Hlavní je láska a porozumění
01. 12. 2011
Ing.
Jiří Plicka
Prožitkem člověk zjistí, že k životu nic moc nepotřebuje. Že v prvé řadě potřebuje lásku, vlídné zacházení a základní hmotné věci pro život. V zásadě je to všechno. Může se i dobrat k tomu, že v zemích, kde jsou války, nemoci, hladomory, platí jiné hodnotové žebříčky. My si, a to je problém větší části tzv. civilizovaného světa, nedokážeme vážit toho, co máme, a honíme se za fata morgánou. Navzdory tomu, hlavní je láska a porozumění. Pokud máte lásku a porozumění, máte v pořádku i fyzické tělo. Pokud se vám tohoto nedostává, projeví se to nemocí.
Habeas Corpus (z latiny „máš tělo“) je výnos, který
v právních státech obviněným zaručuje právo na řádný soudní proces a
humánní zacházení. Anglické právo zmiňuje toto ustanovení už v roce
1305 a v mnoha státech je dnes garantováno ústavou. V rozhovoru s Ing.
Jiřím Plickou, členem výkonného výboru občanského sdružení Habeas
Corpus, jsme vzali toto téma poněkud ze široka. Společnost nám 26. října
2011 dělalo několik „úředních myší“, jak Jiří Plicka s láskou
říká morčatům své dcery, která bydlí v jeho kanceláři.
Pane inženýre, co bylo impulzem pro založení občanského sdružení
zaměřeného na právní pomoc a poradenství lidem v nouzi? Není
samozřejmostí brát se za práva bližních…
Počátečním impulzem byla veřejná poptávka a osobní zkušenost. V našem
sdružení prakticky každý prošel prožitkem blízkosti fyzické smrti nebo
ekonomické smrti. Mně se stalo v zásadě obojí. V té době jsem se začal
spojovat s obdobně naladěnými lidmi. Především jde o hodnotový
žebříček. Proto jsme si kladli otázku: Proč je český národ tak
apatický? Proč je tak pasivní, ačkoliv má úžasnou historii a má na co
navazovat? Začali jsme se dávat dohromady s dalšími lidmi a hledali
odpověď. Protože příklady táhnou, po cestě historií zpět jsme se
dostali do dob Karla IV., Jana Lucemburského, ale i dalších králů,
Přemysla Otakara II. a ještě hlouběji, do časů českých knížat. Čechy,
potažmo Morava, potažmo Slezsko měly v historii výrazně významnější
roli než v současnosti. V době Karla IV., v roce 1378, Země koruny
české zahrnovaly Království české, Markrabství moravské,
Velkoknížectví slezské, Horní a Dolní Lužici, částečně Branibory,
částečně Falc a další území. Patřila nám i oblast, která je
dnešním Berlínem. Tato území byla osobou panovníka spojena s dalšími, a
tak říše sahala od Severního moře po Jadran. Úloha Českého státu byla
v minulosti podstatně významnější, než se jeví býti dnes. Následně
jsme začali hledat způsob, jak vzbudit své spící spoluobčany. Využíváme
k tomu osobnosti, jako třeba Jana Amose Komenského, představitele
národního obrození a další vzory. Nesmíme opomíjet Slováky, s nimiž
máme společnou velkou část historie, a to nejen z období Československa,
ale také z dob, kdy čeští panovníci měli na hlavě korunu Uherského
království. Ukazujeme lidem na konkrétních dějinných příkladech, že se
před nikým nemusí hrbit či křivit, že mohou sebevědomě říci: „Jsem
Čech nebo Moravan či Slezan a jsem na to hrdý!“ Takto stručně řečeno
vznikl náš program „Prožité je více než naučené.“
Jak působíte na cílovou skupinu?
Snažíme se tak činit osobním příkladem. Rozebíráme situace žadatelů
o pomoc a jejich prožitky. Lidé nás sami vyhledávají, pokud mají potřebu
řešit své problémy, ať osobní nebo právní či jiné. Díky programu
„Prožité je více než naučené“ jim mí spolupracovníci dokážou
pomoci, jak tu kterou situaci řešit, jak má co fungovat. Zajímají nás
konkrétní praktická řešení. Ne jak by co mělo být a co na to
scholastické teorie. Samozřejmě, že je třeba mít oporu v teorii, ale
řešení jsou individuální věcí a nelze je postihnout univerzálně.
Mohl byste uvést konkrétní případ, s čím můžete být
nápomocni?
Obrátila se na nás rodina, že má problémy s maminkou, která se
zadlužovala a opakovaně přiváděla rodinu do potíží. Původně se to
jevilo jako problém ryze právní, kdy bylo zahájeno řízení o zbavení
svéprávnosti maminky. Následnou hloubkovou analýzou se zjistilo, že
řešení je úplně jinde, protože ta paní měla určitý problém zdravotní
a taky z oblasti (dalo by se říct) spirituální. Určitým nastavením
správné léčebné terapie se podařilo problém vyřešit. Maminka je
v pohodě, a tím pádem odpadl i právní problém.
Takže jste prostředníky v krizových situacích…
Dá se říci, že zpravidla dokážeme přijít věci na kloub. A problémy
vůbec nemusejí být v rovině právní. Mohou být úplně jinde, např.
v rovině léčitelství atd.
Složitý pavouk všeho možného, co život přináší.
Asi tak. Každý případ je jiný.
Kolik máte zájemců o své služby?
Působíme v několika zemích. Máme přes dvě stě spolupracovníků
v šesti státech. A nejen v Evropě. A co se týče žadatelů o pomoc,
těch máme přes tisícovku ročně. Působíme v Česku, na Slovensku,
v Maďarsku, ve Francii, v Německu, v zemích Společenství nezávislých
států a připravuje se Austrálie. Sympatizanty máme i na dalších
kontinentech.
Vaše občanské sdružení se kromě služeb žadatelům o pomoc
zabývá podporou veřejně prospěšných projektů. Můžete některé
připomenout?
Je jich více. Jeden z nich je „Mosty mezi národy a zeměmi“. V jeho
rámci si lidé vyměňují informace – názory a zkušenosti a
spolupracují, aby jim jejich součinnost pomohla prosadit víc věcí.
V oblasti legislativy se zabýváme konformitou návrhů zákonů a
podzákonných předpisů s ústavou, eventuelně s mezinárodními smlouvami.
V případě, že tomu tak není, iniciujeme právní cesty k nápravě.
Spolupracujeme i na mezinárodním programu na záchranu Tater a Šumavy se
slovenskými, maďarskými a rumunskými kolegy. Bereme se proti špatnému
řízení a nastavení některých věcí z Evropské unie nebo jejich
nesprávné aplikaci do národních legislativ. Spolupracujeme se subjekty,
které se zabývají přírodní medicínou a léčitelstvím. Např. jsme
spolupořádali kongres „Matka země“, kterého se účastnilo dvaadvacet
států. Spolupořádáme sportovní šachové turnaje. Mimochodem, máme titul
Mistra Evropy z roku 2008 v družstvech. Pracujeme s mladými lidmi i se
staršími. Naše spektrum je hodně široké.
Která oblast je vašemu srdci nejbližší?
Spravedlnosti a porozumění mezi lidmi. A pochopitelně otázka národních
tradic.
Co vás v nejbližší době čeká?
Zdůraznil bych problém ze sféry ekologie, který je velmi akutní, a to
legislativní proces ohledně Národního parku Šumava, kde hrozí
zakonzervování řetězení negativních dopadů. Jinými slovy, člověk tu
před staletími svou činností narušil přírodní rovnováhu tak, že
krajina není schopna si pomoci sama. Je tedy na něm jí pomoci. Cožpak je
možné nechat Šumavu sežrat kůrovcem? Pokud ano, její lesní porosty
zmizí, jako se to stalo v Tatrách na Slovensku. To je ožehavé téma.
Z nás se v něm nejvíc angažuje kolega Vojtek ze sdružení Matej Korvín.
Já se přikláním k řešení, že pokud příroda není schopna kůrovce
regulovat, je na místě provést to silami člověka. Tedy eliminovat napadené
stromy. Na to mají lesníci propracované metody. Uvazovat se
k odumírajícím jehličnanům tak maximálně z Šumavy udělá travnaté
kopce s pahýly nastojato mrtvých stromů, kterými kdysi, před dvě stě
tři sta lety, člověk nahradil původní šumavské porosty.
S Jiřím Plickou porozprávěla Hana Janišová.
