Je sdílená ekonomika o tom, jak obcházet daně?

Sdílené ubytování je moderním trendem. Pokud někdo daně a místní poplatky v nějaké zemi neplatí, důvod je v tom, že tamní stát nechce nebo neumí tuto formu poskytování služeb danit. Obdobně tomu je i z hlediska bezpečnosti, resp. evidence osob. Budu-li to kvůli názornosti konkretizovat na globální rezervační a distribuční server Airbnb, tak jeho provozovatel má dokonalý přehled, kdo se kde ubytoval, protože když si u něj klient rezervuje ubytování, skenuje do jejich systému průkaz totožnosti. Tzn. Airbnb ví, jak je ta která sdílená ubytovací jednotka využívána. Chápu, že je rozdíl mezi sdíleným pokojem a celým bytem, či dokonce bytovým domem, který celý slouží k tzv. sdílenému ubytování. Jakmile se jedná o celý byt, jde (z hlediska české legislativy) o pronájem. Pravidla pro poskytování sdíleného ubytování ale jdou nastavit tak, aby stát tuto činnost definoval, dokázal sdílené služby zdanit a dostával od společností typu Airbnb přehled pro cizineckou polici o tom, kdo se kde ubytoval. Navíc jsou klientům k dispozici recenze těch, kdo se tam ubytovali před nimi. Sám jsem si ubytování prostřednictvím Airbnb vyzkoušel a naprosto mi to vyhovuje. Je to přehledné, rychlé, jednoduché, včetně platby. Ubytování mám okamžitě potvrzeno přímo od toho, kdo mi část svého bytu pronajímá.
Sdílené ubytování není třeba zakazovat. Pokud chce stát nastavit rovné podmínky hospodářské soutěže s ostatními poskytovateli ubytování za úplatu, jsem přesvědčen, že to jde, protože společnosti typu Airbnb jsou s to daň promítnout do ceny služby a odvést ji dotyčnému státu. Je jen na státu, aby pravidla nastavil tak, aby hromadná ubytovací zařízení nebyla diskriminována. To jde poměrně jednoduše, už proto, že státy Evropské unie by už dnes měly umět fungovat v prostředí e-govermentu. Pokud si zarezervuji ubytování přes společnost typu Airbnb, platba platební kartou, která ode mne odchází na úhradu ubytování, obsahuje část peněz pro poskytovatele sdíleného ubytování a provizi pro provozovatele rezervačního distribučního serveru. Určitě tam ale může být prostor pro další položky. Pro daň, pobytovou taxu, místní, lázeňský či rekreační poplatek aj. Stát ale společnostem typu Airbnb musí říci: „Chceš operovat na mém území? Tak daň a pobytová taxa v konkrétním místě bude taková…“ Společnosti typu Airbnb znají přesnou lokaci ubytovaného, takže žádný problém. Úhrada daně státu či obci tak nemusí jít od pronajímatele sdíleného ubytování, ale může být na stát a obec převáděna provozovatelem globálního rezervačního a distribučního serveru. Státu by to ušetřilo náklady na materiální a personální zabezpečení výběru této daně. Stát může provozovateli globálního rezervačního a distribučního serveru říci: „Odvedete nám pro nás vybrané peníze a data o hostech naimportujete ve tvaru, ve kterém potřebujeme, aby s tím naše administrativa neměla další práci.“
Jaromír Polášek