašek z kůže a syntetických materiálů. Soustřeďuje se na výrobky vyšší třídy kvality. Podnik má vlastní návrháře a vývojovou dílnu, kde realizuje několik kolekcí ročně. Je schopen realizovat i zákaznické modely. K jeho přednostem patří flexibilita a schopnost realizovat i menší dodávky v požadovaných termínech. Druhá divize vznikla v roce 1992 a vyrábí šité díly pro automobilový průmysl (hlavně opěrky hlavy). Mezi její nejvýznačnější partnery patří JOHNSON CONTROLS. Výrobky Sněžky lze spatřit ve vozech Mercedes, Peugeot, Ford, Opel, Mitsubishi a Toyota a dalších.

Životní úroveň je o tom, na co mám. Mohu mít sebevznešenější úmysly, ale abych je mohl uplatňovat, potřebuji k tomu (zpravidla silnou) ekonomiku. Abych jí disponoval, potřebuji být kapitálové silný. Abych mohl inkasovat finanční prostředky, musím prodávat, ale v tom mne limituje velikost trhu a koupěschopnost spotřebitelů. V každém případě se proto budu snažit zvětšovat odbytiště. Buď vývozem, anebo generováním spotřebitelů nad rámec stávajících. Česko by rádo peníze, avšak mnohdy současně s tím vysílá do světa signály odrazující spotřebitele od cest do Česka. Pochopitelně je možné nějakou dobu na dluh hlásat lepší zítřky. Nic nového pod sluncem, avšak i cesta do pekel je prý dlážděna dobrými předsevzetími. 

Touto úvahou jsem začal povídání si s předsedou představenstva firmy Sněžka, výrobní družstvo Náchod Ing. Miloslavem Čermákem a zeptal se jej, jak vnímá cestovní ruch.
Jako manažer hodně cestuji za byznysem a je jasné, že pokud do Česka přijede hodně turistů a obchodníků, napomáhá to všemu. Obchodníkům to zvyšuje obrat, posiluje prestiž země a ekonomika jde nahoru. Cestovní ruch je nutnou podmínkou, aby byznys fungoval. Naší snahou by proto mělo být, aby v Česku bylo na co koukat a aby sem jezdilo co nejvíce turistů.

V sedmém vydání loňského Všudybylu (na str. 7) JUDr. Jiří Šimáně říká: „Každé ministerstvo je svým způsobem firma a má obrovskou zodpovědnost, protože jeho účelem je být prospěšné obyvatelům státu. Je to prvořadě o manažerské práci. Politika a ideologie (bez nichž se zpravidla nelze stát ministrem) jsou až na dalším místě.“ Jak je to, pane předsedo, s firmou?
Jestliže řídím firmu, která je založena za účelem výroby nebo obchodu, je mým posláním vytvářet zisk. Jestliže na konci práce nejsou peníze, nemá smysl to dělat. Tím jsem odpověděl i na vaši úvodní meditaci o žití na dluh. Můžu žít na dluh, měsíc, dva, rok, možná dva, ale musím vědět, že když tuto krizi překonám, že se to vrátí do plusu. Může se stát, že se firma dostane do potíží a vytvoří ztrátu, ale musí mít byznys plán, aby bylo zřejmé, že na konci snažení budou peníze.

Má Česko dobrý byznys plán?
Myslím, že nemá. Je tu skupina lidí, kteří pochopili, kde je doba, a pak podstatně větší těch, kteří se chovají tak, jako že se o ně někdo musí postarat. Především se ale musí postarat každý sám o sebe, a to do limitu vlastních možností. Ano, existují lidé, jejichž handicap je limituje více než ostatní, a pak je to povinnost státu. Devadesát procent se ale musí starat samo. Tzn. platit si na důchod, sociální a zdravotní pojištění. A ti, kteří nemohou, tak těm ať pomůže stát. Průšvih je, když „potřebných“ je devadesát procent. Těch deset procent to nemůže utáhnout. Zakopaný pes je v myšlení lidí a je obrovské neštěstí, když se lidé s takovýmto myšlením dostanou nahoru a velí.

Ale obyvatelé každého státu si zaslouží takové velení, jaké mají. I my, minimálně po dvanáct posledních let. To, co rozhodne většina.
Jenomže většina nevidí konec. Kdo bude platit dluhy. Bohužel, někteří z toho hrůzu nemají, ale každý dluh je nutno jednou zaplatit. Jsem přesvědčen, že lepší je změnit systém tak, aby lépe fungoval a nevytvářely se zbytečné dluhy. Dejme tomu, že máme, co jsme chtěli, protože to tak zvolila většina, ale prohlédnutí bude velmi tvrdé.
Jestliže něco vyrábím, dělám to proto, abych vydělal peníze. Dělat to proto, že chci být slavný nebo pouze proto, aby lidé měli práci, je cesta k bankrotu. Fabriky, ekonomiky, státu. Pakliže vytvořím zisk či alespoň řádně platím lidem mzdu za odvedenou práci, platím řádně daně, systém bude fungovat. Systém žití na dluh je mi protivný. Říkám na rovinu, že jej nepodporuji. Jsem ekonom. Jestliže mám spočítáno, že firma (a stát je v podstatě také firmou) bude vydělávat při takovém a takovém obratu, budu se snažit, aby opravdu vydělávala. Pokud vydělává, mohu dát lidem třináctý plat, investovat, vytvořit lepší pracovní prostředí. Když nevydělávám, musím propouštět, nemohu investovat, nemohu firmu rozšiřovat a vést ji k tomu, aby byla úspěšnější.

Je naivní se domnívat, že stávající země Evropské unie chtějí Česko přijmout, aby nám zvětšili odbytiště. Opak bude zřejmě blíže realitě. Vše je o tom, dokázat se prosadit.
Můj názor je, do Evropské unie ano, ale ne za nevýhodných podmínek. V současnosti dominují dva názory. První, jak je to dobré, a druhý, jak to není dobré. Pravda bude někde mezi. Jsou kapitoly, které se mohly vyjednat lépe, a kapitoly, které nešly vyjednat lépe. Jít do Evropské unie za každou cenu je blbost. Je potřeba se tam etablovat tak, aby to bylo pro tuto zemi výhodné. Dělat něco, co je nevýhodné, je nesmysl. Výhodné to bude v tom, že ti šikovní snáze proniknou na evropský trh. Nevýhodné v tom, že ti šikovní z druhé strany se dostanou sem a konkurence bude daleko tvrdší. Ale byznys je hlavně o tom, že když chci něco dělat, podívám se, za kolik to dělají konkurenti, a musím to umět lépe. Lepší kvalitu za kratší čas. Pakliže je tomu tak, mohu se prosadit. Sněžka Náchod se pro takovouto cestu rozhodla již před pěti lety, kdy jsme se dostávali na evropský trh.
Když jsme začínali s automobilovými opěrkami, jeli jsme se podívat do Německa, protože naši technologové tvrdili: „To není možné, to se nedá za čtyři minuty vyrobit.“ Vzali jsme stopky, šli jsme se s nimi podívat do německé fabriky, kde jsme zjistili, že dá. Dneska nejenže opěrky umíme za čtyři minuty, ale vyrábíme je za tři a půl. Minulý měsíc jsme tady měli návštěvu z Německa, která přijela zjišťovat, jak je možné, že máme o celý řád lepší kvalitu. Oni na svých výrobcích mají scrap 4 %, na našich je to 0,2 %. Zřejmě si odtud odvezli poznatek, že je tomu tak proto, že opěrky vyrábějí naši lidé u nás, v Náchodě a Hradci Králové.
Začínali jsme se dvěma tisíci opěrek denně. Dnes jich vyrábíme čtyřicet tisíc denně, což je téměř polovina evropské produkce. Nedávná jednání v Německu byla rovněž úspěšná, a proto předpokládáme, že to bude o nějakou tu tisícovku více. Pochopitelně musí fungovat systém řízení jakosti a z fabriky nesmí odejít špatný kus. O tom to je. Můžeme si dovolit mít trošku problém při zavádění nového výrobku, u nějž dolaďujeme systém kooperací se subdodavateli. Ale po záběhu, po dvou třech měsících, to musí být perfektní. V tom je úspěch jakéhokoliv snažení. Když mám recept a vím, jak na to, nemůžu být neúspěšný.

Náhoda přeje připraveným. Je Česko připravené být úspěšné?
Někteří jsou připraveni, někteří nejsou. Myslím, že v současné době je nepřipravených více než připravených. Jakmile se brány Evropy otevřou, stoupne nezaměstnanost. Lehne fůra podniků, které přežívají díky nějakým pomocím, jež jim umožňují prodávat svou produkci pod cenou.

V polovině devadesátých let minulého století se vám podařilo nastartovat cosi, co by se v makroekonomice dalo nazvat hospodářským zázrakem…
V té době jsme se potkali s paní ředitelkou firmy TANEX PLASTY Jaroměř Ing. Janou Kozákovou a dohodli jsme se, že na jejich pěnu ušijeme potah a že to budeme dodávat do mladoboleslavské Škody Auto. Škoda Auto ale po privatizaci „odstřelila“ většinu českých subdodavatelů. Nicméně opěrku už jsme uměli, a když jsme nebyli dobří Škodě, poohlédli jsme se jinde v Evropě. Začali jsme dělat opěrku pro Ford Mondeo. To bylo v roce 1994. Tenkrát byl požadavek dva tisíce kusů denně s výhledem čtyři tisíce kusů. Jelikož jsme se dobře zapsali, přibyly další vozy. Dnes lze naše výrobky spatřit ve vozech Opel – Vectra, Astra, Zafira, Ford – Mondeo, Focus, Fiesta, Peugeot, Mitsubishi, Toyota, Mercedes E a A, což dohromady dělá téměř čtyřicet tisíc kusů opěrek denně. Je to jenom o tom, umět to dobře. Tenhle byznys se dělá „just in time“, tzn. ráno se naloží kamion, který druhý den musí stát u fabriky a musí v něm být přesně to, co zákazník chce. Je to náročné, musí se to uřídit, ale pokud zvládáte kvalitu, cenu a čas, je to byznys na delší dobu. Výroba jednoho typu vozu je záležitostí na pět let, takže pokud to nezbabráte, máte práci pro lidi na pět roků.
V současné době hledáme další výrobní program. Ještě pořád chceme růst. V Bruselu mě učili, že permanentně musím myslet na tři věci: jak vytvořit zisk, jak zabezpečit, aby firma rostla, jak přežít v konkurenci. Takže každý den se snažím, aby na měsíční výsledovce byl zisk, aby byl ve srovnání s loňským rokem vyšší obrat, a stále se dívám kolem, abychom to dokázali lépe, levněji a rychleji než průběžně nastupující konkurence.

A co biologické samozřejmosti?
Bývalo období, kdy jsem stíhal jenom práci. To je blbost. V té době jsem říkal, nemám čas. Ještě musím tohle, ještě musím támhle a ještě schůzku s tímhle. Pak jsem zjistil, že se mi horší zdraví, že mám vysoký krevní tlak, vyšší cukr. To mne vyděsilo natolik, že mám ve svém týdenním programu zakomponovány i sportovní a relaxační činnosti. Takže když si se mnou chce dát někdo schůzku ve čtvrtek v pět hodin, řeknu: „Ne, to jdu do sauny“ a od pěti do osmi jsem v sauně. Pokud je tam nějaká jiná povinnost, je až po osmé hodině. Musím tam mít zakomponovány i tyto věci, protože dobrý pracovní výkon může podat pouze zdravý člověk.

V lednovém Všudybylu loňského roku Jan Horal o éře Olafa Palmeho říká: „Ze Švédska se vystěhovalo více než dvacet tisíc nejúspěšnějších podnikatelů. Giganti jako Ikea, Tetra Pack. Následkem daňové politiky ztratili švédští sociální demokraté vedoucí pozici. Impulzem pro volební debakl bylo vydání pohádky slavné švédské spisovatelky – autorky "Pipi Pučochaté“ – Astrid Lindgren o čarodějnici „Pompeli Possa“, která byla tak strašně bohatá, že zemřela hlady. To byla tak jasná alegorie, že se celé Švédsko smálo vládě a výraz „Pompeli Possa“ se stal synonymem její blbosti. To je varování i pro naši vládu. Příliš vysoké daně mají opačný efekt. Daně mají být přijatelné a mají se vybírat. V České republice se ale daně nevybírají plně. Daně zde platí jen ten, kdo je absolutně blbý nebo morální. Česká republika patří v Evropě k těm zemím, kterou by každý mohl doporučit všem, co jsou alergičtí na placení daní."
Jak už pan Horal řekl, zvyšovat daně je cestou do pekel, protože schopní utečou jinam, kde jsou nižší, a kupu, ze které se má platit potřebným, nebude nikdo vytvářet. Obdobně destabilizující je dělat to stylem, že určitou skupinu podnikatelů zvýhodním tím, že jim prodám pozemek za korunu a dám jim deset let daňové prázdniny. Tím házím klacky pod nohy těm, kteří mne svými daněmi drží nad vodou. Takhle je to také blbě. Dobře je nastavit daně tak, aby byly pro všechny přijatelné. To je věc, kterou si uvědomují ekonomicky myslící lidé. Někteří politici to ale vidí tak, že když nemám dostatek peněz, zvýším daně, abych jich měl hodně. Jenomže tím jich budou mít ještě méně. Dalším problémem je, že jedna věc se u nás zdaňuje několikrát. To také nebývá ve světě běžné. Zase to nutí lidi přemýšlet o tom, jak daně neplatit vůbec. Tzn. prodám si svůj výrobek na Bahamy či Kypr, doma vytvořím zisk nula, ale realizuji jej na Kypru, kde jej daním pouze čtyřmi procenty. Takhle již myslí fůra podnikatelů a pouze ti poctiví tu platí daně a doufají, že to někomu nahoře dojde. To je ale záležitost ekonomického myšlení, které ti s tzv. silným sociálním cítěním (a la idealizovaný Ondráš či Juro Jánošík: „bohatým brát, chudým dávat“) nemají. Tak se dívám na daně. Daně je potřeba snížit, aby se jich vybralo více.

www.snezka-na.cz