Projekt restrukturalizace hospodářství České
republiky
zpracoval Svaz českých a moravských výrobních družstev ve spolupráci
s Družstevní asociací České republiky. Jde o materiál cílený na
postupné zajištění stabilizace ekonomiky a zaměstnanosti v Česku. Chce
reagovat na vývoj českého hospodářství a vytvořit stabilní ekonomickou
základnu, opírající se o silnou strukturu malých a zejména středních
podniků a schopnou flexibilně reagovat na krizové jevy v globální
ekonomice. Výstupem projektu jsou vedle strategické vize návrhy, jak posílit
postavení výrobních podniků družstev, malých a středních firem
v české ekonomice a vytvořit legislativní podmínky vedoucí k dosažení
pozic odpovídajících silným ekonomikám západní Evropy. Projekt navazuje
na Usnesení Evropského parlamentu č. 2012/2321 „O přispění výrobních
družstevních podniků k překonání krize“, potvrzující vyšší stupeň
odolnosti výrobních podniků družstev a malých a středních firem
v ekonomikách zemí Evropské unie v průběhu hospodářské stagnace.
Z analýz vyplývá, že i v recesi prokázaly tyto podniky vysokou stabilitu
v oblasti výnosů, tedy v tvorbě finančních zdrojů členských zemí, a
oproti řadě konvenčních podniků zůstaly stabilizátorem zaměstnanosti.
Parlament Evropské unie zastává názor, že větší odolnost družstevních
výrobních podniků vychází ze specifického modelu řízení, schopnosti
pružné reakce na změny na trhu, využití osvědčeného způsobu
vlastnictví a akumulace kapitálu, které umožňují družstevním firmám
dlouhodobě udržovat dobré hospodářské výsledky a trvale se ukotvit
v místním hospodářství. V souvislosti s tím vyzval parlament Evropskou
komisi, aby rozšířila aktivity do oblasti výrobních podniků družstev a
malých a středních firem a vytvořila řídicí orgán, který se zaměří
na družstva a organizace sociálního hospodářství. Současně se předseda
parlamentu obrátil na členské státy Evropské unie s výzvou, aby
v souladu s doporučením MOP č. 193/2002 přezkoumaly své právní
předpisy s cílem zavést jednotný model podpory družstevních
podnikatelských korporací ve všech oblastech a odvětvích, ve kterém bude
zahrnuto zavedení finančních nástrojů a uznání úlohy výrobních
podniků družstev a malých a středních firem ve vnitrostátním sociálním
dialogu.
Svaz českých a moravských výrobních družstev
je zastřešující institucí, jejíž členskou základnu tvoří přes dvě
stě společností. Jeho předsedou je člen představenstva světové
organizace výrobních družstev CICOPA a evropské CECOPA, místopředseda
Družstevní asociace České republiky JUDr. Rostislav Dvořák. Výrobní
družstva jsou ryze domácími, tedy českými a moravskými subjekty, jejichž
zaměření zahrnuje strojírenství, stavebnictví, automobilový průmysl,
výrobu robotů pro zpracovatelský průmysl, elektroinstalační materiály,
nábytek všech typů, kosmetiku a drogistické zboží, módní pánské,
dámské a dětské oděvy, ale také kuchyňské potřeby, nářadí pro
zahrádkáře, vybavení pro myslivce, rybáře, policii a vojsko, šperky,
vánoční ozdoby, hračky aj. Jsou významnými exportéry nejen do zemí
Evropské unie, ale také do USA, Kanady, Brazílie či na Kuvajt. Rozvíjejí
obchodní a výrobní aktivity v Rusku, Německu, Švýcarsku, Vietnamu a
v zemích třetího světa.
Jestli včas nepodpoříme změnu současné rizikové struktury našeho hospodářství, bude za pár desetiletí česká ekonomika v háji!
23. 02. 2014
V půlce listopadu roku 2013 se v TOP HOTELu Praha konala
celorepubliková porada Svazu českých a moravských výrobní ch družstev.
Čestným hostem byl premiér v demisi Jiří Rusnok. Tématem hlavního
příspěvku předsedy Svazu českých a moravských výrobních družstev JUDr.
Rostislava Dvořáka byl „Projekt restrukturalizace hospodářství České
republiky k posílení stabilizace ekonomiky a zaměstnanosti prostřednictvím
družstevních výrobních podniků a malých a středních
firem“.
Pane předsedo, proč jste zvolil zrovna toto téma?
Abych
přispěl k odblokování toho, co v současné době brzdí rozvoj
výrobních podniků družstev, které patří k firmám středního typu, a
tím i rozvoj celé české ekonomiky. Pokud hovořím o malých a středních
firmách, nevycházím z kategorizace, která má kořeny v Evropské unii.
Mám na mysli jednoduše firmy regionálního charakteru s významným vlivem
na ekonomiku a zaměstnanost, tvořící páteř ekonomiky každé rozumně
hospodařící země. V „Projektu restrukturalizace“ jsme se zaměřili na
to, jak vypadá situace ve struktuře hospodářství v úspěšných zemích
na západ od českých hranic. Proč některé země prosperují více a
z jakých důvodů Německo obstálo v posledních krizových letech lépe
než jiné státy. V nové vládě, která vzejde z voleb, chceme na toto
téma iniciovat jednání na Ministerstvu průmyslu a obchodu, aby se touto
problematikou začalo systematicky zabývat. Chceme tak vyřešit problém,
který má historické kořeny. Prvorepublikové Československo se rozvíjelo
razantněji než řada dalších ekonomicky silných zemí, a platilo to
víceméně do roku 1938. Deset let na to, v únoru 1948, se vše začalo
měnit na socialistický model hospodaření. Ten podporoval růst velkých
firem, koncentraci výroby kvůli dosahování vyšší produktivity a
optimalizaci nákladů. Velké firmy měly zásobovat trhy RVHP. Takže u nás
vyrostla např. pletařská Modeta se čtyřmi a půl tisíci zaměstnanců,
která vyráběla svetry pro skoro celý Sovětský svaz. Motorpal, který
vstřikovací zařízení dělal pro půlku socialistického bloku atd. Tito
giganti měli trvalou statní podporu. Kdo podporu neměl, byly malé a
střední firmy. Malé téměř nebyly, protože podpora živnostníků
neexistovala, a střední, mezi něž patří devadesát procent výrobních
družstev? Ty byly vyřazeny z centrálního a bilančního plánovaní
(bilance v centrálním plánování zajišťovaly provázanost na dodávky
strojního vybavení, materiálů, deviz atd.). Tím, že v těchto systémech
nebyly, strádaly. A protože sílila snaha státu poskytovat služby
v širokém měřítku, byla výrobní družstva tlačena k tomu, aby
zajišťovala nerentabilní výroby a dotované služby. Tak se
v Československu vytvořila situace odlišná od stavu v zemích od nás na
západ. Páteří ekonomiky přestaly být malé a střední firmy, které
účinně diverzifikují podnikatelská rizika, stabilizují zaměstnanost a
podíl na tvorbě národního produktu. Potom přišel rok 1990, a já čekal,
že nastane zvrat. Že dojde k rozvoji středních firem. Jenže nestalo se.
Čechoslováci, kteří do té doby žili v podmínkách nedostatkového trhu,
toužili po západním zboží. Tím, že se Československo otevřelo a
uvolnilo přístup na svůj vnitřní trh, začali dovozové zboží kupovat ve
velkém, a přestali poptávat zboží české provenience, které vyráběly
střední československé firmy. Ty tak přišly o odbyt. Některé to
nepřežily, a ty, které ano, z devadesáti procent jen díky tomu, že se
formou mzdové práce či výrobou komponent navázaly na velké firmy
v zahraničí anebo na podniky vznikající za pomoci zahraničního kapitálu
na českém území. Tím se víceméně dostaly do ekonomické závislosti,
která v řadě případů nezajišťuje rozvoj a pouze kopíruje existenční
hranici. Přestaly rozvíjet vlastní výrobní programy a přetvářely se
podle potřeb velkých odběratelů. Kde spolupráce byla na takové úrovni,
že umožňovala rozšířenou reprodukci, tam proti tomu vůbec nic nemám.
Jenže takových bylo jako šafránu. Většina středních firem v Česku je
nadále navázána na velké průmyslové celky, a buď dělá práci ve mzdě,
nebo vyrábí komponenty a přidaná hodnota a zisky se realizují jinde.
V Česku je to zhruba osmdesát procent všech středních firem. Na západ od
českých hranic je poměr zcela opačný. Přibližně pětadvacet procent
středních firem funguje jako subdodavatel, který pro někoho něco vyrábí,
ostatní mají vlastní výrobní programy a kontinuálně se vyvíjejí. Aby
bylo jasno, chápu důležitost velkých firem, ale ekonomika země se musí
opírat o co nejširší portfolio vlastních malých a středních firem. Ty
jsou stabilizátorem dlouhodobé prosperity. V Německu, které je
hospodářsky nejúspěšnější zemí Evropské unie, přinášejí střední
a malé firmy v oblasti průmyslu téměř sedmdesát procent podílu tohoto
oboru na HDP. V Česku je to zhruba třicet procent, a to je ještě obrovská
část z nich závislá na práci ve mzdě či dodávkách komponent pro velké
firmy. Takže velmi riziková struktura. Proto přicházíme s návrhem, který
je projednán na úrovni hlavních podnikatelských uskupení: Konfederace
zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR, Hospodářské komory ČR a
Svazu průmyslu a dopravy ČR. Společně říkáme, co se musí stát, aby se
v České republice změnil gard a začal rozvoj středních firem k větší
ekonomické, odbytové i exportní samostatnosti. Malé a střední firmy
z devětadevadesáti procent v Česku zaměstnávají místní české občany
a jsou lokálně stabilní. Ty se nepřemístí, zlákány motivačními
pobídkami a daňovými prázdninami, za lacinější pracovní silou na
východ. Jejich přidaná hodnota a zisky posilují tuzemskou ekonomiku.
Nepřelévají se za hranice. Stabilizují zaměstnanost v místě svého
působení a jsou silným prvkem společenských vztahů v rámci svých
regionů. V Evropské unii podniky výrobních družstev a malé a střední
firmy v průběhu posledních pěti let nesnižovaly výnosy a na rozdíl od
konvenčních podniků i v krizi zvyšovaly zaměstnanost. Už jen tyto
argumenty říkají, proč je nutná cílevědomá podpora rozvoje malých a
středních firem tak, aby ve struktuře hospodářství státu hrály
i v Česku prioritní roli. Mluvil jsem o tom s premiérem. Říkal:
„Vždyť to tak u nás je. V Česku také převládají malé a střední
firmy.“ Má pravdu, ale pouze početně. Nejde přitom jen o firmy
provozované na živnostenské oprávnění. I obchodní rejstřík jich
eviduje obrovské množství. Ale jde přeci o to, aby měly ekonomickou váhu.
Proto je třeba jim nepřekážet a pomáhat z hlediska technologického
rozvoje a obchodu (zejména zahraničního). A na tom se musí podílet
i stát, aby byly oproštěny od činností, které brzdí jejich rozvoj. Stát
je padesát let tlačil k zemi, zdeformoval strukturu hospodářství, a musí
to napravit. To zajímá i výrobní družstevnictví, protože výrobní
družstva jsou v drtivé většině firmy střední velikosti. Vzhledem
k zemím vyspělé Evropy, s nimiž bychom se měli srovnávat, je výrobní
družstevnictví v Česku jedním z nejslabších. Ve Francii, Německu,
Itálii je četnost a pozice družstevních výrobních podniků významně
silnější. Je proto třeba přejít k programovému zaměření, které
jasně řekne, co se udělá, aby se struktura českého hospodářství
změnila. Musíme podpořit samostatnost a rozvoj výrobních podniků družstev
a malých a středních firem. Jestliže nezměníme strukturu hospodářství,
nepodaří se českou ekonomiku stabilizovat. Bude tak silně citlivá na
časté krizové výkyvy nejen v automobilovém průmyslu. Ještě pořád
máme šanci. Jestli to v následujícím desetiletí neuděláme, je naše
hospodářství v háji!
